The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Šurýn (* 1946)

• narozen 16. března 1946 ve Vranovicích (okres Břeclav)

• vyučen frézařem

• absolvoval školu pro pracovníky vězeňské služby v Ostrově nad Ohří

• v letech 1967 až 1969 dozorcem ve věznici v Příbrami

• od roku 1969 pracovníkem Sboru nápravné výchovy, Praha – Pankrác

• poté pracovníkem Vnitřního oddělení Ruzyňské věznice

• setkal se s řadou vězněných signatářů Charty 77

• od roku 1989 žije v Praze v částečném invalidním důchodu

Dětství, rodinné poměry a vzdělání

„Pocházím z dělnické rodiny. Narodil jsem se 16. 3. 1946 ve Vranovicích, okres Břeclav na jižní Moravě,“ začíná své vzpomínání Antonín Šurýn. Jeho otec byl topičem na lokomotivě a během okupace jezdil jako zaměstnanec protektorátních drah do Vídně. V roce 1948 pak Šurýnův otec nastoupil na vojnu a posléze se stal vojákem z povolání.

Po ukončení základního vzdělání odešel pan Šurýn do Škody Plzeň, kde se vyučil frézařem. Hned potom byl povolán do základní vojenské služby. Zde mu byla nabídnuta spolupráce s tehdejším ministerstvem vnitra, které jej poslalo ke studiu do nástupní školy pro pracovníky vězeňské služby v Ostrově nad Ohří. Hlavním motivem, jak dnes pan Šurýn uvádí, který jej přivedl do řad Sboru nápravné výchovy, byly otázky finanční: „Jako učedník jsem vydělával ve Škodovce docela dobré peníze, ale po vyučení jsem byl rád, že jsem vydělával osm až devět stovek. A to bylo mizerné.  To byl ze začátku také důvod, proč se dostat ze Škodovky. Po vyučení se tam bylo nutné odpracovat tři roky, a za takových podmínek, pokud člověk neměl strýčka někde ve vysoké funkci, moc nevydělal. Odešel jsem tedy.“

Práce dozorce v Příbrami

Po absolvování kurzu nastoupil do nápravného zařízení v Příbrami, kde sloužil jako dozorce v období let 1967 až 1969. To již věznice prošly alespoň částečnou humanizací a nemohly se srovnávat s poměry, které tam panovaly v padesátých letech. Příbramská věznice tehdy čítala něco kolem 2800 vězňů. Ti pracovali na důlních provozech, kde zastávali funkce jak na hlubinných pracovištích, tak i v provozech na povrchu. Protože vězni nebyli schopni obsadit všechna pracovní místa v celém dole, pracovali s nimi i civilní zaměstnanci. To často znamenalo problémy. „Ti jim tam nosili fet, tedy prášky a pití. Takže tam nějaké menší problémky byly.“

Po okupaci Československa armádami zemí Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 vypukla v příbramské věznici vzpoura. Příčinou této vzpoury byla podle Šurýna „chyba vězeňského personálu, který pustil tenkrát vysílání ‚dovnitř‘, a vězňové, někteří toho zneužili a žádali, že chtějí jít ven pomáhat.“ Během krátké chvíle se tři objekty věznice ocitly v plamenech a vězňové začali rabovat jejich vnitřní vybavení. Několik vězňů chtělo nastalého zmatku využít ke svému útěku. Sfárali proto do šachty, která byla součástí komplexu věznice, a tam se chtěli ukrýt a čekat na vhodný okamžik k útěku. „Do věznice přijel dozorový prokurátor a místním rozhlasem bylo vězňům oznámeno, že se k nim bude chováno jako k narušitelům. Pokud se někdo pokusí o útěk, bude použito zbraní bez přecházející výzvy.“ Štiplavý dým slzotvorného plynu přinutil postupně vězně schované v šachtě svůj úkryt opustit. Postupně vylézali na povrch a vzdávali se pořádkovým jednotkám. Jeden vězeň přesto chtěl v nepozorované chvíli obvod věznice opustit. Jedním příslušníkem Sboru nápravné výchovy byl postřelen.

