The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Milena Svorová (* 1926)

• narozena 8. prosince 1926 v Mukačevu

• otec Adolf Matějů byl legionářem a důstojníkem československé armády

• v roce 1931 se rodina odstěhovala do Znojma

• v roce 1938 zažila exodus českého obyvatelstva z obsazovaného pohraničí

• otec Adolf Matějů se angažoval v odbojové organizaci Obrana národa

• 30. září 1941 byl Adolf Matějů zatčen

• 21. června 1942 byl Adolf Matějů popraven na dvoře Kounicových kolejí

• během válečných let studovala gymnázium

• v letech 1944–1945 totálně nasazena v Dlouhých Loučkách u Tišnova

• vystudovala francouzštinu a latinu na Masarykově univerzitě

• celý život pracovala jako učitelka

• často působila v nově osidlovaném pohraničí

• v roce 2022 žila v Karlových Varech

Milena Svorová se narodila 8. prosince 1926 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi jako Milena Matějů. Její matka Matylda byla Srbka, otec Adolf Matějů pocházel ze selské rodiny z Ubušína, malé vesnice na Českomoravské vrchovině. Pamětnice měla ještě mladší sestru Elišku.

Otec Adolf Matějů byl původním povoláním učitel, nějaký čas pracoval jako pedagog na několika místech novoměstského okresu. Základní vojenskou službu absolvoval v rakousko-uherské armádě. Ihned po vypuknutí první světové války nastoupil činnou službu u 25. zeměbraneckého pluku. Ještě v roce 1914 odešel na východní frontu a v březnu 1915 se nechal zajmout v polském Baligródu, kde v tu dobu probíhaly těžké boje mezi ruskou a rakousko-uherskou armádou.

V listopadu 1916 vstoupil do československých legií a účastnil se i několika vítězných bitev včetně bitvy u Zborova a bitvy u Bachmače. Zpět do vlasti se Adolf Matějů vrátil po dlouhém sibiřském martyriu až v roce 1920, kdy zároveň ukončil službu v legiích a vstoupil do československé armády. Vojenská služba jej přivedla až do podkarpatoruského Mukačeva, kde se v roce 1926 oženil.

Všichni jsme si rozuměli, i když jsme nemluvili stejnou řečí

Milenina maminka Matylda, rodným jménem Čretniková, pocházela ze zámožné srbské rodiny. Už si šila svatební šaty, když se dozvěděla, že její snoubenec zahynul v jedné z prvních bitev první světové války. Po jejím konci se přes svou sestru, která se vdala za českého důstojníka, seznámila se svým budoucím manželem Adolfem Matějů.

Malá Milena bydlela s rodinou v Mukačevu v tzv. českých domech, které tam pro armádní důstojníky nechal postavit československý stát. „Na svou dobu to byly opravdu moderní a hezké domy. Ale teď už jsou zbořené,“ podotýká pamětnice. Na dětství v Mukačevu vzpomíná ráda, i když měla přísnou výchovu: „Pro děti to byl ideální stav. Všude samá tráva a tam jsme si mohly hrát, kde jsme chtěly.“ V českých domech sice žili českoslovenští důstojníci, ale jejich manželky, podobně jako Milenina maminka, byly často cizinky. Pocházely z Maďarska, Srbska, Itálie i dalších koutů Evropy. Přesto prý spolu vycházely dobře nejen ony, ale i děti.

„Nám dětem nevadilo, že ten mluví jinak, ten mluví jinak, ten zase stejně. Vždy jsme spolu dobře vyšly,“ vzpomíná. Milena Svorová zpočátku nemluvila moc dobře česky, protože v Mukačevu nebyla příležitost. „Tatínek sice každé odpoledne přišel z kasáren a takovou hodinku se mnou měl, že na mě mluvil česky nebo mě učil básničky, ale jak všichni mluvili jinak, češtinu jsem moc neuměla.“

Češi měli červené šátky, Němci bílé ponožky

Brzy potě, co Milena začala v Mukačevu roku 1931 chodit do české základní školy, se rodina Matějů odstěhovala do Znojma. Otce totiž přeložili k 24. pěšímu pluku, kde se později stal velitelem praporu Stráže obrany státu (SOS) pro oblast Znojemska. „Ve Znojmě bylo hezky,“ vzpomíná pamětnice. „Tatínek nám pronajal nově postavený dům se zahradou. Šikovný bylo, že jsem viděla na školu. Jako děti jsme si mohly hrát tam, kde jsme chtěly. Dodnes mě mrzí, že jsme se po válce nemohli vrátit.“

Tatínek malé Mileně předválečnou politickou situaci sice nevysvětloval, přesto ale zaregistrovala, že se to už na hranicích „mele“, dokonce odposlouchávala otcovy schůzky s ostatními důstojníky. „Tajně jsem se plazila okolo skleníku a slýchávala jsem, co se děje na hranicích, co dělají Němci a co se kde děje. Houby jsem tomu rozuměla, ale hodně mě to zajímalo. Strach jsem ale dostala až poté, co začali Němci řádit,“ vypráví pamětnice.

