The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Sýkorová (* 1937)

• narozena 8. dubna 1937 v Paskově

• v roce 1960 se seznámila s politickým vězněm Zdeňkem Sýkorou

• manžel Zdeněk Sýkora odsouzen v roce 1950 v politickém procesu Buchal a spol.

• kvůli sňatku s politickým vězněm měla problémy v zaměstnání

• komunisté se mstili i na jejich dětech

• rodina byla perzekvována až do roku 1989

• v restituci získala rodinnou sodovkárnu zpět

Politický proces Buchal a spol. změnil život mnoha obyvatel Paskova. Nejvíce však rodině Sýkorových, která vlastnila tamní sodovkárnu. Otec Rudolf dostal pětadvacet let, syn Zdeněk dvacet a druhý syn Miroslav byl popraven. Zdeňka Sýkoru si po návratu z vězení na amnestii pamětnice nakonec vzala, i když jí všichni říkali: „Nedělej to, budeš trpět.“ Trpěla a stejně tak i její děti. Komunisté rodinu trápili až do roku 1989.

Za války

Marie Sýkorová se narodila 8. dubna 1937 v Paskově jako jedno ze čtyř dětí rodiny Bohačíkových. Žili velmi skromně v podnájmu u sedláka. Otec byl těžce nemocný a matka chodila pomáhat na pole a sloužit, aby se uživili. I když v době druhé světové války byla pamětnice ještě dítě, pamatuje si přesně několik situací s ní spojených. Například, jak souseda, starého pána s dřevěnou nohou, vyvlekli z domku němečtí vojáci a už ho nikdy nikdo neviděl. Její maminka měla velký strach, a tak dceru odvezla k příbuzným do Beskyd v naději, že tam bude bezpečněji. Teta ji pak posílala do lesa s košíkem jídla pro partyzány.

Po návratu domů byla svědkem osvobozování Paskova. „Byla jsem dítě, a už jsem viděla mrtvé lidi,“ říká a popisuje, jak místní muži vykopávali v roce 1946 padlé sovětské vojáky pohřbené v Paskově, protože bylo rozhodnuto, že budou pochováni v hromadném hrobě ve Frýdku-Místku. „Muži z našeho domu je museli jít vykopávat ze zmrzlé země. Dostali kořalku a kopali. My jsme doma cítili ten zápach, nedalo se to vydržet, i když jsme měli utěsněná okna.“ Pak musela jít spolu s ostatními paskovskými školáky za vozem, který vykopaná těla odvážel. Bylo nařízeno, aby se děti takto s padlými hrdiny loučily: „Viděli jsme trupy, nohy bez bot, strašné věci. Byli jsme ještě malí, a dívali jsme se na takovou hrůzu.“

Tragédie rodiny Sýkorových

Po válce se život pamětnice ubíral příjemnějším směrem. Vystudovala večerně střední školu a nastoupila do spořitelny ve Frýdku-Místku. Zatímco její tatínek vítězství komunistů nefandil, ona v novém zřízení viděla mnoho dobrého, například bezplatnou zdravotní péči pro všechny. „Tehdy jsme to my mladí brali tak, že komunismus není špatná myšlenka. Bohužel, i dobrá myšlenka se dá zneužít. A to se stalo.“

V roce 1949 se v Paskově začalo mluvit o tom, že v tamní sodovkárně se stal malér. Její majitel Rudolf Sýkora a jeho dva synové byli zatčeni. Pamětnice rodinu Sýkorových znala, stejně jako každý v Paskově. Sodovkárna prosperovala a dávala lidem práci. „Ale nevěděli jsme, co přesně se stalo. To bylo tabu, nikdo o tom nemluvil.“ Věděla jen, že muži Sýkorovi zmizeli a paní Sýkorová je na tom špatně. Přišla o firmu, o vybavení bytu, o hospodářská zvířata a neměla z čeho žít. Říkalo se, že ji živí jistá Žofka, malá drobná žena, která v sodovkárně pracovala. „Viděla jsem jen, že paní Sýkorová pořád chodí na hřbitov,“ vypráví pamětnice.

Rodina Sýkorových se stala obětí politického procesu nazvaného Buchal a spol., který proběhl v roce 1950 u Krajského soudu v Ostravě. Navazoval na proces s Miladou Horákovou a komunistům šlo o to, přesvědčit veřejnost, že lidé zapojení do protikomunistického odboje tvoří propracovanou organizovanou síť ve všech krajích. Zatkli tedy údajné spolupracovníky Jana Buchala, odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou k trestu smrti, a jedním z nich byl i Miroslav Sýkora. Spolu s ním zatkli také jeho otce a bratra, protože následně získali možnost legálně zabavit jejich rodinný podnik. Otec Rudolf dostal pětadvacet let, Zdeněk dvacet a Miroslav byl odsouzen k trestu smrti. Zůstala po něm žena a malá dcera.

Vy se za mě stydíte?

V roce 1960 se v Paskově začalo mluvit o tom, že Rudolf a Zdeněk Sýkorovi se vrátili z vězení na amnestii. Lidé se o ně zajímali a ptali se, jak vypadají. Jednoho dne přišel Zdeněk něco vyřídit do spořitelny, k přepážce, u které pracovala pamětnice. Věděla, že je to „ten“ Sýkora. Po chvíli se vrátil a zeptal se jí, jestli by s ním nešla na hasičský ples. Odmítla. Ptal se pak znovu, nenechal se odbýt a řekl, že pro ni stejně přijde. „Byl den plesu a chodil kolem našeho domu. Cigaretku měl, procházel se tam. Maminka říkala, že se nehodí nechat ho tam tak chodit, že mu mám říct, že na ples nepůjdu. Tak jsem šla, vysvětlila mu to a on řekl: ‚Nebo se za mě stydíte?‘ To bylo, jako bych dostala facku. Tak jsem na sebe hodila šaty a šli jsme.“

To, co následovalo, vystihuje slovem poprask. Vešli do sálu a hudba přestala hrát. Lidé si mezi sebou šeptali a ukazovali na ně. Ani neví, jak ji dovlekl na parket. Tam se k ní přitočila jedna paní a řekla: „Mařenko, hlavu vzhůru, Zdeněk je hodný chlapec, nezasloužil si, co se stalo.“ To pamětnici povzbudilo. 

