The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Svoboda (* 1929  †︎ 2022)

• narodil se 16. července 1929 v Praze

• vyrůstal v rodině strojvůdce v Kralupech nad Vltavou

• v roce 1938 se rodina odstěhovala do Brna a Josef Svoboda vstoupil do Skautu

• pamětník byl svědkem rozkolu mez Čechy a Němci

• koncem války zažil bombardování Brna

• na jaře 1945 prchl s rodinou před frontou na Vysočinu

• v roce 1948 začal studovat filozofii a přírodní vědy na Masarykově univerzitě

• v září 1949 zatčen a v roce 1951 odsouzen na 11 let vězení

• čtyři a půl roku pracoval v uranových dolech

• v roce 1958 zbaven obžaloby a trestu, a tedy propuštěn

• po invazi v roce 1968 emigroval do Kanady

• stal se profesorem univerzity v Torontu

• věnoval se polární botanice a ekologii

• publikoval v renomovaných vědeckých časopisech / získal prestižní ocenění

• zemřel v listopadu roku 2022

V cele byla dosud tma, ale obloha venku už bledla a mřížemi vstupovala dovnitř vůně letního jitra. Vtom zaduněla rána kladivem. Vzduch se ještě chvěl, když dopadla další. Pak se kladivo na prknech roztancovalo naplno, ale Josef na pryčně už ho neslyšel. Bušení přehlušil tlukot vlastního srdce, neboť nebylo pochyb, co se pod oknem jeho cely chystá. „Žádost o milost byla zamítnuta,“ zaznělo ze dvora a srdce se znovu rozbušilo. „Rozsudek bude vykonán.“ Žádný protest. Žádné prosby. Žádný pláč. Pódium se propadlo a Josef pocítil to škubnutí. Než se nebe nad věznicí rozjasnilo, opakovalo se to třikrát.

Mezi Ostravou a Torontem

Jak sepsat do několika stránek příběh skauta, katolického intelektuála, mukla bolševických lágrů, elitního biologa a nakonec i spisovatele, když to sám Josef Svoboda skvěle vypráví ve své autobiografické knize? V roce 2009 natočil Miloš Doležal pro Český rozhlas s Josefem Svobodou rozsáhlý rozhovor, následně odvysílaný na stanici Vltava. Deset dílů rozhovoru v cyklu Osudy se pak stalo osnovou, na které Josef Svoboda vystavěl svou knihu Tři inkarnace.

„Jde o vyprávění poutníka. Ne o nářek ukřivděného mukla, ani o referát úspěšného vědátora, jen o svědectví člověka, který prošel místy, kam se běžně každý nedostane, a který vše přežil, snad aby o tom mohl druhým povědět,“ píše Josef Svoboda v úvodu knihy.

Strávili jsme spolu několik únorových večerů. Josef Svoboda u monitoru počítače ve svém domě v Burlingtonu na předměstí Toronta, já s diktafonem položeným na stole před reproduktorem v Ostravě-Přívoze. Bylo to poprvé, kdy jsem pro Post Bellum prostřednictvím internetového spojení natáčel životní svědectví pamětníka vzdáleného tisíce kilometrů. Signál sice občas zakolísal, zvuk šel dolů a obraz se na chvíli rozsypal, já měl přesto pocit, že skutečně sedíme u jednoho stolu.

Ani tentokrát to nebyl nářek ukřivděného mukla, ani přednáška úspěšného učence. Byla to upřímná výpověď laskavého muže o tom, že „nejšťastnější dobu svého života prožil ve vězení“. Vyprávění hluboce věřícího člověka, který „už nikdy později neprožil tak absolutní ujištění, že je na správné cestě“.

Následující řádky textu pro Paměť národa chci proto věnovat několika epizodám z vězení a lágrů, kterými Josef Svoboda v době bolševického teroru v 50. letech prošel.

