The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lea Svobodová (* 1937)

• narozena 14. dubna 1937 v Hodoníně

• pochází z rodiny lékařů Lva Špalka a Olgy Špalkové

• rodiče pěstovali četné společenské kontakty s umělci, podnikateli, lékaři

• v dubnu 1945 prožili po dobu přechodu fronty a bombardování Hodonína téměř měsíc ve sklepě

• v roce 1950 otce zatkla StB

• otec Lev Špaček byl odsouzen ke dvěma a půl rokům vězení

• rodině byl zabaven veškerý majetek, zažívala šikanu a vydírání

• Lea nemohla studovat na střední škole

• v roce 1964 se s manželem Josefem Svobodou přestěhovali do Jablonného nad Orlicí

Lea Svobodová se narodila 14. dubna 1937 v Hodoníně. Jméno dostala po svém otci. Lev Špalek (1889–1967) byl gynekologem v Hodoníně, maminka Olga, rozená Kulhánková (1904–1991), dětskou lékařkou. Olga pocházela ze šesti dětí a tři z nich byli lékaři.

Přestože Lea se svou o pět let starší sestrou Olgou vyrůstaly ve válečné době, měly pěkné dětství. Ráda vzpomíná zejména na rybaření: „Jezdili jsme s tatínkem na potůček za Hodonínem. On mě všechno naučil. Já měla svoji udici a dodnes mám schovanou krabici s muškami a háčky. Když jsme stáli s tatínkem ve vodě a já jsem chytala pstruhy a pozorovala ptáčky v přírodě, to byly moje nejkrásnější chvíle v životě.“ Lea cítila sepětí s přírodou a porozumění s otcem.

Rodina Špalkových byla dobře situovaná a vážená, žila na vysoké intelektuální úrovni, pěstovala kontakty s umělci a mnoha přáteli. Lev Špalek vlastnil vinohrad v Mutěnicích. Pěstování vína byl jeho koníček, a měl dokonce diplom za úspěšnou odrůdu. Na vinohradu pracovala celá rodina, ale nebyla to pro ně zátěž, protože při vinobraní i jiných pracích jim vždy pomáhalo mnoho přátel, často z řad lékařů, advokátů, učitelů apod. 

Manželé Špalkovi stáli také u založení Rotary klubu v Hodoníně. Tyto kluby začaly po americkém vzoru v Československu vznikat v roce 1925. V Čechách a na Moravě jich bylo sedmačtyřicet, než jejich činnost přerušila válka. Jejich členy byly obvykle vlivné osobnosti měst, podnikatelé, umělci, lékaři, lidé, kteří se scházeli k rozhovorům a kterým ležela na srdci občanská společnost a různá vzdělávací či humanitární činnost.

Uprostřed válečného bombardování

Lev Špalek byl lékař a zřejmě se netajil svým odporem k nacismu. Jeho dcera vzpomíná na dobu, kdy jí byly asi tři roky: „Ve válce byl otec zavřený, ale asi po půl roce ho pustili. Maminka plakala. Já jsem byla malá. Pamatuji, že jsme chodili v Brně pod věznici a koukali, jestli nám tatínek nezamává…“

Lea pamatuje různá bombardování během války. „Viděla jsem při jednom náletu, když Američani bombardovali nádraží, utíkat nějakou paní, která krvácela z hlavy. Nám umřela spolužačka, Židovka. Bydleli naproti Damborským a při tomto bombardování jejich nízký domek shořel.“ Lev Špalek chodil v případě potřeby ošetřovat raněné.

Osvobozování Hodonína probíhalo 12. dubna 1945 ve znamení těžkých bojů. Když vojáci 2. ukrajinského frontu zaútočili na obsazený Hodonín, ustupující Němci vyhodili do vzduchu most přes řeku Moravu, který spojoval Slovensko s Čechami. Na všech stranách byly desítky mrtvých. Lea Svobodová tuto dobu prožila s rodiči v krytu, ve sklepě domu přátel Damborských. Ve sklepě byly od března tři rodiny s dětmi, asi patnáct lidí. Strávili zde několik týdnů. Pamětnice tam dokonce slavila své osmé narozeniny, ale všechno přehlušila válečná vřava.