U Sboru nápravné výchovy

V roce 1969 byl pan Šurýn přeložen do Prahy, do Pankrácké věznice, kde se dostal na eskortní středisko – tzv. Sbor nápravné výchovy 3 (SNV 3), které zajišťovalo přepravu vězňů po celé republice. „SNV 1 bylo označení Ruzyně jako vazební věznice, pod označením SNV 2 figurovala pankrácká věznice, kde byl výkon trestu. Pak se to sloučilo: eskortní středisko přešlo na Ruzyň a dvojka tam zůstala.“ Pracovní náplní byl v podstatě rozvoz vězňů k různým soudům, popřípadě transport – v případě přeložení vězně do jiné věznice v rámci tehdejší ČSSR.

V jednom případě došlo dokonce k odhalení, že vězeň u sebe v cele ukrývá sekyru. „Tehdy jsem olomouckým kolegům, u nichž byl dočasně zadržován, řekl, že to vyřídíme sami. Vzal jsem ještě dva kluky od nás a šli jsme. Koukám do kukátka do cely, ve které čekal, co s ním bude. Otevřel jsem dveře a řekl: ‚To jsi frajer, že máš sekyru, co? To si troufáš. Pojď sem, ty frajere!‘ Vězeň odvětil: ‚Půjdu, ale až půjdou všichni vězni pryč a rozdáme si to spolu. Jen my dva.‘ Ostatní vězni odešli. Pokračoval jsem: ‚To jsi teda frajer, jít na mě se sekyrou, když já mám holé ruce a ani pendrek nemám!‘ Vězeň sekyrku odhodil a v tu chvíli tam přispěchali moji kolegové, a už jsme ho měli.“

Organizační problémy donutily vězeňskou správu postupem času zredukovat množství příslušníků, kteří dělali vězňům doprovod. Původně například vrahy doprovázeli tři dozorci, později jen dva a našly se i případy, kdy byly síly mezi vězněm a dozorcem zcela vyrovnány. Proměnu bylo podle pana Šurýna možné vysledovat i ve vztazích mezi dozorci. Vytrácela se jistota a důvěra v druhého kolegu. Příčinu vidí v tom, že se „znáborovali lidé, kteří na tento druh práce psychicky ani fyzicky neměli. Říkalo se, že příslušník musí byt politicky uvědomělý. Ale podívejte se na mě, já jsem byl ve Svazu mládeže i v KSČ… Byla nás tam většina v partaji, ale také ne všichni. Nebralo se to tak, že bylo členství podmínkou. To je nesmysl. Nikdo nikoho nenutil.“

Zacházení s vězni

V 70. letech chodili do věznic tzv. dozoroví prokurátoři, kteří kontrolovali zacházení s vězni a řešili jejich stížnosti. „Na dvojce [tzn. ve věznici na Pankráci, pozn. V. J.] si tenkrát dozorci udělali tzv. hadrák a hráli na chodbě fotbal. Při tom kopali do dveří cel a křičeli, až to ve vězních vyvolávalo dojem, že na chodbě jsou jejich spoluvězni týráni a mučeni. Vězňové vše toto vypověděli, když věznicí procházel dozorový prokurátor, a řada dozorců z toho měla potíže.“

Podle Šurýnova vyprávění se ke konci šedesátých let a v letech sedmdesátých změnil i vztah k uranovým dolům. Političtí vězni tam již prý prakticky nebyli. Uran bylo nutno stále těžit, protože studená válka byla v plném proudu, a tak vězni, kteří šli na uran pracovat, dostávali i slušné výdělky. Výběr na tuto práci závisel hlavně na zdravotních předpokladech vězně. Nemocní nebo fyzicky indisponovaní se do dolů neposílali. A nebylo výjimkou, že „někteří i dobrovolně [se] hlásili, aby si vydělali nějaké peníze, i když tenkrát se ty největší peníze vydělávaly pouze tzv. na předku. Ti na povrchu samozřejmě brali částky mnohem nižší. A nemůžu říci, že by se měli špatně. Třeba ti, co fárali dolů, dostávali tzv. jáchymovský balíček, který platily doly. Jednalo se o potravinový balíček, ve kterém byla čabajka, debrecínka, špek – tedy po srpnové okupaci nedostatkové zboží.“

