Jan Svoboda

"V roce 1968 jsme byli na cvičení. A já jsem tam měl úraz kolene. Takže ještě předtím, než sem vlítli Rusové, jsem ležel v nemocnici v Olomouci, odtud mě převezli do Jihlavy. A když sem vlítli kamarádi, vojska Varšavské smlouvy, to už jsem byl na ošetřovně v Jihlavě. A náš pluk jel po vlastní ose v tancích ze cvičení v Libavé do Jihlavy. Tak chlapi vykládali, jak se s nimi potkávali. Hnedka při výjezdu potkali Poláky. Jely tanky proti tankům. A čekali, co bude. A najednou to bylo, jako když z tanků utíkají mravenci. Poláci opustili tanky a naši jeli kolem nich. Velitel křičel, zastavovali a koukali, jakou mají výzbroj. Velitel křičel a jeli dál. Polská armáda asi neměla zrovna chuť bojovat."

“Když jsem přišel do učení, tak nebylo co dělat ve volném čase, tak jsem začal chodit do hudebky na klarinet. Potom, když jsem přišel na průmku v roce 1963, tak jsem hledal, kde bych na ten klarinet mohl hrát, nějaký taneční orchestr. Tak jsem to obcházel a najednou ke mně přišel kluk, Olda Pivnička, a říkal, že dostal úkol jako referent v Nové Huti založit orchestr, bigbít. Ale oni chtěli, aby to bylo pod kontrolou, proto se to u těch závodních klubů dělalo. Ptal se mě, jestli bych nešel hrát na saxofon. No tak co by ne, šel jsem. Jenže na saxofon jsem nehrál, proto mi ho půjčili z hudební školy. Chodil jsem na zkoušky, měli tam kytaristu, kterému to moc nešlo. A já jsem říkal, že bych se to za 14 dní naučil. Tak jsem za čtrnáct dní hrál i na kytaru. To byly nejlepší roky mého života. Tvrdá muzika. Chuck Berry, Richards, Bill Haley, Presley, Beatles, Rolling Stones. Tyhlety písničky, tvrdý rock. Učení nám šlo, moc jsme se učit nemuseli. A to byly nejlepší léta, jaké jsem prožil.”