The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radslav Švéda (* 1949)

• narozen 2. září 1949

• prarodičům Kasparidesovým v roce 1948 znárodněna továrna v Kolíně

• rodičům zkonfiskováno hospodářství v Lošanech a rodina vystěhována

• otec Václav Švéda v odbojové skupině bratří Mašínů

• otec Václav Švéda 2. května 1955 popraven

• matka Ludmila Švédová deset let vězněna

• vězněn děda František, strýcové Vratislav a Zdeněk Švédovi

• v roce 2018 žil Radslav Švéda v Pivíně

Komunistický režim v Československu má na svědomí statisíce zničených životů. Své o tom ví Radslav Švéda. Ještě v roce 1948 jeho prarodiče Kasparidesovy vystěhovali z jejich domu a znárodnili jim továrnu v Kolíně. V roce 1950 jeho rodičům pro změnu zkonfiskovali hospodářství v Lošanech a rodinu vystěhovali. Otec Václav Švéda se pak stal členem protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů. Dne 2. května 1955 byl na Pankráci popraven a urna s jeho popelem zničena. Matku Ludmilu pak deset let věznili, děda František strávil sedm let a strýcové Vratislav a Zdeněk jedenáct let ve vězení. Všem také zkonfiskovali jejich majetky. Pamětník tak ve čtyřech letech přišel o své rodiče, na něž mu z dětství zbylo jen pár mlhavých vzpomínek. Jeho matka byla krásná, s hustými černými vlasy a zdravou snědou pletí. Domů se ale vrátila šedivá žena, které se pobyt ve vězení nesmazatelně vepsal do tváře.

Z hrdého rodu

Radslav Švéda se narodil 2. září 1949 v porodnici v Praze jako mladší ze dvou dětí rodičům Václavovi a Ludmile Švédovým. Jeho otec pocházel z obce Pivín, stojící jihovýchodně od Prostějova. Jako syn československého legionáře z Ruska prošel společně s dvěma bratry vlasteneckou výchovou a díky své tělesné zdatnosti vynikal v Sokole. Na začátku druhé světové války se v devatenácti letech rozhodl pro útěk k československým zahraničním jednotkám. Po neúspěšném pokusu o překročení hranic skončil v Kounicových kolejích v Brně. Z vězení se mu ale podařilo uprchnout a pod falešnou identitou a doklady svého mrtvého bratrance se pak ukrýval v Německu. V roce 1942 se pokusil dostat přes Švýcarsko do Velké Británie, ale švýcarské úřady ho vydaly zpět a berlínský soud ho poslal na patnáct let do vězení. Domů se vrátil až po ukončení světového konfliktu.

V roce 1946 se Václav Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou, kterou znal již z dob gymnaziálního studia v Kolíně. Její otec Josef Kasparides a strýc Jan Kasparides zažili také hrůzné podmínky v nacistických kriminálech. Za napojení na odbojovou organizaci Obrana národa je v srpnu 1942 dokonce odsoudili k trestu smrti. Jen díky různým právním kličkám jejich obhájců se dařilo vykonání trestu smrti oddalovat a dočkali se konce války.

Manželka Josefa Kasparidese Božena byla v příbuzenském stavu s rodinou Mašínovou a bezdětná Božena Mašínová z obav o zabavení statku nacistickými úřady v souvislosti s odbojovou činností v roce 1940 adoptovala Ludmilu (Kasparidesovou, dceru Boženy Kasparidesové) a přepsala na ni hospodářství v Lošanech s padesáti hektary polností, kde pak manželé Ludmila a Václav Švédovi bydleli se svými dvěma dětmi.

Znárodnění a konfiskace

Černým datem se pro rodinu stal únor 1948. Komunistická strana tehdy zorganizovala převrat a na dlouhá léta převzala do svých rukou moc ve státě. Krátce poté rozjela rozsáhlý útok na soukromý podnikatelský sektor. Už v dubnu 1948 Národní shromáždění přijalo zákon o znárodnění průmyslových podniků zaměstnávajících více než padesát pracovníků a rodině Kasparidesových tak sebrali jejich továrnu na výrobu stavebního kování v Kolíně. Manžele Švédovy označili za kulaky a v roce 1950 jim v rámci kolektivizace zkonfiskovali hospodářství v Lošanech. Václav Švéda se pak živil jako krmič prasat a později jako horník. O dva roky později se museli i s dvěma malými dětmi vystěhovat. Usadili se u rodičů Václava Švédy v Pivíně.