Slepý přítel

„Výslech začal tak, že se mě estébáci ptali: ‚Tak co nám povíš? Co povíš?‘ Já byl velký hrdina a říkám: ‚Co víte, to vám povím. Co nevíte, to nepovím.‘ Oni se začali strašně chechtat, zavolali ještě jednoho a líčili mu, co jsem právě pronesl. ‚Tak já ti teda ukážu, ty hrdino,‘ povídá jeden. ‚Vidíš ty klíče tady? Ty by se teda hodily do tvých zubů. Rozumíš?‘“

Dvacetiletý student filozofie a přírodních věd Josef Svoboda byl zatčen 23. září 1949 v domě svých rodičů v Brně a ve vykonstruovaném procesu se skupinou osmi lidí byl odsouzen k jedenácti letům vězení. „Jedenáct, patnáct nebo dvacet. Bylo mi to jedno. Neměl jsem nejmenší pochybnost, že do roka to praskne, režim se zhroutí a já půjdu domů.“

Velikým vysvobozením byl už samotný rozsudek, který z vyhublého Josefa vláčeného kobkami vazebních věznic udělal odsouzeného trestance. Monumentální hrad Mírov v podhůří Jeseníků patřil vždy k nejobávanějším žalářům. „Pro nás to však byla rekreace,“ vzpomíná. Celé dny tehdy visel na zamřížovaném okně jako opičák, kýval nohama v prostoru za mříží, plnými doušky hltal čerstvý vzduch a hleděl do volné krajiny.

Od svého zatčení neviděl velké modré nebe, stromy, kopce, horizont. A to bylo pro něj zásadní. Nenechal se v dětství okouzlit skautingem, aby v klobouku a nažehlené košili pochodoval ulicemi. Kluk s přezdívkou Minehaha byl skautem z lesa, junákem volnosti. Miloval přírodu, stejně jako ji milovali divoši Ernesta Thomsona Setona a pozorovat krajinu bylo pro něj modlitbou, rozmlouváním s Bohem.

Z Brna na Mírov deportovali Josefa ve skupině dvaceti dalších politických vězňů, které ubytovali všechny v jedné světnici, ve čtvrtém patře hradu, odkud byl výhled okouzlující. Josef mi vyprávěl, že na Mírově tehdy panovaly ještě „staré dobré pořádky“. Političtí vězni byli jiná sorta nežli běžní trestanci. Mohli společně zpívat národní písně, založili pěvecký kroužek, slíbili jim noviny.

Tři roky od Února už takové „fešácké“ poměry nemohly dlouho trvat. Ovšem ještě před tím, než jim na Mírově udělala Státní bezpečnost konec, se Josef stačil spřátelit se spoluvězněm Milanem Šedou. Milanův otec byl důstojníkem československých zahraničních jednotek na západní frontě a po únoru 1948 emigroval. Milana pak mlátili do hlavy tak dlouho, dokud neoslepl. „Chodili jsme všude spolu. Dělal jsem mu náhradní oči,“ vypráví Josef.

Napřímil šíji a hleděl bachaři do očí

Právě k Milanovi se Josef nechal přicvaknout želízky, když jednou zrána museli všichni vyběhnout na nádvoří, kde je dozorci spoutali do dvojic. Bachaři hulákali jako pominutí a pod hlavněmi hnali mukly ze schodů. Nikdo z vězňů netušil, co je to za šílenství. Zděšeně stáli na hradní dlažbě, řvoucí bachaři se samopaly pobíhali kolem a přikrčený Josef si byl téměř jistý, že teď je všechny postřílejí.

Uprostřed toho běsnění napřímil Minehaha, který byl připoután ke slepému příteli, šíji a zadíval se jednomu z bachařů do očí. Byl v tom všechen vzdor, odvaha a síla bezmocného mukla. Byl to nesmírně riskantní skutek, zpražit toho chlapa tak upřímně a tvrdě. On však nepolevil. Hleděl do té zkoprnělé tváře tak dlouho, až dozorce odvrátil hlavu a odběhl jinam.