Pro vězně se podle Antonína Šurýna v té době rozšířil i sortiment toho, co si mohli zakoupit v kantýně zřízené přímo v areálu věznice.¹⁾ Před Vánocemi do jejich kantýny chodili nakupovat dokonce i dozorci. Bylo zde k dostání nedostatkové zboží jako banány a pomeranče. „Když vězeň pracoval, měl se dobře. Samozřejmě kdo ‚nehákoval‘ – nechtěl pracovat, šel do ‚díry‘… Ale už to nebylo jako v 50. letech, že by se jim tam ‚stříkala podlaha‘ nebo nějaké jiné výmysly. Holt neplnil si povinnosti, tak nějak potrestaný být musel.“

Často diskutovanou otázku stížností vězňů Šurýn vidí takto: „Vězeň měl jednak možnost říci svoji stížnost dozorovému prokurátorovi, který věznicí často procházel a ptal se vězňů, jestli nemají nějakou stížnost, anebo měl možnost napsat dopis na inspekci.“

Povaha práce dozorce

Při výkonu své funkce musel pan Šurýn několikrát zasahovat dokonce i do soudního procesu. Neboť se často stávalo, že soudci povolili balíček či návštěvu i v době, kdy obžalovaný nebyl ještě odsouzen, a tímto setkáním mohlo dojít k výměně cenných informací nebo k ovlivnění výpovědí svědků, případně dokonce i k maření úřední věci tím, že byl vězni podstrčen alkohol či jiná psychotropní látka a vězeň pak nebyl schopen dalšího projednání svého případu. Pan Šurýn se tak nejednou pokoušel zasadit o změnu rozhodnutí soudce.

Největší problémy ve věznicích měli s mladistvými. „Ti dělali největší potíže. Hrozní frajírci, kteří se šikanovali a nedali se udržet pod kontrolou. Až ve sprše bylo možné poznat – když byl někdo samá modřina – že se mezi nimi něco děje…“ Mezi vězni totiž vznikaly různé třecí plochy. Jediná šance, jak potyčkám zabránit, byla výměna osazenstva celé cely.

Vězni se také často snažili získat přes dozorce protekci, umožnit pašování dopisů nebo získat i jiné výhody, které by jim usnadnily jejich život ve věznici. „Kolikrát se na tuto činnost přišlo a dotyčný [dozorce, pozn. V. J.] byl pak propuštěn. Muselo se prostě dávat pozor. Nikdo nevěděl, zdali není dotyčný vězeň jen nastrčený, aby rozkryl nějakou nezákonnou činnost.“

Vnitřní oddělení v ruzyňské věznici

Po svém zrušení na Pankráci bylo eskortní oddělení přeloženo do Ruzyně, kde Šurýn časem přešel na vnitřní oddělení a sloužil zde na příjmu jako fototechnik. „Havel a další chartisté prošli přes nás, protože museli přes lékařskou prohlídku, vykoupat se a do cel, kde se museli převléci do vězeňských úborů. Tyto tzv. tepláky jim nebyly dávány proto, aby se jim ubližovalo, ale proto, že mnozí tam byli ve vazbě 4 roky, i déle, a civilní šaty by se jim během té doby zničily. A protože si civilní personál u soudů stěžoval, že obžalovaní chodí k soudu špinaví a neupravení, bylo rozhodnuto, aby vězni začali nosit ony hnědé tepláky.“ ²⁾

