Jaroslav Švácha

* 1964

  • „Máme tu pozici, za posledních dvacet let jsme si ji vybudovali, že Nový Bor je z hlediska výroby ručního uměleckořemeslného skla světovým centrem číslo jedna. Kdo něco v tom skle chce, tak jde do Nového Boru, když to nesežene někde jinde levněji. Ano, Čína, Turecko a tak dále, ale tam nedokážou všechno. Česká improvizace je tak krásná, že my si dokážeme poradit s ledasčím a navíc existuje taková krásná sounáležitost, že já umím to a on umí tohle a navzájem si pomůžeme. Když to neumím já, tak tě pošlu k tomuhle, který to umí.“ – „A myslíte, že to přetrvalo i při přechodu na volný trh a konkurenci, že se to nezničilo?“ – „Nezničilo. To je spirit toho [Křišťálového údolí]. Jasně, jsou tam lidi, kteří stojí na okraji, se kterými se nebavíme a oni se nebaví s námi. Ale je to o tom, že si nezávidíme, ale naopak víme, že je to tvrdá práce. Nemám problém poslat někoho někam jinam a jsme si schopni pomoct. Nám takhle bylo pomoženo z hlediska broušení. Loni jsme dělali prestižní zakázku pro Lasvit na velmi prestižní místo a bylo potřeba v krátkou dobu spoustu skla obrousit. Říkal jsem tomu 'Brousí celé Česko'. Kdo co mohl, tak pro nás brousil. Mohli se na nás vykašlat ti lidi, ale leckdo kvůli nám zrušil dovolenou. Na druhou stranu je mojí ctí a povinností jim zaplatit a nesmlouvat, když dobře odvedou práci. Mám tady 30 brusičů, kteří jinde ve světě nejsou. A v tom je ta síla a budoucnost – umět si pomoct, umět si poradit. Teď je to na takovém bodu nula, kdy spousta skláren skončila, spousta studií omezila činnost a stáhla to… teď je to celé dole. Ale zase bude líp, takhle to se sklem bylo a bude.“

  • „Velký Crystalex se rozpadl do lokálních a jelo to dál. S tím, že tady borský Crystalex byl pod dost pevnou kuratelou ředitele Arnošta, že to musí fungovat, protože to je dennodenní výroba, kde to 24 hodin nejde zastavit. V té době se dařilo sklo prodávat, je otázka, jak byla podhodnocená koruna surovinově. Dalo se na tom i docela dobře vydělávat a jelo to. V rámci privatizace o to byl zájem ze strany takových těch novodobých kapitánů průmyslu, kteří měli kontakty a začali to vidět všechno přes peníze a myslím si, že to moc neviděli přes budoucnost skla. Patří k tomu to, co se stalo s Crystalexem, se Skloexportem, ty rozpady obchodních sítí. Devadesátá léta byla zajímavě našlápnutá na možnost startu, na druhou stranu se ke sklárnám dostali majitelé, a ne všichni to s tím sklem mysleli dobře.“ – „U Crystalexu to byl tento případ?“ – „Tam to bylo hodně hodně složité, protože v rámci privatizace, která byla odsouvaná a odsouvaná… hledání co nejnižších peněz za zlaté vejce a zlatou slepici. Všechno se natahovalo a myslím, že tam byl i politický boj, kdo získá většinu a kdo bude profitovat finančně. Bohužel to pak skončilo tím ostudným krachem v roce 2008, kdy se to celé zastavilo. Najednou se z Nového Boru stalo mrtvé město. Kdo si to pamatuje, všude se zhaslo a nebyla rodina, kterou by to nepostihlo. To bylo kruté. Já jsem – zaplaťpánbůh špatně – odhadl, že už se to nerozchodí. Jak se jednou takový kolos zastaví, že to bude taková rána, že se zatáhne pentle a tím to skončí. Zaplaťpánbůh je to dneska jinak.“

  • „Pan Ullmann a sklo je kapitola sama pro sebe. Hubertus Ullmann pocházel z významného sklářského rodu, kdy jeho otec působil jako huťmistr u rodiny Riedlů, což byla vyhlášená německá rodina, která vlastnila spoustu skláren na Jablonecku a také kromě jiného Svor. Pan Ullmann byl po válce odsunut ze Svoru. S námi se potkal hned po roce 1990 s tím, že se jistou náhodou a jistým řízením osudu navázaly zpátky ty česko-německé nebo německo-české historické sklářské vztahy, kdy celá historie 19., 20. i 21. století je protkaná česko-německými vztahy, co se týká sklářství. V roce 1990 nám začal velmi pomáhat s navazováním kontaktů do zahraničí. Vzal nás tehdy jako představitele hutě Klára, kteří vyrábí barevné ploché sklo, na svůj stánek na veletrhu Glasstech v roce 1990, což nemusel. Ukázal nám tam spoustu známých, předvedl ploché sklo, které jsme vyráběli na Polevsku, ukázal ho světu a pomohl nám s ním obchodovat. To byl první úvod do toho. Ukazoval nám určité směry, říkal: 'Bacha, tady dobře, tady špatně.' Bylo to nenásilné. Já byl v té době hrozně mladý, takže to byl svět otevřený, oči navrch hlavy, s kým vším mě seznamuje. Navíc byl polyglot, takže si pamatoval češtinu ještě po těch letech, které po válce strávil s rodinou v Argentině, protože zakládali argentinské sklářství, pak v Mexiku, pak v Německu.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 22.01.2024

    (audio)
    duration: 01:36:39
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Po revoluci mělo novoborské sklo dobře nakročeno, pak ho musel zachraňovat

Jaroslav Švácha během studia na VŠCHT, 1983
Jaroslav Švácha během studia na VŠCHT, 1983
photo: Archiv pamětníka

Jaroslav Švácha se narodil 20. srpna 1964 v Jindřichově Hradci. V letech 1982 až 1987 studoval technologii silikátů na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT). Na vojně působil u raketového vojska, byl nositelem státního tajemství, jeho útvar operoval s raketami určenými pro nošení jaderných hlavic. Během vojny odmítl nabídku stát se špiónem a v zahraničí sledovat trendy ve vývoji skla. Místo toho poté nastoupil do odděleného pracoviště Státního výzkumného ústavu sklářského v Polevsku. Zabýval se například vývojem barevných signálních skel pro účely vojenského letectví. Po sametové revoluci se ústav rozpadl a z odděleného pracoviště se stala znovuobnovená sklářská huť Klára. Během privatizace se pamětník rozhodl jít cestou vlastního podnikání, ve Skalici u České Lípy založil sklárnu TGK, kde se zaměřoval především na ploché sklo. Po krachu Crystalexu se v roce 2009 s dalšími novoborskými skláři zasloužil o záchranu tradice mezinárodního sklářského sympozia IGS. V roce 2024 žil v Novém Boru. Příběh jsme mohli zaznamenat díky finanční podpoře firmy Lasvit.