Strhli mu vaz a jeho popel zničili

Václav Švéda dobře znal Josefa a Ctirada Mašínovy a po zkušenostech s komunistickým režimem se zapojil do jejich odbojové skupiny. Osobně se účastnil vypalování stohů v okolí Pivína, přepadení vozu převážejícího mzdy zaměstnanců Kovolis Hedvikov, kde byl při potyčce zabit účetní Josef Rošický, a podílel se na krádeži trhavin v dole u Kutné Hory. Při útěku celé skupiny na Západ v roce 1953 byl Václav Švéda na území východního Německa těžce raněn, zatčen a předán do Československa, kde ho odsoudili k trestu smrti. Jeho syn Radslav Švéda vypráví, že ho necelý měsíc před popravou mohli s babičkou a sestrou navštívit ve vězení. „Bylo tam jemné pletivo a mříže, že se tím nedalo nic prostrčit. Na tátu mám jen matné vzpomínky.“

Dne 2. května 1955 Václava Švédu popravili v pankrácké věznici. „Tátovi strhli vaz na trhacím stroji. Nepověsili ho. Prostě uvázali naviják, lano a strhli mu vaz,“ dodává jeho syn Radslav Švéda. Urnu s jeho popelem zničili a rozprášili neznámo kde. „Máma později pátrala, ale nikdo jí nic neřekl. Vzali jsme trochu hlíny z hromadného hrobu z Ďáblic, kterou jsme dali k našemu rodinnému hrobu.“

Václav Švéda napsal rodině dopis na rozloučenou, který se jim ale do rukou dostal až bezmála po čtyřiceti letech, po pádu komunistického režimu.

„Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. 1. 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším st. soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život. Děkuji Ti za vše. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Byla krásná, nádherná žena a taková též matka. Zbožňuji Lidunku, zbožňuji Tebe, moje maminko, zbožňuji drahého mně tatínka. Věřím, že se všichni vrátí ve zdraví k Tobě, k dětem, ke svým rodinám. Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Lituji toho. Měl jsem Vás všechny rád více, než bývá u jiných rodin. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným! Lidunko a Radoušku, sladké moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku. Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. Zbožňujte maminku tak, jako já jsem zbožňoval moji maminku, mojeho tatínka. Dejte Vaší mně tak drahé mamince více štěstí a klidu, než já jsem dával svým rodičům, a budete vždy šťastnými. Věřil jsem a věřím ve Vás. Věřím, že budete lidmi tak krásnými jako Vaše maminka, stařenka, stařeček, strýc Vraťa a Zděnek. Objímám a líbám Vás. Budu na Vás na všechny myslit až do konce a budu Vám přát to nejlepší. Až dorostete, chtějte, aby Vám maminka vyprávěla vše — celý můj a její život. Maminko, pozdravuji a líbám Tebe. Líbám tatínka, Lidunku, Vraťu, Zděnka. Přeji jim vroucně, ať se ve zdraví vrátí. Prosím za ně Boha. Pozdravuji tetičku Hladíkovou, rodiče v Kolíně, Jarku a Jarču. Pozdravuji všechny. S Bohem, maminko, s Bohem, milé děti, tatínku, bratři.“

Po deseti letech domů přišla šedivá paní

První výraznější vzpomínka Radslava Švédy je z 25. listopadu 1953. Ještě před vydáním otce východoněmeckými úřady si StB přímo do Pivína přijela pro matku, dědu a dva strýce. „Když se se mnou maminka loučila, tak mi řekla, že se vrátí, a vrátila se za deset let. Měl jsem čtyři roky. Vím, že to byl obrovský humbuk a že řekla, že se vrátí. To mi utkvělo v paměti, ale dál nic. Tenkrát projela Pivínem tři auta za den, a před naším domem stála spousta aut a ozbrojenců,“ vzpomíná pamětník.

