Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edita Svobodová (* 1926)

• narodila se 9. května 1926 v Praze

• vyrůstala v Libuši

• matka vykonávala lékařskou praxi

• od roku 1937 žili na Zbraslavi

• za války unikla nucenému nasazení

• od roku 1944 pracovala v Madetě Tábor a v drůbežárně

• v květnu 1945 s matkou pomáhala v lazaretu na Zbraslavi

• po únoru 1948 přišel dědeček o živnost – obchod s husami

• celý život provozovala ochotnické divadlo

Edita Svobodová, rozená Šťastná, se narodila 9. května 1926 v Praze. Své dětství strávila na Libuši, tehdy ještě vesnici kousek za Prahou. „Na Libuši jsem žila s maminkou a tatínkem v domě, který nám daroval dědečkův starší bratr. On neměl sám děti.“

Editin tatínek zemřel, když jí byly pouhé čtyři roky. Po tatínkově smrti si maminka zřídila v domě, kde bydleli, zubní ordinaci. Protože ale Libuš byla malá vesnice, tak neměla moc pacientů. Navíc Editin dědeček byl ze šestnácti dětí, „takže lidi vcházeli do dveří s vajíčkama a tím, že jsou příbuzní, čili nedalo se každému pacientovi účtovat.“ Maminka si tak pronajala ještě místnost na radnici v nedalekých Kunraticích, že bude mít praxi tam.

Pořád to ale nebylo ono, tak se maminka vydala na Zbraslav za svým spolužákem z univerzity Vladislavem Vančurou, lékařem, ale také známým spisovatelem, od kterého se dozvěděla, že zbraslavský zubař nedávno zemřel a hledá se za něj náhrada. Editina maminka se tedy odstěhovala na Zbraslav, kde si otevřela svou další praxi.

„Mě zatím nebrala s sebou, protože nevěděla, jak to bude vypadat, jestli se nevrátí zpátky. Bylo dohodnuto, že já budu u babičky na výměnku, a když se chytí, přistěhuju se na Zbraslav.“ Rok nato se pak za maminkou přestěhovala natrvalo. Rodinnými přáteli byli manželé Vančurovi a mezi maminčiny pacienty patřil třeba i herec Saša Rašilov. 

Němci utíkali po hlavní k Příbrami, báli se Rusů a chtěli k Američanům

Do školy začala Edita chodit v Kunraticích, protože na Libuši žádná škola nebyla. „Dědeček mě vždycky vyprovodil k poslední chalupě, dnes je všechno zastavěné, čekal, až přejdu státní silnici. A hned u Tří svatejch je taková budova u rybníka, tam jsem chodila první tři roky.“ Pátou třídu pak vychodila už v nové škole na Libuši a v roce 1937 se stěhovala na Zbraslav.

Po vychození obecné školy pokračovala na hospodyňské škole v Českém Brodu a na ni navázala vyšší hospodářskou školou v Chrudimi. Tam v roce 1944 odmaturovala. V Chrudimi také viděla člověka, který se vrátil z koncentračního tábora. „Takovou trosku člověka jsem v životě neviděla, to bylo strašný. Říkal, že válka skončila včas, že by moc týdnů dál nepřežil. To je moje nejhorší vzpomínka v životě.“

Po maturitě Editě hrozilo, že bude muset do Německa. „Ročníky dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet šest Němci posílali na práci do Německa. Tyhle ročníky vyráběly zbraně na válku.“ Pamětnice nakonec našla práci v Madetě Tábor, kde byl její strýc ředitelem. Nastoupila v srpnu roku 1944. Poslali ji pracovat do drůbežárny ve Veselí nad Lužnicí, kde podle svých vzpomínek Edita vykonávala „nejhorší práci ve svém životě“.

Naštěstí se pak dozvěděla, že zahradnická škola v Krči pořádá kurz pro budoucí učitele na zahradnických a zemědělských školách, tak se rozhodla, že půjde tam. Během jedné z cest vlakem zažila i nálet tzv. kotlářů. Z květnových dnů a osvobození si pamatuje, že ve Zbraslavi fungoval provizorní lazaret, kam s maminkou chodila pomáhat. Taky si pamatuje, jak se Němci báli Rusů, „strašně utíkali po hlavní na Příbram někam, kde budou Američani“.

Hrála jsem malého lorda

Velkým Editiným koníčkem bylo ochotnické divadlo, díky kterému se ostatně seznámili i její rodiče. „Starej barák Šťastnejch byl dlouhej do ulice a poslední pokoj byl parádní. Tatínkův nejmladší bratr byl pianista a režíroval operetky a babička napovídala.“

První roli dostala Edita v osmi letech. „Na Libuši se studoval Malý lord Fauntleroy. No a tam hraje chlapeček, tak sedmi- osmiletej, což mně tenkrát asi tak bylo. I hrála jsem malého lorda. A to byla moje první životní role na jevišti.“

Když se s maminkou přestěhovali na Zbraslav, zapojili se i do tamního ochotnického souboru. Ráda vzpomíná rovněž na zbraslavské lesní divadlo. Dnes už po něm není ani památky, ale Edita si pamatuje, jak do něj na představení proudilo mnoho Zbraslaváků. Lesní divadlo zaniklo prý krátce po nástupu komunistů k moci, ale pamětnice sama hrála v divadle až do svých osmdesáti let.

Komunistický režim poznamenal i její rodinu. Její dědeček totiž obchodoval s husami. „Ta firma Šťastný byla dost velká, aby si na ní bylo co vzít. Takže samozřejmě znárodnění se tý firmy dotklo.“ Navíc její strýčci byli vystěhovaní ze svých domovů a nějaký čas prý museli pracovat i v uranových dolech v Jáchymově.

Na otázku, co by vzkázala mladým lidem, odpovídá: „Hlavně abyste se měli rádi, ale všichni – mladí, staří, muži, ženy. Taky abyste ke všemu přistupovali kladně. Nic na světě nestojí za to, abych si kvůli tomu kazila dobrou náladu.“