The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Svoboda (* 1938)

• narodil se v roce 1938 v Brně

• otec mlynářem v údolí na Říčkách

• znal se s místní známou rodinou továrníka Kaprála

• jeho otec za války pomáhal partyzánům

• devastace sídla rodu Kaprálových na konci války

• po převratu v roce 1948 přišla jeho rodina o majetek, jako živnostníci byli perzekvováni

Antonín SVOBODA

Dětství za války

Narodil se v roce 1938 v Brně v rodině mlynáře. Jako dítě se přátelil se synem místního gestapáka Gregora, s dcerami podnikatele a továrníka Kaprála (rodina Kaprálových měla v kraji na Říčkách vilu, kterou na konci války Rusové zdevastovali, viz vzpomínky Evy Kaprálové na Paměti národa a kniha Zdeny Kaprálové „Zítra bude líp“). Dobře si vzpomíná i na jejich otce, který k nim občas chodíval, tatínek pana Svobody mu pomáhal s různými opravami. Byl to prý chytrý a výřečný člověk, který si s každým rád popovídal. A také podnikavý - Kaprálovi měli koně, šnečí farmu. Po válce prý Aleš Kaprál nabádal otce pana Svobody: „Jestli máte sílu, tak utečte.“ Varoval je před „rudým nebezpečím“.

Tatínek pana Svobody za války pomáhal partyzánům a často se musel skrývat před gestapem, mimo jiné proto, že ve mlýně mlel načerno. Paradoxně mu pomáhal také gestapák, již zmíněný Gregor, který měl u nich na pozemku chatku a dal vždy včas vědět, že k nim má gestapo namířeno.

Antonín Svoboda prožil válku jako dítě. Vzpomíná si, že jednou našli s kamarády v lese napůl zahrabaný kabát s pěknými knoflíky. Chtěli si knoflíky vzít, ale když se snažili kabát ze země vyhrabat, zjistili, že v něm ještě vězí tělo zabitého německého vojáka.

Rusové na Říčkách

Když na konci války přišli do kraje vojáci Rudé armády, usadili se na Říčkách ve vile Kaprálových. O jejich bezohlednosti k domácím se po kraji vyprávělo. Také Antonín Svoboda a jeho žena vzpomínají, jak prý Rusové sekali slepicím hlavy přímo v kuchyni, rozlili med a šlapali v něm nebo zabili krávu, která měla mít tele, zkrátka obrátili domácnost Kaprálových úplně naruby.

Perzekuce po převratu

Tatínek Antonína Svobody neuposlechl varování Aleše Kaprála a zůstal s rodinou v Československu. Po komunistickém převratu tak přišli o všechny polnosti. Mlýn se však podařilo zachránit před likvidací. „Dědeček tvrdil, že to je mobilizační mlýn, který musí bezpodmínečně zůstat v provozu, což si samozřejmě vymyslel,“ vzpomíná paní Svobodová.

Provozovat mlýn však už nesměli a neunikli ani dalším perzekucím ze strany režimu. Jako bývalí živnostníci a nestraníci například neměli šanci dostat děti na vysokou školu, i když jedna z dcer byla velmi nadaná.

Antonín Svoboda po vyučení pracoval ve státním mlýně v Židenicích. I přes určitý nátlak ze strany zaměstnavatelů nevstoupil do komunistické strany.

Osud Kaprálova mlýna

Kaprálův mlýn poté, co ho na konci války Kaprálovi opustili, sloužil jako rekreační a poté zemědělský objekt a postupně chátral. O Kaprálových neměli Svobodovi žádné informace, až po roce 1989 se dozvěděli, že žijí v Americe a daří se jim velmi dobře. Setkali se s Evou Kaprálovou, dcerou Aleše Kaprála, která přijela do mlýna na krátkou návštěvu, ale zpřetrhané sousedské vztahy nebylo možné obnovit. Svobodovy překvapilo, že v knize Zdeny Kaprálové „Zítra bude líp“ o nich není ani zmínka, ačkoliv byli blízkými sousedy a stýkali se.

Pan Svoboda vystřídal několik zaměstnání, kromě mlýnů pracoval také v dole, v cementárně. Po revoluci byl jejich rodinný mlýn opět zprovozněn, ale fungoval jen pár let.

Pro projekt Příběhy 20. století a sdružení POST BELLUM 8. 6. 2011 natočil Mikuláš Kroupa, mikulas.kroupa@centrum.cz, zpracovala Veronika Kroupová, veronika.kroupova@centrum.cz.