O čtyřletého Radslava a jeho o tři roky starší sestru Ludmilu se pak starala již jedenašedesátiletá babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk chodila pracovat na pole v JZD a musela zvládat také výchovu dětí, starost o domácnost a občasné výpady lidí ovlivněných komunistickou propagandou. „Hrozilo, že nás dají do dětského domova. Na babičku jsme byli fixovaní,“ dodává Radslav Švéda.

Ve dnech 25. až 29. ledna proběhl politický monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédových a dalšími čtrnácti lidmi. Tři lidé po něm skončili na popravišti – Václav Švéda, Zbyněk Janota a Ctibor Novák. Ludmilu Švédovou za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti poslali na osmnáct let do vězení. Šestašedesátiletého dědečka pamětníka Františka Švédu odsoudili k patnácti letům vězení a strýce Zdeňka a Vratislava Švédovy za napojení na odbojovou skupinu k dvaceti letům kriminálu. Oba strýce během pobytu ve vězení opustily manželky. Součástí rozsudku byla také konfiskace majetku, a tak Švédovi přišli o další hospodářství se čtyřmi hektary polností.

Matka prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malému Radslavovi uvěznili celou rodinu, a součástí jeho dětství se tak staly pravidelné návštěvy věznic. „Bylo to stresující, když máte šest let a jedete nacpaným rychlíkem, že stojíte na jedné noze, ještě nevyspalí. Jedete na hodinovou návštěvu někde v Leopoldově a pak jedete zpět. Prostě to trochu poznamená psychiku člověka,“ vzpomíná Radslav Švéda, který si s maminkou pravidelně dopisoval, ale navštívit ji mohl jen jednou za čtvrt roku. „Při návštěvách maminka projevovala velké emoce. Člověk když je malý, tak se trochu odcizí. Jedete tam, že tam jet musíte, ale že bych se na to extra těšil, to říct nemůžu,“ dodává pamětník.

První se na amnestii v roce 1960 z vězení vrátil děda František, který kvůli špatné finanční situaci rodiny i přes svůj pokročilý věk třiasedmdesát let pracoval jako zedník. V roce 1963 se domů vrátila maminka. „Ani jsme nevěděli, že přijede. Objevila se ve dveřích a byla doma. Bylo to neočekávané a bezprostřední a pak jsme si vykládali až do noci,“ vzpomíná její syn a dodává, že dlouhý pobyt ve vězení se matce nesmazatelně vryl do tváře a podepsal se na jejím zdravotním stavu. Desetileté odloučení a dvě třetiny dosavadního života narušil pamětníkův vztah k mámě a jen obtížně pak k sobě hledali cestu.

Na tátu jsem hrdý

O rok později z vězení propustili také oba strýce. Krátce po návratu matky domů Radslav Švéda nastoupil do učení na zámečníka v Ostravě, kde také přes týden bydlel na internátě. Matka po několika neúspěšných pokusech našla zaměstnání jako uklízečka v OP Prostějov a do tohoto města se také přestěhovala.

Radslav Švéda po vyučení pracoval v železárnách v Prostějově. V roce 1970 se oženil s Danuší Žondrovou, s níž měl později tři děti. Když v roce 1989 pamětníkův nejstarší syn narukoval na povinnou vojenskou službu, měl v posudku z obce přípis, že jeho dědu popravili za protistátní činnost.

Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, ale ne navrácení rodinného majetku. Zemřela v osmašedesáti letech v roce 1991. Z továrny v Kolíně totiž nic nezůstalo a navrácení polností se táhlo dlouhé měsíce. Její syn Radslav si v Pivíně otevřel zámečnickou dílnu. „Začínal jsem s holýma rukama. Měl jsem jen rozbrušku a svářečku, a dnes má náš podnik třicet zaměstnanců,“ vypráví Radslav Švéda, který stále bydlí v Pivíně.

„Někdo řekne, proč to dělal. On přitom dělal jen to, co dělal komunistický režim. Co měl ještě víc snést, než by se začal bránit... Sebrali jim majetky, vystěhovali rodiny. Na co ještě měl čekat...“ glosuje na závěr otcovu odbojovou činnost Radslav Švéda, který se hrdě hlásí k jeho odkazu, a proto mu také vadí, že komunistickou stranu po revoluci nezakázali a v roce 2018 se opět dere k mocenským pozicím.