The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Švajdová (* 1939)

• narodila se 17. prosince 1939 v Lužicích u Hodonína

• vzpomíná na osvobození Lužic sovětskou armádou na jaře 1945

• v roce 1949 se přestěhovali do Gottwaldova

• rodina čelila tlaku úřadů kvůli praktikované víře

• v letech 1954–1958 vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži

• pracovala jako učitelka prvního stupně základní školy

• odmítla vstoupit do komunistické strany

Jindřiška Švajdová, rozená Králíková, přišla na svět 17. prosince v Lužicích u Hodonína do rodiny slévače Jaromíra Králíka a švadleny Františky Králíkové. Jihomoravské Lužice v té době patřily k vesnicím se silným katolickým zázemím a nejinak tomu bylo i v rodině Králíkových. Jindřiška k tomu říká: „U nás se ctily křesťanské zásady jako poctivost, pravdomluvnost a hlavně pomáhat druhým.“ Výchova rodičů ji připravila na to, aby mnoho příštích životních zkoušek Jindřiška ustála s čistým svědomím.

Vojáci po válce jedli syrové ryby

Přestože se Jindřiška Švajdová narodila na samém začátku druhé světové války, detailně si pamatuje až momenty z jejího konce: „Když Rusové procházeli kolem našeho domu, byli všichni strašně zbědovaní a zaprášení.“ Čtyři sovětští vojáci se ubytovali přímo u Králíkových a dalších jedenáct přespávalo u stařenky Novákové, babičky z matčiny strany. Jindřiška tam za nimi ráda chodila, protože vojáci měli ve stodole v pytlích ukrytou válečnou kořist, kterou nasbírali během své dlouhé cesty do Československa. „Já jsem se jim v tom hrabala a oni na mě vždycky volali: ,Jindřiška, idi!‘ Ať jdu od toho pryč. A žalovali na mě stařečkovi, že tam chodím. On mi to sice zakázal, ale já jsem se jim v tom hrabala dál, až nám nakonec každému dali z těch pytlů vesty z ovčí kůže a mně darovali modré šaty, abych tam už nechodila,“ vypravuje pamětnice.

Sovětští vojáci jezdili každé ráno pracovat na nedaleké letiště a Jindřiška je vždy po skončení směny netrpělivě vyhlížela. Občas jí nosili různé přebytečné součástky nebo kus rozbitého křídla na hraní. Jindřiška si pamatuje i na to, jak do záclon chytali v řece ryby, které pak omývali pod pumpou na dvoře a jedli syrové. Stalo se i to, čím byli údajně Sověti proslulí, totiž že po dlouhém strádání na frontě měli velký zájem o ženy. Jeden z vojáků prý obtěžoval Jindřiščinu sotva osmnáctiletou tetu a jeho velitel jej chtěl na místě zastřelit. Nakonec na přímluvu dědečka k popravě nedošlo, ale teta se stařenkou od té doby spávaly ve stodole na půdě a na noc si vytahovaly nahoru žebřík.

„A potom, když měli už Rusi odjet z Lužic, víte, jim bylo u nás dobře, tak maminka jim všechno vyprala, a ten jeden říká, že až dojede domů, že si vyřeže kredenc přesně takovou, jakou jsme měli doma my. Než odjeli, zabili prase a na dvoře navršili hromadu slámy a to prase tam hodili a zapálili to. Nechtěla jsem to jíst, smrdělo to kouřem. Odjížděli pak v modrém autě a všichni jsme při loučení plakali. Byli chudáci. Všichni říkali, že po válce napíšou, ale nenapsal nikdo. Tak si můžeme domyslet, jak chudáci skončili. Aby nedělali reklamu, co je na západě, tak je asi zlikvidovali,“ uzavírá pamětnice.

S komunisty jsme se neměli rádi

V roce 1946 nastoupila Jindřiška do první třídy. Školní budova byla po válce poničená a děti se tehdy hodně učily venku. V polovině třetí třídy dostal Jindřiščin otec nabídku práce v Závodech přesného měření ve Zlíně a rodina se přestěhovala do tamější čtvrti Zálešná. Bylo to rok po Vítězném únoru 1948, kdy se vlády ujala komunistická strana a Zlín tehdy přejmenovali na Gottwaldov.

Je známo, že komunisté se ze všech sil snažili o eliminaci náboženství. Jindřiščina maminka Františka však svoji víru nikterak netajila a dál navštěvovala bohoslužby. „U nás byl na konci ulice kulturní dům a tam se komunisté scházeli. Sledovali nás, protože maminka chodila ve Zlíně do kostela, tak jsme byli pořád pod dohledem. Takže když jsem se hlásila do školy do Kroměříže, tak mi maminka říkala: ,Napiš se radši na švadlenu do učení, protože já chodím do kostela a ty se na školu nedostaneš.‘ S komunistama jsme se neměli rádi. Maminka třeba šila, i těm ženským, co byly komunistky. Hrbatila se nad tím a ony si pro to přišly a nezaplatily. Musela je pak upomínat. Takové chování měly, víte. A pořád mě sledovali. Kam chodím a s kým se kamarádím,“ vzpomíná Jindřiška Švajdová.

