The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Šuman (* 1936)

• narozen 17. října 1936 v Košicích

• otec vojenský soudce

• otec zatčen StB po únoru 1948

• otec vězněn v Reicinově táboře nucených prací

• Vladimír Šuman nemohl z politických důvodů studovat gymnázium

• v roce 1968 v KAN

• po revoluci poslancem a vysokým úředníkem ministerstva obrany

Pro fungování totalitní moci je kromě rozsáhlého bezpečnostního aparátu nebo propagandy důležité také ovládnutí zákonodárství a justice. Bez „správných“ zákonů a bez justice, která bude totalitní zákonodárství „správně“ vykládat, není totalitní režim životaschopný. Proto komunisté po roce 1948 v Československu prováděli čistky i v justici, kam dosazovali své lidi, a trestali ty, kteří se nechtěli přizpůsobit novým pořádkům. Příběh otce pana Vladimíra Šumana je názornou ukázkou toho, jak takové „očišťování“ justice probíhalo.

Pracoval jako vojenský soudce a stal se jednou z obětí všehoschopného přednosty Obranného zpravodajství Bedřicha Reicina. Pocházel z rodiny nádražního vechtra a dokázal při zaměstnání na dráze vystudovat právnickou fakultu. Ihned po škole zamířil k armádě a stal se postupně vojenským soudcem v Košicích. Zde se manželům Šumanovým 17. října roku 1936 narodil syn Vladimír, který dnes na svého otce vzpomíná.

Po jeho narození se rodina přestěhovala do Litoměřic, které byly tehdy součástí Sudet. Při mnichovské krizi bylo jasné, že se budou muset opět stěhovat. Zamířili tedy do Prahy a našli bydlení v Podolí. Tehdy tříletý Vladimír Šuman si dodnes pamatuje na dusnou atmosféru března 1939, na příjezd německých vojsk, ošklivé počasí a padající sníh za okny. 

Za války rodina stále bydlela v Podolí a otec se zapojil do odboje. Vladimír Šuman si pamatuje, jak se rodina obávala o jeho život, protože otcova ilegální skupina byla rozbita gestapem a jeho spolupracovníci zatčeni. Báli se každého zazvonění, nakonec ale všichni válku ve zdraví přežili.

Po válce otec sloužil ve vysoké funkci jako velitel četnictva v Čechách a na Moravě. To byla ovšem jen dočasná funkce a brzy se opět vrátil do armády, kde začal pracovat jako soudce vojenského soudu v Klatovech. Krátce nato přesídlil i s rodinou do Plzně, kde se stal prezidentem krajského soudu. Zde působil až do komunistického převratu. Do té doby byla justice ideologií zcela netknutá a bylo rovněž možné soudit zcela spravedlivě komunisty i nekomunisty. To se však mělo po roce 1948 změnit.

Očista justice

Po změně režimu otec jednoho dne přišel do práce a našel na svém pracovním stole přihlášku do komunistické strany. Předtím vždy platilo, že vojáci – a o to víc vojenští soudci – mají být zcela apolitičtí. Sám se proto rozhodl tento incident vyšetřit a potrestat viníky. To už ovšem nestihl. Byl svými nadřízenými odeslán na takzvanou dovolenou s čekaným, což znamenalo, že nesměl chodit do práce, ale pobíral plat. Po půl roce byl definitivně propuštěn.

Zkoušel si hledat zaměstnání odpovídající jeho právnickému vzdělání, ale v poúnorové době neměl naději uspět. Nezbylo mu tedy než přijmout práci dělníka v plzeňském pivovaru, kde pracoval jako přehazovač ječmene. Zde ale také nevydržel dlouho. Za pár měsíců byl zatčen. 

Rodina nedostala žádnou zprávu, kde se zatčený nachází, kam byl převezen, kvůli čemu byl zatčen, ani kdy se bude konat soud. Jednoduše zmizel. Manželka se proto rozhodla zjistit, co se stalo, a vydala se na ministerstvo spravedlnosti, kde očekávala, že informaci mít musí. Zodpovědný úředník ale nechtěl nic prozradit. Nesmířila se s tím a sedla si k němu do kanceláře s tím, že neodejde, dokud se to nedozví. Po několika hodinách to úředník nevydržel, napsal na malý lísteček „Mírov“, a když si ho přečetla, ihned ho spálil.