Situace se promítla i do vztahů mezi dětmi: „Neměli jsme nikdo proti nikomu nic. Někteří němečtí žáci chodili do české školy, někteří Češi do německé školy. My Češi jsme chodili do Sokola, německé děti zase na své cvičiště. Ale pak se začali chlapci mezi sebou prát. Na obou stranách se dělaly propagační průvody, kdy chlapci v německých pochodech měli vždy zásadně bílé ponožky, my v sokolských pochodech zase červené šátečky.“

Oči jako biče

Prapory SOS budovaly od roku 1935 v pohraničí linii lehkého opevnění. Adolf Matějů byl na hranici každý den. Milena měla možnost setkat se tehdy i s Ludvíkem Svobodou, pozdějším prezidentem Československa, který po mobilizaci v pohraničí taktéž sloužil. „Najednou jde nějaký pán. Koukám, on to byl pan generál Svoboda. Tatínek s ním zrovna šel, protože se ty jejich dvě zóny stýkaly. Tatínek mě hned představil, já jsem se uklonila, jak jsme byly zvyklé, a pozdravila. Při tom jsem si uvědomila, a mockrát jsem to viděla, že vojáci, kteří prošli válkou, mají oči jak biče, takové pátravé, ostré. To oko mě krájelo, jako kdyby vidělo skrz.“

Po uzavření mnichovské dohody bylo Československo nuceno postoupit svá pohraniční území hitlerovskému Německu. „Tatínek byl mezi těmi, kdo tehdy předávali Znojemsko Němcům.“ podotýká Milena Svorová. Čeští obyvatelé začali hromadně opouštět své domovy. Utekla i malá Milena s matkou a sestrou. Ale každý tu možnost neměl, jak ostatně potvrzuje sama pamětnice.

„Kdo měl třeba obchod s nábytkem, tak to tam nemohl nechat a utéct, protože už by se s ním neshledal. Zůstaly tam i některé moje spolužačky a kamarádky. Po válce potom vykládaly, že Němci byli na Čechy opravdu zlí, například nesměli nakupovat v obchodech. Teprve až přišli opravdoví Němci z Německa, udělali ve městě pořádek, že každý dostal potravinové lístky a směl si nakoupit to, co potřeboval.“

Pak přišlo gestapo a tatínka odvedlo

Po odstoupení Sudet bylo velitelství praporu SOS přemístěno do Brna, rodina Matějů se tam tedy také přestěhovala. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 byla československá armáda rozpuštěna, včetně praporů SOS. Adolf Matějů následně sloužil pod Zemským úřadem v Brně jako aktuárský ředitel, v červnu 1940 odešel do výslužby. Už roku 1939 se ale zapojil do vojenské protinacistické odbojové organizace Obrana národa, o jejíž vznik se zasloužili právě důstojníci zrušené československé armády. „Tatínek velice často odjížděl, prý pomáhat rodičům na Vysočinu, ve skutečnosti ovšem objížděl Moravu a dával dohromady podzemní odbojovou organizaci,“ vzpomíná Milena Svorová.

Obrana národa působila na celém území protektorátu. Během své existence čelila několika represivních zásahů německých bezpečnostních složek. Už v roce 1940 vyslýchalo Adolfa Matějů gestapo, 30. září 1941 jej nakonec i zatklo. „Jednoho večera si mě a sestru tatínek zavolal a loučil se s námi, že opět musí na pár dní jet pryč k rodičům, ale zase se vrátí. Ve skutečnosti měl jet někam na kraj Moravy, kde chtěl nechat kabát a své věci s tím, že ho někdo převede na Slovensko. To se ale nepodařilo, ocitl se mezi zrádci, kteří jej kvůli vlastní záchraně odhalili. Pak přišlo gestapo a tatínka odvedlo,“ vybavuje si pamětnice.

Už jsme slyšely jenom ty rány

Otce nacisté nejprve věznili na Špilberku, poté v Kounicových kolejích, a nakonec ve vězeňském táboře Pod Kaštany. „S maminkou jsme se v neděli vždycky sebraly a chodily jsme aspoň okolo, protože jsme si myslely, že nás třeba nějakou škvírkou v okně uvidí. To nás Němci nechali. Potom tam začaly popravy, to už jsme tam nesměly, už jsme jenom slyšely ty rány. Druhý den potom bylo vždycky napsáno, kdo byl popravený,“ vzpomíná Milena Svorová. V době stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha byl 21. června 1942 stanným soudem v Brně odsouzen pro přípravu velezrady a pro rušení veřejného pořádku a bezpečnosti k trestu smrti. Tentýž den byl rozsudek na dvoře Kounicových kolejí vykonán. Rodině nacisté také částečně zabavili majetek. „Mně tatínek moc chyběl. I když byl na mě někdy moc přísný, hodně jsem na něm visela,“ svěřuje se pamětnice.