Vězně spoutané jednoho ke druhému nahnali do autobusu a vezli neznámo kam. Josef stačil pouze postřehnout, že jedou směrem na severovýchod. Aniž by věděli, co je toho příčinou, byli všichni obviněni ze vzpoury. Teprve po mnoha letech se Josef dostal k informacím, že Státní bezpečnost měla úkol rozprášit jeho skupinu politických vězňů a přitvrdit jim tresty. Akce se ujal mladý důstojník z Mírova, který brzy nato povýšil na velitele věznice. Starého poslali do penze. „A klasický žalář Mírov se přeměnil na komunistický buzerační lágr.“

Kdo jste? Političtí vězni

V malé cele v Ostravě pobýval Josef Svoboda s dalšími sedmi vězni. Ležel na pryčně s hlavou nejblíže oknu a nikdy nezjistil, jestli byl jediný, koho vzbudily rány kladiva stloukajícího pódium pro šibenici. Čtyři popravy trvaly celkem hodinu. Všichni kolem měli víčka zavřená a také Josef se tvářil, že spí. Každou chvíli vrzla špehýrka a dozorce šmíroval muže na palandách. Bachařům bylo jasné, že v cele musí slyšet, co se na dvoře pod oknem právě odehrává.

Ráno po budíčku ani později o tom však nepadlo jediné slovo. A zatímco toto byl temný příběh hlasů a zvuků, kruté divadlo, jehož aktéry, kulisy ani scény Josef nespatřil, brzy přišel čas rovněž na představení beze slov. Čas, kdy se konala dosud nevídaná pantomima naplněná přátelstvím, obětavostí a nadějí.

„Stál tam pavlačový dům a my na něj z cely viděli,“ vypráví Josef. „Dívali jsme se tam často. Bylo to okno do světa za mřížemi. Výstřižek svobody.“ Oknem cely bylo vidět jen nepatrnou část protějšího objektu. Vězni spatřili, jak uvnitř mladá žena s bílým klubkem v dlani pomalými pohyby paže kreslí písmena do prostoru svého pokoje.

„KDO JSTE?“ vyslala otázku a svěsila ruce. „POLITIČTÍ VĚZNI,“ odpověděl Josef, který se ujal role mluvčího. „ODKUD JSTE?“ psala ta postava s dlouhými světlými vlasy. „JÁ Z BRNA,“ odvětil Minehaha a vzpomněl si na bojovky, které se skauty tak často na svých výpravách hráli. Postupně představil všechny politické vězně, o kterých věděl, že jsou v sousedních celách. „Jmenovala se Milada Svrčinová. Poslal jsem jí jména i adresy. Ona pak rozeslala dopisy našim blízkým. Vůbec přitom nehleděla na nebezpečí, které jí hrozilo.“

Bylo pozoruhodné, že bachařům pod nosem létaly ostravským ovzduším tyhle zprávy, aniž by to bonzáci vyzradili. Milada Svrčinová si pořídila dalekohled, komunikace byla stále dokonalejší a podařilo se dokonce něco neuvěřitelného. Žena dotáhla pomoc vězňům tak daleko, že pozvala jejich blízké k sobě domů. Aby si mohli se svými drahými popovídat. „CO BYLO K VEČEŘI?“ ptal se táta Josefa a hleděl dalekohledem na synovu vyholenou hlavu a propadlé líce. „TŘI SYREČKY,“ odvětil. „TAK MÁLO?“ lekla se matka.

Grandiózní finále

„Zatímco na svobodě jsem vlastně proti režimu nic neudělal, tady jsme byli v odboji pořád,“ vzpomíná Josef. „Mukl nesmí mít emoce. Ty musí stranou, jinak by nepřežil. Urputně a bez emocí jsme tedy bojovali s bachaři a Milada v Ostravě byla našim silným spojencem.“

Vrcholné číslo Milady Svrčinové přišlo v okamžiku, kdy měli být Josef Svoboda i nevidomý přítel deportováni na plzeňské Bory. Miladě se podařilo kontaktovat vězeňského lékaře a požádala jej, aby Milanu Šedovi zařídil odbornou prohlídku očním lékařem. Stalo se tak, ovšem Milanovým očím už nebylo pomoci.

Díky známosti s doktorem však Milada předem věděla, že se chystá deportace do Plzně. „To byla příležitost k akci. V pět hodin ráno, kdy nás měli odvážet, stála před věznicí Milanova sestra. My to věděli, vše bylo domluveno, a když jsme jeli kolem, šťouchl jsem do Milana a on v okénku autobusu pozvedl ruku na pozdrav.“ Také sestra zamávala a úchvatná pantomima dospěla do grandiózního finále. „Ještě dlouho jsme z té události čerpali sílu.“

Dvanáct tvrdých loží

----------------------------------------------------------------------------------------------------

HLÁŠENÍ KE KÁZEŇSKÉMU ŘÍZENÍ: Josef Svoboda

Určuji uvedeného ke kárnému řízení

Dne 16. 2. při odchodu ze vzduchu zůstal stát u zedníků pracujících na odd.“B“ v suterénu a bavil se s nimi.