Manželka tedy odjela na Mírov, kde udělala to samé co na ministerstvu – musela ovšem čekat celé dva dny, než se pracovníci věznice uvolili sdělit jí informace o jejím manželovi. Nakonec se s ním i setkala. Dozvěděla se také, že není přímo ve vězení, ale v jakémsi táboře nucených prací vytvořeném speciálně pro příslušníky armády, kteří se zprotivili komunistické moci. Tábor byl založen Bedřichem Reicinem, přednostou Obranného zpravodajství, který měl na starost potírání všech „protikomunistických živlů“ v armádě. Byl tak zodpovědný jak za perzekuci soudce Šumana, tak za perzekuci, týrání a popravy vojáků ze západní fronty nebo dalších nepřátel režimu, včetně generála Heliodora Píky.

Život rodiny

Do tohoto tábora byli vojáci posíláni pouze z rozhodnutí lidí jako Reicin. Neměli tudíž žádné soudní řízení a nebyli z ničeho obviněni. Otec Vladimíra Šumana zde měl strávit dva roky. Přímým důkazem k zadržení a zatčení byl pouze jakýsi výměr podepsaný jedním strojvedoucím a jeho pomocnicí, kde bylo napsáno, že dotyčný ohrožuje lidově demokratické zřízení.

Rodina tedy přišla o živitele a byla odkázána na pomoc druhých. Naštěstí se k Šumanovým neotočili všichni zády. Základní příjem jim plynul z tzv. vázaných vkladů po měnové reformě. To ale samozřejmě nestačilo. Známí a přátelé tak rodině nosili jídlo i peníze. Vladimír Šuman si vzpomíná, jak k nim jednoho dne přišel neznámý pán, beze slova jim dal salám a další potraviny a odešel. 

Kvůli tísnivé finanční situaci musel malý Vladimír bydlet mimo domov. Matka ho odvezla k salesiánům do pražských Kobylis. Zde ale dlouho nevydržel. Stěhoval se tedy k babičce a dědovi a posléze k druhému dědovi na Pankrác. Na cestách prožil své rané dětství. Chtěl nastoupit na gymnázium, což mu ale nebylo povoleno. Mohl se pouze vyučit v nějaké dělnické profesi. Z omezených možností si tedy vybral nástrojaře a vyučil se v Satalicích. Otce mezitím propustili a rodina byla opět pohromadě. Samozřejmě se ale otec již nemohl vrátit ke své původní profesi. Rodina se měla „polepšit“ manuální prací pro lidově demokratický stát.

Po nástupu do zaměstnání si Vladimír Šuman gymnázium stejně dokončil, byť pouze po večerech. Dokonce byl přijat i na obor strojírenství na ČVUT v Praze. Strojírenství ale nedostudoval, nastoupil do prezenční vojenské služby a poté se začal věnovat divadlu. Spolu s Pavlem Fialou působil v amatérském souboru Kladivadlo. Když se soubor začal profesionalizovat, odešel z něj a věnoval se rodině a svému zaměstnání.

V roce 1968 se pamětník ještě zapojil do Klubu angažovaných nestraníků, za což byl posléze vyhozen z práce. Po revoluci se stal poslancem České národní rady, předsedou výboru a posléze byl až do roku 1998 náměstkem ministra obrany. Z politiky nakonec odešel v roce 2001 a od té doby je v důchodu. Celý svůj život, a to i po revoluci, měl Vladimír Šuman problémy, jak se chovat k bývalým komunistům. Vymyslel si pro ně termín „nositelé zla“, pokud se aktivně podíleli na formování komunistického režimu a byli v nějaké funkci. Dodnes ho mrzí, že někteří jen převlékli kabáty a nikdy se nemuseli omlouvat za svou minulost.

Když se Vladimír Šuman dívá zpět na svůj život, napadá ho následující poselství: „Budeš-li důsledně prosazovat to, co považuješ za správné, a budeš-li u toho dostatečně upřímný, budeš riskovat, že budeš mít těžší život a že ti na to upřímné srdce sem tam někdo šlápne. Na druhé straně budeš mít naději, že jednou tě budou tví potomci respektovat tak jako já svého tátu.“