The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Svobodová (* 1937)

• narozena 1. ledna 1937 v Mirotíně na Volyni

• vyrůstala v zámožné selské rodině

• na jaře 1944 otec Konstantin Martínek narukoval do 1. čs. armádního sboru

• přes Duklu se probojoval do Československa

• rodina se vydala za otcem do Československa krátce po druhé světové válce

• usadili se v Žatci

• nějaký čas žili také v sousední Velemyšlevsi

• v době kolektivizace otec prodal svůj podíl státnímu statku

• pamětnice prožila velkou část života v Teplicích

• syn Milan Tajnert se roku 1989 účastnil teplických ekologických demonstrací

• roku 2021 žila v Okrouhlé na Českolipsku

Vzpomínky Jiřiny Svobodové (*1937) poznamenala dálka, která ji s dětstvím na Volyni dělí. Velký dům v Mirotíně i hospodářství, kde zaměstnávali čeleď, musela spolu s maminkou ve svých devíti letech opustit. Když otec z Československa, kam dotáhl se Svobodovou armádou přes Duklu, napsal, ať se vydají za ním, čekala je víc jak 1000 km dlouhá cesta do Žatce v nákladním vagónu, která trvala skoro dva týdny.

Život jako sen – krásný i zlý

Martínkovi hospodařili na velkém gruntu. Dědeček Martínek rozdělil mezi pět dětí 300 ha. „Někomu koupil mlýn, někomu hospodářství. Byl bohatý,“ vzpomíná pamětnice a také dodává, že měla až do svých pěti let chůvu, která se o ni starala. A také hračky, které byly pro ostatní kamarádky nevídané. Maminka pracovala jako učitelka v české škole a občas si malou Jiřinku brávala do třídy s sebou. Nedělalo to ale dobrotu, protože Jiřinka byla neposeda. Nakonec nejen kvůli tomu, ale i kvůli bezpečnosti, žila nějaký čas u prarodičů Vlasákových v nedalekém Zdolbunově.

Krajem se pohybovaly skupiny nacionalistů, kteří si brali, co se jim zlíbilo. A dům zámožné rodiny se mnohokrát stal jejich vítaným zastavením. „Ukrajinci chtěli svoji zemi zpátky. Proto se dělaly ty tlupy. Ale byly ukrajinské i ruské a navzájem se nesnášely. Ti vás odstřelili, jen to fiklo. Mámu mi chtěli kolikrát zastřelit. Pamatuju si, jak jsem jako malá prosila na kolenou, aby mi ji nechali, protože jsme tam zůstaly jen samy dvě,“ říká, když vzpomíná na dobu druhé světové války u nich v Mirotíně. 

Tehdy už otec táhl jako člen 1. čs. armádního sboru na Duklu a dál do Československa. O svých zážitcích ale bohužel své dceři nikdy nevyprávěl. Odbýval ji s tím, že byly příliš drastické, aby je mohl vyprávět. Armády za sebou nechaly zpustošený Dukelský průsmyk, zástupy mrtvých (i z řad civilního obyvatelstva), stovky sirotků a také zaminovanou  krajinu.

Kam to jedeme?

Po rozloučení s otcem na jaře 1944 (dle informací z Vojenského historického archivu narukoval 1. dubna 1944 v Rovnu) zůstaly maminka s malou Jiřinkou samy. Z širší rodiny se k armádě přidalo asi pět lidí včetně bratrance Borise Martínka, tety Milušky Martínkové a strýce Rostislava Vlasáka. Ještě dříve také nedobrovolně odešla teta Marie Mazurcová – na Sibiř, jelikož spolu s manželem Michalem byli odsouzeni jako kulaci. Nejspíš roku 1947 se dočkala repatriace do Československa, ale bez manžela. Jejich cesty se rozešly už v době věznění na Sibiři. Marie Mazurcová nakonec našla útočiště v Žatci u pravoslavného kněze na faře, kde po zbytek života vypomáhala.

