Helena Svobodová

„Jak jsem už říkala, moje maminka se narodila 21. srpna. My měli takový rodinný zvyk, že jsme vždycky ta oslavy měli den nebo půlden předem. Tak tedy máme tu malou rodinnou oslavu, pak byla puštěná televize a vzpomínám si, že dávali film Řeka čaruje. Najednou mamka zpozorněla a říká: ‚Já slyším tanky.‘ My říkali: ‚Prosím tě, neblázni. Jsou žně. Ty motory v kombajnech jsou úplně stejné.‘ A ona: ‚Ne. To mi nevymluvíte. Já slyším tanky. Já si ten zvuk pamatuju z pětačtyřicátého.‘ Tak jsme šli až na ulici. Šli jsme tedy poslouchat. Byl to tedy řádný rachot, ale ono se v té době tak nějak říkalo, že má být vojenské cvičení Varšavské smlouvy. Říkali jsme: ‚No jo, máš pravdu. Tanky to určitě budou, ale když říkali, že má být cvičení, tak armády se zásadně přesouvají v noci.‘ No jo, ale kolem páté nebo ještě o půlnoci, jak bílá paní, to mamce nedalo a říká: ‚Já je teď slyším už zase na Liberecké.‘ Říkali jsme: ‚Mami, prosím tě, spi, no tak, samozřejmě, musí nějakou formou přejet.‘ Ráno v pět nás táta vzbudil, že jsme obsazeni.“

„Děda, ten pracoval stále v té firmě u pana Behra. Babička byla ženou v domácnosti. Všichni ti mladí, takoví ti adolescenti, měli povinnost nastoupit do takzvaného arbeitsdienst, pracovní služby. Bylo to tedy nějak na šest měsíců. Maminka byla někde u Trnovan, u Ústí nad Labem. Byli vždycky přiřazeni k nějakému sedlákovi nebo na nějaké práce. Střídalo se to, nebyli celou dobu u jednoho. Maminka na to vzpomíná, že tím, že byla už vyučená jako dámská krejčová, tak ona na tom statku většinou nebyla u těch zvířat, ale selka ji nechala šít, něco vyspravit a podobně. Ona ten arbeitsdienst absolvovala ve dvou cyklech. Byla dva půlroky takhle někde kolem toho Ústí a pak, když jí skončila ta služba, tak byla vlastně taky nasazena v bývalém Totexu v Chrastavě, kdy ta továrna byla jako všechny v okolí převedena na válečnou výrobu, a měla tam jeden hrozný zážitek, protože v sousedství v Bílém Kostele byl lágr, kde byly vězněny Židovky a maminka pracovala jako kreslička v konstrukci a ti chlapi, kteří tam byli, tak byli většinou lužičtí Srbové. Ještě třeba váleční invalidé nebo zranění. Jednoho dne ten šéf konstrukce řekl mamince, aby si vzala nějaké papíry a šla s ním. Vedl ji do toho provozu, kde ty nešťastnice byly zaměstnány, a on říká: ‚Jen se dívejte, nic neříkejte, nijak nereagujte, ale pamatujte si.’ To byl pro ni otřesný zážitek, protože byly vyhublé, ostříhané dohola, s krabicemi na nohou místo bot. Strašné.“