„Všude byl velký rachot. Strašný rachot, padaly bomby, hvízdalo to… Město bylo hodně zničené.“ Dům, ve kterém se ukrývali, byl v zóně bombardování. „To bylo bouchání a ran, hrůza! Střecha pryč, a my jsme byli v baráku, když šla fronta… Já se tak strašně bála! Seděli jsme skrčený u stěny, maminka mi držela uši. Já jsem chtěla utíkat ven, do lesa. Strašně jsem se bála… Hodně jsem se tam modlila a slibovala Pánu Bohu, že budu každý den chodit do kostela, když to přežijeme. No, párkrát jsem tam šla, ale dlouho jsem to nevydržela…“

Do jejich krytu přišel jeden ruský voják, který chtěl jídlo. Když něco dostal, hned zase spěchal pryč. Když se situace zklidnila, šli muži z krytu odhrabovat zasypaný dům a Lev Špalek šel jako lékař ven ošetřovat raněné. Po návratu domů zjistili, že jejich dům není zdemolován tolik jako dům, ve kterém se ukrývali. Ale přece jen měli poničený venkovní bazén a besídku na zahradě. V jejich bytě přebývali nějaký čas Rusové. „Byli ale slušní, nebyl tam nepořádek, jen v dětském pokojíčku byla hromada skořápek z vajec. Měli dobrého velitele, protože jeden prý si chtěl vzít nějaké hodinky, a ten velitel na něj zařval a musel hodinky vrátit.“

V roce 1950 skončilo dětství

Po válce zažívala rodina čtyři roky poklidu. V roce 1947 byli Špalkovi s dětmi v Jugoslávii u moře. Rodiče zvali do svého sklípku v Mutěnicích mnoho svých známých z řad umělců, spisovatelů, podnikatelů, lékařů či učitelů. V knize hostí je v letech 1947–1949 nespočet podpisů a nadšených komentářů na adresu jejich přátelského pohostinství. Básník Jan Zahradníček, spisovatel Jan Čep, malíř Augustin Mervart, sochař Hubert Kovařík a mnoho dalších. Špalkovi pěstovali čilé společenské kontakty, měli spoustu známých, a to se samozřejmě nastupujícímu komunistickému režimu nemohlo líbit.

Rok 1950 byl pro rodinu tragický. Lea onemocněla vážnou ledvinovou nemocí a skončila v nemocnici u sv. Anny v Brně. V tutéž dobu zavřeli jejího otce. „V té době jsme byli na chatě. Šli jsme zrovna k jedné paní pro vejce, a když jsme se vraceli, viděli jsme u nás na zahradě pány v kožeňácích. Tatínka odvezli. Nevěděli jsme proč ani kam. Nikdo to nevěděl. Maminka ho rok neviděla. Pak byl soud. Maminku vydírali a šikanovali. Ona mně o tom moc nepovídala, jen co jsem slyšela mezi řečí.“ 

Lev Špalek dostal dva a půl roku žaláře, údajně proto, že věděl o někom, kdo utekl za hranice. Po odsouzení byl převezen do lágru v Kladně, kde pracoval v dole. Dostal nebezpečnou práci – stavbu výztuží, tzv. stojek. Maminka s dětmi ho občas navštívila, ale jejich návštěvy byly řídké – cesta z Hodonína byla velmi dlouhá. Pak byl Lev Špaček přesunut do Litoměřic a předtím byl také v Břeclavi.

Brzy po zavření otce měla rodina časté a nevítané návštěvy z řad Státní bezpečnosti (StB). Sebrali jim veškerý majetek z hodonínského bytu, roztloukli sklep. Vyrabovali i chatu a přilehlou zahradu rozryli, protože něco hledali. „Přišli k nám nějací cizí chlapi, nevím, kdo to byl. Chovali se nadřazeně. Sebrali nám dům, vinný sklep, chatu… Sebrali nám úplně všechno, i můj dětský fotoaparát z bakelitu. Asi si mysleli, že tam budou nějaké špionážní obrázky, ale já si jen fotila ptáčky… I moji milovanou udici mi sebrali... peřiny, oblečení. Maminka chtěla něco zachránit, a tak jsem to nesla v noci k jedné paní, aby to schovala – ani nevím, co to bylo. Tehdy jsme se hodně báli. Nebylo to pěkné…“ Lea byla zrovna nemocná a ležela v posteli, když jeden z vetřelců nakoukl k ní do pokojíčku.

Ve vlastním bytě pak museli platit nájem a do jejich chaty přišli cizí lidé. Sestra už v té době bydlela v Praze, takže doma zůstala jen Lea s maminkou. Matka Olga byla vydírána – občas přišla nevítaná „návštěva“ z StB, dostávala anonymy. Jednomu člověku z Hodonína, který jí vyhrožoval udáním, dala motorku se sajdkárou, kterou měli doma v garáži po Němcích. Pamětnice v té době byla hodně závislá na mamince, jediném opěrném bodu v jejím životě.