Po otcově dopisu z osvobozeného Československa nastalo velké chystání. S sebou bylo možné vzít naprosté minimum věcí – v podstatě jen to, co s maminkou a prarodiči unesli. Aby měli cestou dost zásob k uplácení, zhotovil dědeček Vladimír Vlasák dřevěné kufry, které naplnili masem. „Cestu nám zařídili vojáci. Ti nás odtamtud dostali, jinak by se nám to nepovedlo,“ říká pamětnice. S sebou vezli také zlato, kterým dědečkovi, jenž se živil jako zámečník za války za práci platili obyvatelé Volyně. „Nic jsme si nesměli vzít. Maminka nechala zabít prasata. Rusáci na to už čekali na každém rohu. Jeli jsme bez střechy. Byli jsme jak utopenci. Nastoupili jsme do jednoho vlaku, kde také nebyla střecha a dokonce tam chyběla do půlky podlaha. Maminka měla strašný strach a já zase o ni, aby se tam nepřimotala a nespadla tam,“ vzpomíná Jiřina Svobodová na svou cestu do vlasti. „Spali jsme na zemi. Myli jsme se venku na nádraží. Cesta nám trvala třináct dní. V Žatci na nás čekal tatínek,“ vzpomíná.

Vily a statky pro Volyňáky

V novém domově, kterým armáda ocenila otcovy zásluhy za jeho účast na Karpatsko-dukelské operaci, se ale rodina necítila nejlépe. Získali sice velkou vilu, ale hořká pachuť osudu odsunuté německé rodiny jakoby se vznášela ve vzduchu stále. A jednou v noci se někdo dokonce vrátil a vyzvedl si majetek, který byl ukrytý na zahradě. „Maminka se tam naplakala. Nelíbilo se jí tam. Oproti tomu já byla zvědavá. Otevřela jsem šuplík a maminka hned: ‚Zavři to!‘“ vzpomíná pamětnice.

Na naléhání prarodičů Vlasákových i kvůli matčině nespokojenosti tatínek nakonec ustoupil. Ačkoliv se prve rozhodl vyměnit dřinu, kterou znal z Volyně, za pohodlný život v bytě, přestěhovali se do nedaleké Velemyšlevsi, kde otec získal podíl z tamějšího panství náležejícího k zámku (za druhé sv. války války náležel rodině Zulegerových). Kolektivizace zemědělství se ale právě rozbíhala, a tak se opakovalo, co už rodiče znali z Volyně, když oblast za války ovládl Sovětský svaz.

V Československu postupně vznikaly obdoby sovětských kolchozů a sovchozů –  jednotná zemědělská družstva a státní statky. Hned po vítězství komunistů roku 1948 se roztočila spirála kádrování a udavačství za pomoci akčních výborů. Agitační autobusy objížděly republiku a hlásaly propagandu pro kolektivní hospodaření. Volyňští Češi byli díky své specifické zkušenosti skupinou, která často proti programu združstevňování zemědělské výroby a snaze o likvidaci selského stavu vystupovala, a proto se na ně hned zpočátku zaměřila i pozornost komunistů. Ačkoliv byli volyňští veteráni i členové protinacistického odboje pobízeni, aby se ujali domů a statků v pohraničí, za pár let byli mnohdy souzeni jako kulaci.

Případ rodiny Martínkových nedošel až do takového finále. Otec dlouho vzdoroval nátlaku, když za ním v noci chodili členové  místního národního výboru a pro státní statek žádali, aby přidal svůj díl ke společnému. Otec si ale trval na svém a nakonec se ukázalo jako jediné řešení majetku se zbavit a vrátit se do Žatce. Trápení rodiny se pak odrazilo jak na zdraví obou rodičů, tak i na studijních možnostech jejich jediné dcery. Namísto zušlechťování nadání pro zpěv na pražské konzervatoři se kvůli kádrovému posudku svých rodičů postavila k soustruhu a technickému kreslení na střední průmyslové škole.

Ačkoliv Volyně zůstala jen v jejích vzpomínkách a nikdy se do svého rodiště nevrátila, sen o životě tam ji neopustil. Rodiče nejspíš desetiletí komunistického režimu zklamala, i když jak říká pamětnice, nikdy nelitovali, že sem přišli. Problémy byly tehdy všude na denním pořádku. Na Volyni se už ale nikdy nevrátili. Jejich dům se všemi věcmi získali jiní, podobně jako oni přijali nový dům a nový život v Žatci.