V peřině jsem měla náboje

„Na gymnáziu dělali, jako že nic nevědí. Správně jsme měli být vyhozeni a neměli ve studiu pokračovat. Dodnes vzpomínám na pana ředitele, jaká to byla odvaha, protože nás nechal zapsat do seznamu studentů. Nikdo z tamních kantorů nás neprozradil,“ vzpomíná Milena Svorová na svá středoškolská studia v těžkých válečných letech. Pamětnice se ale nakonec nevyhnula nuceným pracím. V letech 1944 až 1945, byla totálně nasazena v Dolních Loučkách u Tišnova v továrně Diana, kde se vyráběly stíhací letouny Messerschmitt.

V dubnu 1945 osvobodila Brno vojska Rudé armády a Rumunské královské armády v rámci bratislavsko-brněnské operace. „Přijeli na obrovských vozech a vyčistili celé Brno. Doslova lezli po kolenou a hledali miny. Nevzpomínám si, že by potom ještě něco vybuchlo,“ vzpomíná Milena Svorová s vděkem na vojáky. S Rudou armádou má ale ještě jednu zkušenost, avšak odlišnou. Bombardovala totiž dům, ve kterém rodina Matějů bydlela. „Od východu přijeli Rusové a zůstali stát na planině nad Královým Polem, dál nemohli. Tak začali to Královo Pole bombardovat. Náš barák dostal dva zásahy. I když byl dost poškozený, nezačal hořet, i střecha vydržela, jenom zadní část domu spadla,“ říká a se smíchem doplňuje: „Když jsem se vdala, matka mi dala jednu peřinu. Rozpárala jsem ji s tím, že vyperu peří, a uvnitř jsem našla dva špičaté náboje do pušky.“

Ještě jsem nedostudovala a už jsem šla učit

Po válce pamětnice vystudovala na Masarykově univerzitě francouzštinu a latinu s vyhlídkou, že se jednou stane učitelkou. „Vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé byli potřeba. Už po třech semestrech jsem šla učit,“ připomíná Milena Svorová zoufalý stav, v jakém se české vysoké školství kvůli nacistické okupaci nacházelo. Na základě umístěnky ji vyslali do českého pohraničí, kde se již usazovali noví osídlenci po odsunutých Němcích. „Pořád mě někam posílali, kde bylo potřeba, protože jsem vždycky byla nejmladší ze sboru, nebyla jsem vdaná a neměla jsem vlastní dům, ten jsem si zavčas neukořistila,“ vypráví.

Na komunistický puč v únoru 1948 vzpomíná Milena Svorová s lehkým pousmáním: „Na venkově to bylo každému fuk. Každý měl starosti, aby koně dobře táhli.“ Období kolektivizace prožívala už ve městě na severní Moravě a jak tvrdí, tehdejší události ji moc nezajímaly. I přesto si vybavuje: „V těch padesátých letech to bylo už hodně napnutý, protože někteří lidi chtěli lepší místo, chtěli lepší barák někde koupit za pár korun.“

Na sklonku čtyřicátých let vstoupila pamětnice do Komunistické strany Československa (KSČ). „Přišli jsme ráno do sborovny, na každém místě ležel takový velký potištěný papír a pan ředitel nám řekl, že se máme všichni přihlásit do strany, když chceme učit, že to teď půjde tímto směrem. Tak jsme to podepsali a bylo,“ vzpomíná. V KSČ byla prý asi jeden rok, do narození prvního dítěte.

Rok 1968 a následnou normalizaci Milena Svorová také moc neprožívala, politiku prý vůbec neřešila, bavilo ji učit. Jak říká: „Chodilo se pořád na schůze. Někdo tam řečnil a my jsme si z toho nic nedělali.“

Se svým manželem Zdeňkem Svorem se pamětnice poznala ještě jako dítě na plovárně ve Znojmě. Pocházel z rodiny tamních okurkářů Petertillů. Po svatbě se přestěhovali do Brna, kde se jim narodila první dcera. Nakonec měli dcery tři. V době natáčení v roce 2022 žila pamětnice již dlouhá léta v Karlových Varech. „Nejdůležitější jsou vzájemné vztahy. A dělat dobro nejen pro sebe, ale pro koho to jen jde. Pak by nemusely být ani války,“ končí Milena Svorová své vyprávění.