„Tam jsem vychodila řádně osmou třídu, v těch Borovanech. Vzhledem k tomu, že tatínek, byť na jedné straně oblíbený, ale na druhé straně měl strašný kádrový posudek, tak jsem nedostala doporučení k dalšímu studiu. Jak jsem si dodatečně uvědomila, tak zapůsobila ta úžasná náhoda, že jsem se dostala o rok dříve do první třídy. V roce 1960 byl přijat nový školský zákon, podle něhož se prodlužovala výuka na devět let základní školy. První rok deváté třídy byl ale nepovinný a do té třídy přepadli jenom tací, kteří předtím nemohli pokračovat ve středoškolském studiu. Byť jsem měla doporučení od paní ředitelky, abych šla do výroby do Calofrigu a tam si zvykala na dělnickou práci a na to, jak žije dělnická třída, tak tím, že jsem šla do deváté třídy, tak potom skoro nikdo nechtěl jít do další nástavbové střední školy, což už nebyla jedenáctiletka, ale nyní střední všeobecně vzdělávací škola ve spádových Trhových Svinech. Zřejmě proto, aby příliš nesnížila úroveň deváté třídy ve své škole, kterou spravovala, tak mi nakonec chtě nechtě dala doporučení. Takže jsem se dostala na středoškolská studia do Háchových Trhových Svin.“
„Tatínek se sice bránil, ale vzhledem ke své povaze a k tomu, že byl stoupencem orientálních filozofií, se necítil nějak zvlášť ukřivděn. Jeho nitro si to dokázalo přebírat jinak než spousta lidí, kteří tím vážně utrpěli psychicky. Rozhodl se, že v prostředí, které mu ukázalo záda, nebude setrvávat. Doslova z jednoho dne na druhý se rodiče rozhodli přestěhovat do místa, které důvěrně znali a kde očekávali jakési větší možnosti, totiž do Prahy. Jako u středočechů to bylo pochopitelné. Navíc Prahu oba milovali z vysokoškolských studií. Takže jsme sbalili jen nejnutnější věci a autem jsme se přestěhovali do Prahy. Nebylo ale kam se přestěhovat a nevím, proč padla volba na Hotel Central v Rybné ulici.“
„Jeden z těch kariérních asistentů, se kterým se přes svou přátelskou povahu tatínek dostával už dříve do jakýchsi disproporcí, byl zřejmě strůjcem toho, že tatínek byl osočen z toho, že doma přechovává tajnou vysílačku, což vzhledem k jeho profesnímu zaměření nemuselo být tak daleko od skutečnosti. Nic podobného si z domu nepamatuji. Pamatuji si jen ty následné prohlídky, protože jakási parta lidí potom přišla kontrolovat naši knihovnu a všechno, co doma přechováváme, zda to může něčemu podobnému napovídat. Takže to byl velmi nepříjemný závěr roku pro mé rodiče. Chápu, že maminka z toho byla hluboce otřesena, a asi jen jakési vyšší souhře náhod můžeme děkovat, že to neskončilo hůře. Skončilo to půl roku po udělení profesury výpovědí.“
Ludmila Sulitková se narodila 6. prosince 1946 v Plzni. Rodiče pocházeli z Mladé Boleslavi. V roce 1949 se rodina přestěhovala do Ostravy, kde otec mř. prof. Ing. Dr. tech. Vítězslav Vavřín vedl v padesátých letech Katedru energetiky Fakulty strojní a elektrotechnické Vysoké školy báňské. Profesury dosáhl V. Vavřín v roce 1957, zanedlouho rodinu postihly vážné politické problémy. Počátkem roku 1958 byl otec vyhozen z univerzity na základě udání, že doma ukrývá tajnou vysílačku. Vyhazov doprovázely domovní prohlídky a nulová perspektiva zaměstnání v jeho oboru. Vavřínovi se přestěhovali do Prahy, kde otec získal po značných peripetiích místo elektromontéra ve smíchovském pivovaru. Díky blízkým přátelům byl V. Vavřín nakonec zaměstnán jako hlavní energetik v podniku Calofrig v Borovanech. Nevyhovující kádrový profil se projevil v roce 1961 při ukončení povinné školní docházky i u Ludmily. Ze základní školy obdržela nepříznivý posudek, na jehož základě měla ve svých čtrnácti letech nastoupit do výroby. Díky šťastné shodě okolností nakonec nastoupila na SVVŠ v Trhových Svinech. O tři roky později se v obdobné situaci ocitla před přijímacími zkouškami na vysokou školu. Přesto v roce 1969 vystudovala archivnictví a pomocné vědy historické na brněnské Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. V letech 1969–1977 působila v Historickém ústavu SAV v Bratislavě, kde získala v roce 1977 vědeckou hodnost CSc. V druhé polovině sedmdesátých let se z rodinných důvodů vrátila do Brna. Pracovala v Moravském muzeu v Brně, Archeologickém ústavu ČSAV v Brně a nejdéle (1981–1991) v Archivu města Brna (první místo plně odpovídající vysokoškolské kvalifikaci). Nikdy nevstoupila do KSČ a koncem osmdesátých let se začala intenzivněji stýkat s vůči tehdejšímu režimu kriticky zaměřenými kolegy z univerzity, což jí umožnilo i kontakty s brněnskými disidenty. Od roku 1995 žije v Praze. Pedagogicky působila na Katedře archivnictví a PVH Masarykovy univerzity v Brně a na Katedře historie FF UJEP v Ústí nad Labem. Odborně se specializuje na historii středověku a raného novověku s přednostním zřetelem na vývoj měst, pomocné vědy historické, správní dějiny, archivnictví a ediční práci. V roce 2004 získala docenturu v oboru pomocné vědy historické a archivnictví na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Je autorkou či spoluautorkou několika knižních monografií a řady odborných studií. V roce 1970 se provdala za slovenského etnologa Andreje Sulitku. Má dvě děti, syna Ing. Matěje Sulitku, PhD. (1973), a dceru Mgr. Jitku Sulitkovou (1976).