Říkal spoluvězni, že už se asi určitě něco děje, že prý dříve se tu na vězně řvalo, že nebylo slyšet nic než křik a nyní, že prý je klid, čímž myslel, že asi mají příslušníci S.V.S. strach.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Takto referoval ve svém hlášení jistý strážmistr dne 19. února 1952 veliteli věznice na Borech o chování Josefa Svobody. „Tak vy si myslíte, Svoboda, že se vás bojíme!“ hulákal velitel na junáka volnosti Minehahu ve své kanceláři. „Tak já vám teď ukážu, že se vůbec nebojíme!“

Z velitelské kanceláře už se Josef do své cely nevrátil. Putoval rovnou do korekce. Promrzlá, tmavá samotka se slaměnou matrací byla měsíc jeho domovem. Aby bylo jasno, že z něj příslušníci S. V. S. skutečně strach nemají, nafasoval navíc „12 tvrdých loží“. Sebrali mu slamník a dvanáct nocí spal na ledovém betonu.

„Pokud mne chcete zabít, udělejte to rovnou. Ten pytel s peřím si ale zase odneste. Já na to nesáhnu,“ prohlásil Josef, když stál znovu před velitelem Borů. V té době už měl vážně nemocné plíce. Trpěl tuberkulózou, přesto mu v korekci přistál žok smradlavého plesnivého peří. Měl ho drát, místo toho se však otevřeně postavil na odpor a byla z toho další sada „tvrdých loží“. Z třiceti nocí v korekci jich tenkrát na studeném betonu vážně nemocný mladý muž protrpěl celkem čtyřiadvacet. Nebylo to nic jiného než drastické mučení.

Během mnoha hodin našich setkání na dálku vyprávěl Josef Svoboda o velikánech tehdejší katolické církve, se kterými měl příležitost se potkat, rozmlouvat s nimi, modlit se a trávit v jejich blízkosti dny, týdny i měsíce.

To oni posilovali mladého horlivého katolíka ve víře, zároveň tišili jeho bouřlivé srdce a zasévali v něm semínka moudrosti. S nimi studoval teologické otázky a rovnal si myšlenky. Meditace, modlitba a zklidnění ve chvílích, když byl sám, stejně jako vstřícná přítomnost řeholníků a kněží přinášely Josefovi v komunistických žalářích ten vrcholný pocit štěstí, o kterém mně teď tak prostě vyprávěl. „Onen prožitek absolutní jistoty, že jde po správné cestě.“

Jednou z postav duchovního světa, o které se Josef Svoboda několikrát zmiňuje, v rozhovorech i vlastní knize, byl například dominikán profesor teologie Vincenc Dacík. Potkali se právě na Borech a bylo to v době, kdy Josef vážně přemýšlel nad tím, že by katolická církev měla vytvořit svou podzemní odbojovou strukturu, která by se bolševickému zlu postavila na odpor. „Drahý Josefe, tohle my neděláme. Jsme děti světla a nemáme co tajit,“ odvětil tenkrát otec Dacík a položil tím nový kámen do rostoucí stavby Josefovy víry.

Krajinou, vesmírem i podzemím

„Říkali tomu buzerantský pochod,“ vypráví Josef Svoboda a usmívá se z monitoru mého notebooku. „Padesát chlapů svázali do jednoho houfu a takhle jsme se potáceli celé dva kilometry do práce. Znáte to? Už jste o tom slyšel? To přece musí být někde nafilmované…“ Potupný způsob, jakým se muklové pod dohledem bachařů přemísťovali z lágru Mariánská na šichtu v uranovém dole v Jáchymově, Josefa nikdy neponížil, natož aby jej zlomil.