Šurýn přišel do styku také s celou plejádou československých masových vrahů. Vrah Nechanský, odsouzený k trestu smrti, dosáhl prý zmírnění rozsudku na trest doživotí tím, že začal hrát pomateného: „Mazal si lejna na chleba apod.“ Dále například Vorel, vrah dvou dívek, který unikl trestu smrti jen díky tomu, že se na uvedené vraždy přišlo až po deseti letech od jejich spáchání, a to v rámci vyšetřování jiné trestné činnosti. A tak by se mohlo pokračovat. Šurýn si i dnes myslí, že někteří z vrahů by si nejvyšší trest zasluhovali. „Možnost převýchovy vidím tak na 30–50 %. Ostatní prostě nejdou.“ Na druhou stranu sám zažil, že jednání s odsouzeným za vraždu bylo leckdy snazší než s odsouzenými za jiné trestné činy. „Když jsem potřeboval někdy udělat pořádek, tak jsem si raději vzal vraha, který za to byl ještě vděčný, a měl jsem jistotu, že to provede bez problémů.“

Vězeňský systém před rokem 1989 a nyní

Antonín Šurýn rovněž srovnává postavení vězňů v socialistických věznicích s jejich podmínkami v současnosti. Hlavní problém současného vězeňství vidí v tom, že „dřív vězni museli pracovat. Byli tam třeba alimentáři a z jejich vydělané mzdy byla snaha pokrýt jak platby alimentů, tak i jejich pobyt ve věznici a jiné finanční závazky, které měli. Zbylá část jim byla ukládána na knížky nebo přidělována jako kapesné, takže si mohli i něco pořídit a měli také něco do začátku, když byli propuštěni.“³⁾

Na přelomu 80. a 90. let se podle Šurýna poměry ve věznicích změnily zásadním způsobem. V ruzyňské věznici bylo zřízeno oddělení, kde měli vězni možnost hlásit případnou trestnou činnost svých spoluvězňů. Tato akce se však zvrhla tak, že vězni tuto možnost „zneužili“ a začali donášet na dozorce, že neplní nebo překračují své služební povinnosti. Někdy se prý stávalo, že když byli dozorci vůči vězňům v něčem benevolentní, sami vězni toto jednání nahlásili dozorovému prokurátorovi. Obecně pan Šurýn konstatuje, že útrapy vězňů od 70. až ke konci 80. let jsou ve většině případů zveličovány, aby je bylo proč litovat.

Věznění signatáři Charty 77

 „Chartisti, to byla zvláštní sorta politických vězňů, kteří měli takové výhody jako žádní jiní vězni. Vězeň, když šel k soudu, dostával studenou stravu. Jim se dovážel teplý oběd. V poledne se přerušilo jednání a páni chartisti se šli najíst. Je jasné, že když bylo nějaké výročí, tak byli zatčeni, dali se tzv. ‚do úschovy‘, a když to skočilo, byli zase propuštěni… Koho si z nich opravdu vážím? Faráře Duse. Dopisoval si s celým světem. Byl to slušný člověk.“

Od roku 1989 žije Antonín Šurýn v Praze v částečném invalidním důchodu.

Poznámky:

¹⁾Obrana lidu, 4. květen 1968, psala v článku Vzpoura za ostnatým drátem o vzpouře v minkovické věznici, která vypukla na jaře roku 1968. Podle tohoto článku kapesné pro pracující vězně dosahovalo např. ve Valdicích až 150 Kč měsíčně. Pozn. V. J.

²⁾Toto vysvětlení trochu pokulhává. I v nacistických trestnicích dostávali známé pruhované mundúry vězni až tehdy, když byli odtransportováni do koncentračních táborů. V pevných věznicích nosili vždy civilní šaty. Viz třeba svědectví Miloše Zapletala, Miroslava Moulise, Františka Ištvána. Všichni tři prošli německými káznicemi a pokud byli v „řádných“ vězeních, nosili na sobě vždy svoje civilní oblečení. Až když je přesunuli do nějakého koncentračního tábora, odkud byl již návrat nežádoucí, dostali z hrubého plátna ušitý pruhovaný vězeňský mundúr. Pozn. V. J.

³⁾Obrana lidu, 4. květen 1968, psala v článku Vzpoura za ostnatým drátem o vzpouře v minkovické věznici, která vypukla na jaře roku 1968. Z tohoto článku cituji: „...naše vězeňství je založeno výhradně na zásadě, že odsouzený musí vydělat na sebe i na škodu, kterou způsobil...“ Pozn. V. J.