The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Svoboda (* 1938  †︎ 2024)

• narodil se 31. března 1938 v Říčanech

• v létě na sokolském táboře se stal svědkem odsunu Němců

• od dětství chodil do radioamatérského kroužku

• vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT

• celý život působil na fakultě

• v srpnu 1968 předával dálnopisné zprávy do redakce Mladé fronty

• zemřel 12. července roku 2024

Jaroslav Svoboda se narodil 31. března 1938 v Říčanech, kde také celý život žije. Jeho rodiče měli vilku, kde s nimi bydlel do dospělosti. Otec a později také matka pracovali v energetické společnosti. Do školy začal chodit v roce 1944.

Pamatuje si, že ačkoliv ještě neuměl číst ani psát, hned se musel začít učit němčinu. „Pan učitel Šára přines velký obraz z vesnického prostředí, kde byli lidi, zvířata, domy a tak dále a vždycky ukázal.“ Děti se ani nechodily učit klasicky do školní budovy, protože ta byla obsazena německou posádkou, ale vyučování probíhalo na různých místech, třeba na radnici, v hostinci nebo v bývalém kině.

Z konce války si Jaroslav nejvíc vybavuje noc, kterou strávil s rudoarmějci. „Před domem babičky zastavil velkej obrněnej vůz a posádka požádala babičku, jestli tam by mohli přespat. Tak babička samozřejmě souhlasila. A protože já jsem tehdy u ní spal, tak se stalo to, že já s asi deseti rudoarmějci jsme usnuli v ložnici té babičky.“

Sokol a radioamatér

Po ukončení obecné školy, kde byly třídy ještě rozděleny na chlapecké a dívčí, pokračoval Jaroslav na škole měšťanské. Ve škole ho také zastihl vznik pionýrské organizace. „Když to začínalo, tak se dá říct, že téměř celá třída se dobrovolně povinně přihlásila.“ Na druhou stranu ale vzpomíná, že to pro ně nebyla jen nudná povinnost. „Dělali jsme tam věci, které nás bavily, nevykládaly se tam politické věci.“

Mimo školu chodil Jaroslav dvakrát týdně cvičit do Sokola, se kterým byl i na letním táboře. Ten první se uskutečnil v létě 1946 v místech, kde je dnes přehrada Lipno. A na táboře byli zrovna v době, kdy se z okolních vesnic vystěhovávalo německé obyvatelstvo. „Oni si směli vzít s sebou jenom nějaký věci, který si v podstatě vezli na vozejku, dobytek a všechno tam museli nechat. A do půlnoci se museli vzdálit všichni. A když celá vesnice byla opuštěná, tak teď jsme slyšeli, jak ty krávy bučej žízní a hlady, protože tam byly nechaný takhle napospas. Tak jsme jim dávali aspoň vodu.“

Ve třetím ročníku měšťanské školy s nadšením vstoupil do radioamatérského kroužku. „Na fyziku nás měl pan učitel, který byl jedním z prvních radioamatérů, kteří tady v Československu byli, a založil tam spojařský kroužek. Vstoupil jsem tam a v Říčanech vznikla první radioamatérská stanice a začalo se odtamtud vysílat. Tehdy to vysílání bylo pomocí Morseovy abecedy. Museli jsme se to naučit a chytat ty značky v určité rychlosti, docílil jsem rychlosti devadesát pět znaků za minutu.“

Kromě toho se také musel naučit radioamatérský provozní řád a konstruovat různá zařízení. Dostávali také zbytkové vojenské materiály jako byly přenosné vojenské vysílačky a pomáhali pak při organizaci různých akcí, třeba prvomájových průvodů. A v rámci klubu se také spojovali s radioamatéry z různých zemí.

Když Jaroslav nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT, neměl už na klub tolik času, přesto se ale účastnil různých akcí. Jednou z nich byl třeba polní den, při kterém se vysílalo bez připojení na elektrickou síť.

Vzhledem k jeho zálibě Jaroslava samozřejmě velmi zajímal začátek televizního vysílání v Československu v roce 1953. „Poprvé jsem viděl televizní program v Říčanech u jednoho známého, který pracoval v Tesle Strašnice. 
Ta vyráběla ty první televizory a on měl přijímač doma. Když jsme se šli dívat, tak vzal televizor z kuchyně a postavil to na židli naproti schodům a my jsme se dívali ze schodů. Byl o to velký zájem.“ Když pak získal vlastní televizor i Jaroslav, sestavil si anténu, díky které mohl kromě oficiálního vysílání Československé televize přijímat i signál z Rakouska i dalších zemí.

Pomoct tím, co uměl

V první polovině 60. let se na jednom plese setkal se svou budoucí manželku, kterou si v roce 1965 vzal. „První léta probíhaly tak, že nejprve jsme totiž jakožto nová rodina bydleli v domku mých rodičů, ale tam jsme to měli velmi omezené. Žena dostala kus zahrady od svých rodičů, tak jsme začali s výstavbou domu. Jediná možnost v té době byla svépomocná výstavba. Začali jsme to stavět v roce 1966, poprvé o Velikonocích jsme kopli, neměli jsme žádnou mechanizaci, neměli jsme ani míchačku.“ Nakonec ale stavba šla rychle a za rok se už s manželkou stěhovali.

V srpnu 1968 tak už bydleli v novém domku a měli malou dcerku. „Vztyčili jsme se na posteli a viděli jsme, že tady jednou tanky. Žena jako první věc mě vyslala do lékárny, abych nakoupil sunar pro naši dceru. Došel jsem pro sunar a tím jsem zjistil, co se děje na městě.“ A protože rozhlas i televize byly obsazené, rozhodl se pomoci tím, co uměl. V nedalekém Tehově totiž byla přijímací stanice pro dálnopisy.

„Denně jsme z toho z Tehova odebírali dálnopisný zprávy. A protože tady byli zase známí, který denně jezdili do Prahy do práce, tak jsme jim je předali a oni to vždycky ráno předali do redakce Mladý fronty. Takže jsme v podstatě denně zásobovali Mladou frontu zahraničníma dálnopisnýma informacema, ke kterým by se těžko jinak dostávalo.“

Profesně Jaroslav celý život zůstal na elektrotechnické fakultě. Už ve čtvrtém ročníku studia začal pracovat jako pomocná vědecká síla, zanedlouho dostal místo polovičního asistenta a pomáhal s organizací cvičení. Protože musel neustále profesně růst, zahájil posléze i přípravu na získání titulu kandidát věd. Na fakultě skončil po padesáti šesti letech v roce 2017. V současné době (2019)  je emeritním docentem a občas ještě na fakultu dochází.

Na závěr rozhovoru říká, že od mládí si vytyčil jednu zásadu: „Je lepší být všestraný, nežli vynikat jen v jednom úzkém oboru.“