Naopak. Po šedesáti letech se tomu směje, stejně jako se tím utrpením bavil tenkrát, když se s dalšími muži zmítal krajinou Krušných hor. „To nebylo naše ponížení. Takto sami sebe ponižovali ti, kteří to vymysleli.“

Lágr uranového dolu Mariánská byl navíc pro Josefa Svobodu dalším stupněm volnosti, kterého se ve vězení dopracoval. V jednom baráku byla jídelna, ve druhém umývárny, v dalším cimra, kde vězňové bydleli. A v tom areálu se Josef mohl pohybovat. To už nebyla pouze otevřená krajina za mřížemi hradu Mírova. To byl prostor, jehož byl sám součástí.

V dolech se fáralo na tři směny. A když v jasné zimní noci spatřil Minehaha cestou na šichtu čiré hvězdné nebe, zalykal se radostí, na které nějaký „buzerantský pochod“ nemohl nic změnit. A podobně tomu bývalo i v podzemí. Tam byl strojvůdcem malé lokomotivy tahající úzkorozchodnou důlní dráhou vagonky natěžené horniny. V záři reflektorů svého stroje fascinovaně sledoval podzemní svět, o kterém do té doby neměl ani tušení.

Zkušenosti lesního skauta, spolu s knihami Ernesta Thomsona Setona totiž vzbudily v chlapci zájem o přírodní vědy, později se zaměřil na botaniku. Už během posledních ročníků gymnázia navštěvoval profesora Calábka na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a byl jeho asistentem při pokusech filmovat rostliny časosběrnou metodou. S profesorem vycestoval také do Vysokých Tater, kde se zabývali fenoménem takzvaných zelených přehrad, tedy přirozenou schopností původních lesů zadržovat vodu v krajině.

Teď hluboko v dolech pozoroval barevné houby, které rašily, bujely a kvetly na prohnívajících kmenech důlní výdřevy. „Teplo, vlhko, temnota, to bylo ideální prostředí pro tyto organismy. Zářily tam jako démanty,“ vzpomíná Josef Svoboda.

Skutečná bolest

V komunistických lágrech a žalářích prožil Josef Svoboda osm let a šest měsíců. Bylo mu devětadvacet, když v roce 1958 soudy jeho trest zrušily a bylo mu oznámeno, že nikdy neměl být ani obžalován, natož vězněn. Vrátil se k rodičům do Brna, ovšem zpátky na univerzitu nemohl. Pracoval jako ošetřovatel v zoologické zahradě, u hydrologického průzkumu a k botanice se velmi přiblížil, když se mu podařilo stát se technickým asistentem Botanického ústavu Akademie věd.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se Josef definitivně rozhodl, že v Československu už žít nechce a ve čtyřiceti letech emigroval do Kanady. Za oceánem vystudoval, brzy se stal profesorem na prestižní univerzitě v Torontu a nastoupil dráhu světově respektovaného botanika polárních oblastí.

Podobně jako v sobě samotném v bolševických věznicích, tak také v Arktidě – na pomezí života a smrti, na hranici světla a tmy, na periferii primitivních organismů uprostřed mrtvé kamenné pouště – objevoval tajemství božího tvoření.

„Plakal jste ve vězení někdy?“ ptám se. Nejprve Josef rozhodně kroutí hlavou, potom si však na jednu slabou chvíli vzpomene. Na Štědrý den k večeru přinesli bachaři tři kousky cukroví a dvě malé sardinky v oleji. To měl být štědrovečerní kapr. Josef se schoulil v koutě cely a rozeštkal se ponížením i vztekem současně.

Když tohle vypráví, náhle zvážní, odmlčí se a pak začne úplně jinde a v jiné době. Manželství, které v půli 60. let ještě v Československu uzavřel, se nepovedlo. Po osmi letech se už v Kanadě manželé rozvedli a žena se vrátila domů, kde nedlouho poté podlehla rakovině.

Josef Svoboda se oženil znovu a s novou ženou přivedli na svět dva syny. Ondřeje a Michala. Starší Ondřej studoval hudbu, začínal komponovat, sklízel první úspěchy. Mluvilo se o velkém talentu a nové hvězdě klasické hudby. Tu náhle Ondřej ve spánku zemřel na zástavu srdce. Bylo mu osmadvacet a byl zcela zdráv. A tehdy se Josef Svoboda opravdu rozplakal. Vroucně a bolestně. Tak, jak by k tomu v žádném lágru nikdy nenašel příčinu…