The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Švec (* 1920  †︎ 2015)

• narozen 26. listopadu 1920 v Daňkovicích u Žďáru nad Sázavou

• v roce 1942 byl nuceně nasazen v Mostě

• z nuceného nasazení utekl a ukrýval se v lesích v okolí Daňkovic

• po kontaktu s Josefem Serynkem vstoupil do partyzánského oddílu Čapajev

• v prosinci 1944 vstoupil do oddílu Miroslav Tyrš

• zúčastnil se několika přestřelek a přepadů

• po válce se usídlil v Mostkově (okr. Šumperk)

• od roku 1948 až do důchodu pracoval u Veřejné bezpečnosti

Ladislav Švec se narodil v roce 1920 v obci Daňkovice na Českomoravské vrchovině. Z dětství vzpomíná hlavně na to, jak byl ve škole veden k vlastenectví a lásce k vlasti. „Tam sehráli obrovskou úlohu kantoři. Po té stránce vlastenecké výchovy.“ Proto také velmi nelibě nesl vznik protektorátu a následné obsazení okleštěné republiky. V Daňkovicích však zatím nijak nepociťovali perzekuci ze strany nacistické moci.

V nuceném nasazení

V listopadu 1942 byl Ladislav Švec určen na nucené práce do Mostu. Z pobytu v nuceném nasazení nejhůře vzpomíná na chování sudetských Němců vůči ruským, polským a srbským zajatcům. „To si pamatuju, ty data, protože se to zrovna rýmuje s mým narozením a s narozením Hitlera. Dvacátého šestého listopadu čtyřicet dva mě odvedli do Reichu na totální nasazení a 20. dubna čtyřicet tři jsem utekl. Původně jsme měli jít do Drážďan. Tam to bylo ale hrozněbombardovaný, tak nás zavezli do Mostu. To bylo zabraný území. Sebrali hlavně takový lehký řemesla. Holiči, cukráři, úředníci a takový a dali nás k firmě, která dělala ty železniční svršky v Litvínově v petrochemickém průmyslu. Tenkrát tam dělali hlavně benzin a podobný věci. A tam jsme dřeli. V rukách jsme nosili ty obrovský kolejnice. Jsme se pod tím prohýbali. A tam jsem viděl poprvé v tom Mostě to zacházení těch sudetských Němců,hlavně teda k těm ruským, polským a srbským zajatcům. K francouzským a anglickým se chovali jakžtakž slušně. Jestli jsme měli vztek na Němce, tak ten vztek se ještě zvýšil. Tam byla zima, bláto a ten zajatec v dřevákách třeba hlady sbíral šlupky od brambor a ten veršusák ho umlátil k smrti pažbou. Nebo nedopalek cigarety. Taky ho umlátil.“ Když viděl, co se tam děje, rozhodl se pro útěk. „Tak jsem si řekl, tady odtud musím pryč.“ Při skládání dubových pražcůsi nešťastnou náhodou poranil ruku. Doktor ho ale obvinil ze sabotáže a vystavil mu jen třídenní omluvenku. Ladislav se rozhodl,že uteče. Cesta vlakem nebyla jednoduchá. Na nádražích bylo plno strážných, kteří kontrolovali doklady. Nakonec se mu podařilo dostat do Nového Města na Moravě.

Útěk do lesů a navázání kontaktůs partyzány

Nejprve se ukrýval u příbuzných v Borovnici. Neustále ho ale hledali četníci. „Tak jsem nějaký čas žil u příbuzných. Četníci mezitím u nás dělali každou chvíli prohlídky. Dokonce tam bylo i gestapo a sebralo mého bratra Toníka. Naštěstí ho ale za čtrnáct dní pustili.“ Ladislav Švec se raději rozhodl, že se ukryje v lese. „Udělali jsme si ještě s dalšíma, co taky utekli z Reichu, zemljanku.“Úkryt se snažili co nejlépe zamaskovat, aby je nikdo nenašel. Jednoho dne jim ale někdo zaklepal na poklop a mluvil rusky. Jednalo se o Josefa Serynka, Roma, který utekl z takzvaného cikánského tábora v Letech u Písku a v oblasti Českomoravské vrchoviny navázal styk s uprchlými ruskými zajatci. S nimi pak založil oddíl, který se nazýval Čapajev, ale byl znám spíše pod názvem Černý podle jeho zakladatele Josefa Serynka. Další osudy Ladislava Švece tak byly spojeny s tímto partyzánským oddílem.