Z této doby má také jeden z nejhlubších životních zážitků – posměch lidí. „Jednou, když jsme s děvčaty šly po korze – to chodila po jedné straně děvčata a naproti kluci – najednou na mě začali všichni pokřikovat nějaké slovo. Nevím už, co to bylo, měla to být snad nějaká svlékací hra. A bylo to proto, že tatínek byl ve vězení.“ Lea byla tehdy třináctileté dítě a posměch byl pro ni krutý, protože se mu nedokázala bránit. Brzy po tomto zážitku si pamětnici zavolal třídní učitel a řekl jí, že ve škole se jedná o její pověsti a řeší se, zda ji vyhodit, nebo nevyhodit ze školy. „Já na to koukala jako blázen! Maminka si s tím nevěděla rady, tak se mnou šla na SNB, kde si stěžovala, ale k ničemu to samozřejmě nebylo. Ledacos jsem už zapomněla, ale tohle si budu pamatovat do smrti.“

Neskýtá zatím záruku, že z ní vyroste člověk dělnické třídě naprosto oddaný

Lea dostala cejch nepřítele socialismu, kvůli kterému ji ani nevzali do Pionýra, kam se hlásila. A další rána pod pás ji teprve čekala. V roce 1953 vycházela ze základní školy (kvůli nemoci musela opakovat ročník). Chtěla jít na hospodářskou školu, ale nesměla. V dopise z ONV Hodonín ze 14. března 1953 matce Olze se píše:

„Vaše dcera Lea Špalková, žákyně IV. třídy střední školy dívčí v Hodoníně, nebyla okresní komisí pro rozmístění dorostu doporučena na žádnou školu III. stupně. Důvod: odpykání trestu Vaším manželem. Jak Vy, tak i manžel projevujete vlažný poměr k dnešnímu lidově demokratickému zřízení. Jako intelektuálové máte jít příkladem ostatním občanům v budování socialismu v naší vlasti…“ Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto dopisem KNV Gottwaldov z 19. května 1953: „Krajská komise pro rozmístění dorostu v Gottwaldově (…) rozhodla Vašemu odvolání nevyhověti, a to proto, že vlivem rodinného prostředí neskýtá zatím záruku, že z ní vyroste člověk dělnické třídě naprosto oddaný, (…) a trvá na zařazení do dělnického kolektivu, pracovního procesu, kde bude míti možnost sžíti se s dělnickou třídou, která jí dopomůže překonati názory staré kapitalistické společnosti, jimž vlivem rodinného prostředí podléhá…“

Lea se tak zařadila mezi dělníky. Dcera lékařů nesměla studovat, ačkoliv ji vzdělání lákalo. „Vzdělání nemám, a stydím se za to… Co vím, to mám od rodičů nebo od manžela. Když jsem byla už vdaná, dělala jsem si v Brně aspoň kurz angličtiny a němčiny.“ Pracovala v Závodech rudých letnic v Rohatci a poté v podniku Kovoděl Moravský Písek.

Rodina Špalkových prožívala těžké období: otec ve vězení, nemocná dcera, která nemohla jít studovat. Lidé se na ně dívali podezíravě. Rodina byla bez peněz. Olga sice pracovala v nemocnici, ale svévolně ji přeřazovali z oddělení na oddělení. Až později Lea zjistila, že matka v té době rozprodávala rodinné věci, aby byly prostředky na živobytí. Když se Lev Špalek vrátil z vězení v Litoměřicích, mysleli si, že navážou na spokojený předválečný život. Ale skutečnost byla jiná. Otec byl přeložen do malé vesnice na Valašsko, kde pracoval, a jednou za čtrnáct dní se vracel domů. Vztahy rodičů se změnily. Na ryby už nejezdili. Později Lev onemocněl a v roce 1967 zemřel.

Jsem věřící a nebojím se smrti

Lea se vdala v roce 1955 za lékaře Josefa Svobodu (1929–2007). Svatbu chtěla mít jako věřící v kostele. Nakonec se jí to s těžkostmi povedlo, ale byl to další politický vroubek. Odstěhovali se do vesnice u Trenčína, kam dostal manžel umístěnku jako obvodní lékař. Po třech měsících však musel na vojnu a Lea zůstala sama a bez peněz. Začala chodit na jazykové kurzy angličtiny a němčiny. V roce 1957 se jim narodil syn a v roce 1962 dcera.

V roce 1964 se přestěhovali z tepla Moravy do podhorského městečka Jablonné nad Orlicí – opět za prací. Manžel Josef zde dostal práci a byt. Lea zde pracovala dva roky jako instrumentářka na zubním oddělení, pak byla u dětí v jeslích a nakonec dělala až do důchodu administrativní pracovnici ve vodárnách. Časem si v Jablonném postavili dům a společně s nimi bydlela také její maminka z Hodonína, o kterou se pamětnice starala. Manžel Josef zemřel v roce 2007.

„Snažila jsem se žít dobře. Jsem věřící, a to dělá hodně, protože se nebojím smrti. Věřím, že se znovu uvidím s tatínkem a maminkou. S každým člověkem jsem se snažila vyjít po dobrém. Hodně silné pro mě bylo v mládí to moje rybaření. Když jsem stála s prutem uprostřed přírody a nad hlavou zpívali ptáci, bylo mi blaze. Teď bych chtěla, ale nejde to. Stáří je strašně moudrý, ale jinak je to k ničemu…“