Místo schůzek SSM raději hraje na housle

Na radu své třídní učitelky si však Jindřiška nakonec přihlášku na Střední pedagogickou školu v Kroměříži podala, a ke svému překvapení byla i přijata. Ke studiu zde nastoupila v roce 1954. Padesátá léta jsou známa tvrdým komunistickým terorem, propagandou a častou fyzickou likvidací názorových oponentů. Pamětnice vzpomíná, že vedle běžných předmětů museli studenti absolvovat i povinné hodiny z marxizmu-leninizmu a běda tomu, kdo místo „Čest práci!“ pozdravil učitele „Dobrý den!“ Pedagogická škola vychovávala budoucí učitele, kteří měli dále pokračovat ve formování mladých a vést je v duchu socialismu a komunistických idejí.

V předmaturitním ročníku přišlo na Jindřišku Švajdovou udání, že jako studentka pedagogické školy nosí na Mikuláše dárky dětem z vesnice. Zlým jazykům také vadilo, že se pravidelně neúčastní schůzí Socialistického svazu mládeže a že místo toho raději hraje na housle. Musela podat vysvětlení na úřadě, kde jí pohrozili a varovali ji, ať v podobné činnosti nepokračuje. V maturitním ročníku zase studenti podepisovali prohlášení o „vyřešené náboženské otázce“, což znamenalo, že se dotyčný zříká víry v Boha a docházení do kostela. Jindřiška, která patřila do hluboce věřící rodiny, na radu své maminky prohlášení podepsala. „Maminka mi řekla, ať nejsem hloupá, že jsem nestudovala čtyři roky proto, aby mě nepustili k maturitě kvůli nějakému papíru. Co má člověk v srdci, mu nikdo nemůže vzít,“ říká Jindřiška Švajdová.

Pionýrský oddíl v katolické vesnici

Po úspěšně složené zkoušce dospělosti nastoupila pamětnice v roce 1958 jako učitelka základní školy v Dolních Bojanovicích. Dostala třídu čtvrťáků a nádavkem povinnost vedení pionýrského oddílu na celé škole. „Pro mne to byl obrovský šok, protože v takové dědině, jako byly Bojanovice, kde se zdravilo: ,Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!‘ a na pozdrav: ,Dobrý den!‘ nikdo neodpovídal, to byl velký oříšek,“ usmívá se pamětnice. Zároveň se zde tradovalo, že učitel, který stál na jejím místě před ní, byl pro svoje komunistické postoje vesničany napaden. „Hnali ho z Bojanovic klackama a vidlema až za kříž, za Boží muka,“ říká Jindřiška Švajdová. Sama se však u dětí a díky tomu i u jejich rodičů, těšila oblibě. Zbytečně netlačila na pilu. Jak sama říká, snažila se vším proplout tak, aby měla splněny základní povinnosti, na kterých režim trval, a zároveň aby své žáky zaujala a obohatila.

Po třech letech kantořiny v Dolních Bojanovicích se na jednom z letních pionýrských táborů zamilovala do kuchaře Zdeňka Švajdy a krátce na to se za něj i provdala. Svatbu měli světskou, na úřadě. Pro Jindřišku však stále platilo matčino: „Co máš v srdci, nemůže ti nikdo vzít.“

Do strany jsem nikdy nevstoupila

Se Zdeňkem se usadili v Březnici na Valašsku, odkud manžel pocházel. Jindřiška zde začala učit na základní škole. „Měli jsme tam ředitele Kraťocha, který byl alkoholik a despota,“ shrnuje pamětnice. Na kantory tu byl neustále vyvíjen politický tlak. Museli pravidelně jednou za týden hlásit v obecním rozhlase politické zprávy, aktivně se podílet na přípravě volebních programů či se účastnit povinných cvičení a brigád. Obávaný ředitel pak jednoho dne přišel za Jindřiškou do kabinetu a snažil se ji přimět ke vstupu do komunistické strany. „Řekla jsem mu, že tam vstoupím, až mi ze strany bude někdo vzorem. A bylo. Víckrát už nepřišel,“ usmívá se pamětnice.

V březnické základní škole učila Jindřiška Švajdová až do roku 1994. Když předtím v roce 1989 komunismus definitivně padl, ulevilo se jí. „Byli jsme rádi, že to skončilo, že už je konečně klid.“