Ladislav Švec znal dobře okolí, a tak fungoval hlavně jako rozvědčík. Celý oddíl používal různé úkryty. Pan Švec spával ve vybudovaných zemljankách, ale partyzáni také často používali domy místních obyvatel. Například dům Jaroslava Novotného z Veselí, Bohuslava Řehůřka z Rovečné, Jaroslava Zelenky z Roženeckých Pasek nebo mnohých jiných ochotných civilistů.„Není místo, kde bych býval neležel. I v korytě v chlévě nebo jímce od močůvky.“

Oddíl stále narůstal o nové utečence z řad Rusů i Čechů. To však také přinášelo nemalé problémy. Větší skupina byla lépe vypozorovatelná německými oddíly. Hůře se také hledalo místo na spaní a nově příchozí partyzáni, kteří byli často ve zbědovaném stavu, přinášeli nové nemoci a parazity.„Parašutisté nám přivezli šatový vši. To se nedalo. My jsme třeba ve Veselí v zemljance leželi na boku vedle sebe narovnaný a až na rozkaz jsme se mohli otočit. To se nešlo pohnout. A ti nebyli převlíknutí několik měsíců. Tak nebylo divu. Tam chudáci v těch dědinách nám ty hadry v pecích pálili. Sem tam se někde vykoupat, to byla vzácnost.“

Přihlášení na amnestii a u partyzánského oddílu Dr. Miroslav Tyrš

V srpnu 1944 Němci vyhlásili amnestii pro lidi, kteří utekli z nuceného nasazení a skrývali se před zatčením. Na tuto vyhlášku reagoval i Ladislav Švec. Jak sám říká, bylo to z důvodu, aby verboval nové členy do partyzánského oddílu. Po přihlášení byl určen na práci u sedláka Huřvala v blízkosti Jihlavy. Po třech týdnech ho ale varoval jeden pomocný pracovník, že mu hrozí zatčení, a tak raději utekl zpět do lesů.

Jednou z akcí, kterou oddíl Čapajev podnikl, je i dnes kontroverzní přepad četnické stanice v Hřišti u Přibyslavi, který oddíl provedl spolu s Radou tří (R3). Jednalo se o pomstu za smrt jednoho z čelných představitelů československého protifašistického odboje, generála Vojtěcha Borise Luži. Ten byl zastřelen četníky v hostinci u Marie Němcové, čp. 55. Při odvetné akci ale nebyli zastřeleni jen účastníci této tragédie, ale i nevinní čeští četníci, kteří s tím neměli nic společného. Ladislav Švec se sice přímo této akce neúčastnil, ale jako člen oddílu ji velmi intenzivně vnímal. I dnes ji hodnotí pozitivně, protože při dalších přepadech četnických stanic už nedocházelo k přestřelkám a četníci se velmi rychle a ochotně vzdávali a odevzdávali své zbraně. „Potom už věděli, ke komu se mají přidat.“

Dne 24. října 1944 byla u Pelhřimova vysazena sovětská partyzánská skupina „Dr. Miroslav Tyrš“ a předtím, v září, skupina „Jermak“. Oddíl Čapajev začal s těmito skupinami úzce spolupracovat a 15. prosince 1944 došlo ve Veselí ke sloučení těchto oddílů. Zatímco většina Rusů přešla do Jermaku, česká část se spojila s Dr. Miroslavem Tyršem, a s nimi i Ladislav Švec.

Oddíl pak podnikl několik akcí (občas rozporuplných), ale v únoru 1945 – po zastřelení továrníka Ehma oddílem Jermak – museli všichni ustoupit z Veselí. V té době na ně byla nasazena šestice rusky mluvících konfidentů, kteří od důvěřivých lidí zjistili úkryt části skupiny v Koníkově. Došlo k přestřelce, při níž zahynula Rufina Krasavinová, která odmítla ustoupit. „Dala rozkaz těm dvěma, aby utekli, a pak se sama zastřelila.“Přestřelka vzbudila pozornost německých jednotek a oddíl se musel ve vichřici a v třicetistupňovém mrazu přesunout opět do Veselí, kde je kostelník Emil Jindra ubytoval na kruchtě evangelického kostela. Ostatní partyzáni zůstali v lesích, kde došlo k přestřelce s německými vojáky. Nakonec byla obec obklíčena Jagdkommandem a jednotkou SS. Mezi ukrytými partyzány byl i Ladislav Švec, který na celou událost vzpomíná takto:„Němci tam obsadili celou dědinu. Na kopcích kulomety dokola a byla tam velká střelba do lesů. Nebylo odtamtud úniku. To víte, těžkej kulomet. To by nás skolilo, ať jsme se pohli kamkoli. Až druhej den se vojsko stáhlo. Dokonce dneska vím, co to bylo za útvar. To byl SS policejní útvar 21. Oni se stáhli a my jsme viděli, že svážejí ty raněné Němce dolů. Stáhli je dolů, vždycky obklíčili barák ze spodu vesnice. Další banda vlétla do baráku a dělali prohlídku. Od spodu až na vrch. A ten kostel byl jako poslední. Teď vidím, jak putují se psi. Teď ten posel letěl k bráně. Já si říkám: to je konec. Tam už byl nachystaný komisař ještě s jedním parašutistou. Jakmile vlezou do dveří,že jim zakroutíme krkem. Právě ten pes zvedl nožku, vyčůral se a utíkal dál. Ale štěstí bylo, že ten černý, ten cikán (Josef Serynek– pozn .autora), byl ještě s jedním parašutistou naproti kostelu v baráku, a ten mu zabránil vystřelit. Protože on chtěl ty Němce skosit.“ Velitel SS si totiž přišel pro klíč od kostela k faráři, ten ale o schovaných partyzánech nevěděl. Klíče tak předal s ledovým klidem a esesman, když viděl farářovo chování, tak mávl rukou a kostel neprohlédl. Tím bylo zachráněno mnoho lidských životů.

Konfidentů (většinou se jednalo o vlasovce), kteří se vydávali za partyzány a tím se snažili zjistit místa jejich úkrytu, aby je pak mohli prozradit Němcům, v lesích stále přibývalo. Partyzáni si museli dát velký pozor, koho mezi sebe přijmou. Na jeden takový případ, který skončil usmrcením konfidentů, vzpomíná i Ladislav Švec: „Jsme měli takový ležení v lese u Velkých Janovic. No odpočívali jsme tam. Zrovna bylo krásné počasí, sluníčko, tak jsme se tam vyhřívali. A strážní, jak byli rozesetí dokola, tak zadrželi dva vlasovce. To jsme se dozvěděli až potom, že jsou vlasovci. Přivedli je komandýrovi do štábu a ten je vyslýchal. A já jsem taky přiskočil a říkám komandýrovi. ,Mně se na nich něco nelíbí.‘ – ,A co, Ladik?‘ Povídám: ,Podívejte se: Takový jsou ošuntělý, hadry mají škaredý, jenom boty mají nový.‘ On si napřed myslel, že bych jim chtěl ty boty sebrat. Říkám: ,Ne.‘ Tak pochopil a poručil jim se zout. Rozpáral z vrchu holínky a našel tam doklady agentů. Byl tam nějakej Štefan Kanka, Slovák, parašutista. A ten byl specialista na umlčení bez rány. Smyčka provazu, kus klacku a zatočil mu s hlavou a ono to tam brnklo a bylo po něm. A druhej jak to viděl, tak chtěl zdrhnout. A ten Saša Korovin, náčelník štábu, do něj vpálil dávku. A ještě se za ním rozběhl a tu palici mu samopalem rozpůlil. Tak byli umlčeni.“

S blížícím se koncem války partyzánů rapidně přibývalo. Do lesů přicházeli lidé, kteří si na poslední chvíli chtěli zajistit potvrzení o účasti v odboji a tím i budoucí výhody. „Na konci války to byly přímo návaly.“ Stále ale ještě nebyl konec a přestřelky s Němci se pořád opakovaly. Ladislav Švec měl mezi partyzány nejlepšího kamaráda Janka Silného. Ten se konce války nedožil. Jednou z příčin mohla být i jeho přílišná neopatrnost, která pramenila ze smrti jeho nejmilejší bytosti, kterou bohužel zabil sám. „Ten Janko si vzal pistoli domů a potom ji u Dobiášů čistil. Proti němu seděla a spravovala svetr jeho holka. Vyšla rána a zasáhla ji přímo do srdce. V noci ji museli pochovat, aby to nikdo nevěděl.“ Nakonec zemřel 7. května 1945 při odzbrojování německého lazaretu v Bystřici nad Pernštejnem, u kterého byl i Ladislav Švec. „V té Bystřici nad Pernštejnem, tam jsme měli odzbrojit posádku ve škole. Dva parašutisti, Janko Silný a Franta Kupsa, protože Kupsa znal jako študák německy, tak byl vyslaný s nimi jednat. Já jsem šel jako první ještě s jedním, Ivanem ruským, jako rozvědka. A nám se podařilo během pár minut odzbrojit takových pětadvacet německých vojáků. Dali jsme zbraně na kupu a já jsem je postavil tak před sebe. Ani jsem o tom tak neuvažoval, že jsem se tím zachránil. Protože kdyby bývali stříleli z oken, tak museli zastřelit svoje. To mě zachránilo. Oni ti Němci vyjednávali, tak to zdržovali schválně. Až nakonec jim přišli z pancéřového vlaku z nádraží pomoct. Ještě tam přiběhli chlapci s kulometem jim ten postup znesnadňovat, ale Němci už byli na koni, když měli pomoc. Ten Janko tam zastřelil dva Němce a oni zasáhli jeho a toho Kupsu. Byli na místě mrtví.“ Nedožili se tak oslav konce války, které vypukly zakrátko po této události.

Ladislav Švec i po podepsání míru zůstal nějaký čas u oddílu. Dostali na starost obec Míchov. „Pročesávali jsme lesy a hledali Němce, co se schovávali.“ Ani návrat do civilního života nebyl lehký.„Pořád jsem se rozhlížel a díval jsem se, kde co je. To trvá hodně dlouho, než si člověk zvykne na civilní život.“

Po válce (u Veřejné bezpečnosti)

V červnu 1945 se Ladislav Švec oženil s Jarmilou Němečkovou, se kterou odešel do bývalé německé obce Mostkov (okr. Šumperk). Nejdříve si ale ještě odsloužil vojnu v Jihlavě u dělostřelců, kde dělal písaře. V Mostkověpracoval nejdříve v Moravolenu a potom se přihlásil do služeb Veřejné bezpečnosti. Vystřídal tam několik funkcí, než se stal pracovníkem kádrového oddělení pro Šumperk a Jeseník. V současnosti je v důchodu a žije stále v Mostkově.