Doma si ji poté rodiče zavolali a řekli jí, že by si měla uvědomit, že Zdeněk není žádný hejsek, se kterým by si mohla jen tak zahrávat. „Vysvětlili mi, že ta rodina prožila hrozné věci a nesmím udělat nic, čím bych jim ještě ublížila. A já to tak vzala,“ vzpomíná.

Ať si ho Máňa nebere

Začaly jí přicházet anonymní dopisy a za rodiči chodili lidé se slovy: Jen ať si Máňa toho Sýkoru nebere. Ve spořitelně za ní přišel ředitel, bylo to čtrnáct dní před plánovanou svatbou. Řekl jí, že slyšel, že si chce vzít třídního nepřítele a ať si to dobře rozmyslí, jinak dostane výpověď. A zeptal se, jestli se musí vdávat. Pokud ano, jsou prostředky, jak si pomoci, řekl. „Taková nehoráznost. Zpočátku jsem jen zírala, ale jak řekl, že jestli se musím vdávat, tak jsem vyskočila, a jak měl tu hvězdu na klopě, tak jsem ho za tu klopu chytila a řekla, že mě špatně zná. A tak jsem tam s ním lomcovala a říkala, že i kdyby se mi to přihodilo, nikdy bych si žádným způsobem nepomáhala!“ Když všechno řekla snoubenci, objal ji a řekl: „Ještě nejsi moje, a už za mě musíš trpět.“ A pak společně plakali. V dubnu 1961 byla svatba. Po pouhé pětiměsíční známosti. 

Ve spořitelně ještě nějaký čas zůstala, ale ústrky nabraly jinou podobu. Novomanželé neměli naději získat byt, a tak se tísnili v malém s jejími rodiči. Zdeňkovi rodiče neměli z čeho žít, a protože otec po návratu z vězení odmítl vstoupit do družstva, dostal z národního výboru navíc příkaz, aby zaplatil smyšlený dluh přes sto tisíc korun, což tehdy byla obrovská částka. Jejich zabavené hospodářství chátralo, vedení nově založeného družstva například nechalo zrezivět úplně nový třídič brambor, který Sýkorovi před zatčením koupili.

Zdeněk si našel práci jako řidič. Dohodli se, že o tom, co bylo, nebudou mluvit. „Řekli jsme si, že budeme žít jen pro sebe a pro naše děti, pokud nějaké budeme mít. Říkalo se, že vězni, kteří pracovali na uranu, děti mít nemůžou,“ vysvětluje pamětnice. Nakonec však měli dceru a dva syny.

Její muž odmítal o tom, co prožil, vyprávět. „Já ho prosila, ať aspoň dětem vysvětlí, proč byl ve vězení, že není lupič či vrah. Ale z něj něco vyletělo jen někdy, když se rozčílil. Třeba to, že museli vysvlečení a bez bot nabírat v mrazu sníh vidlema. Nebo kolik vězňů dozorci v dolech postříleli. Prošel několika lágry na Jáchymovsku a byl ve věznici v Plzni,“ vypráví.

V roce 1968 se pamětnice vypravila hledat na Krajský soud v Ostravě dokumenty o procesu se Sýkorovými. Požádali o rehabilitaci. Naději na lepší život a očištění manželova jména však zhatila v srpnu 1969 okupace vojsky Varšavské smlouvy. „Tehdy se nejvíc projevilo, jak se lidé mění a jaké mají charaktery,“ říká Marie Sýkorová. Došlo totiž k tomu, že muž, kterého dobře znali, si přisvojil zásluhy Zdeňka Sýkory z doby okupace, kdy pomáhal lidem zapojeným do odboje. A najednou si pamětnice přečetla v novinách, že za to, v čem její muž pomohl, byl oslavován jiný člověk, jejich známý. „Když nastoupil Husák, komunisti zase začali vystrkovat růžky. Už se mluvilo o tom, že rehabilitace politických vězňů jsou neplatné, už se na nás zase lidi dívali skrz prsty. Až později jsme přišli na to, že manžel byl sledovaný a že estébák jezdil i se mnou v autobuse.“

Budou trpět vaše děti

V první polovině sedmdesátých let si Marie Sýkorová vzpomněla na větu, kterou jí řekl rozezlený ředitel spořitelny před svatbou. A sice, že za její rozhodnutí vdát se za politického vězně budou trpět i její děti.

Dcera Zdenka se narodila s jednou nohou kratší. Podstoupila řadu vyšetření a zákroků, ale nikdo jí nepomohl. Když končila základní školu, měla potvrzení o nemoci, a tudíž Marie Sýkorová očekávala, že jí bude umožněno vybrat si školu, kde handicap nebude vadit. Musely přijít před komisi, která o umístění dětí rozhodovala. Zdenka se výborně učila. Když se jí ptali, co ji baví, řekla, že ráda čte, vaří a šije. Vysmáli se jí, že takovými věcmi se prý neuživí, a poslali ji na elektrotechnické učiliště s tím, že pak může pracovat v hutích.

Marie Sýkorová se pustila do boje. Kdosi jí řekl, že dcera má určitě špatný posudek. Do té doby ji nenapadlo, že se posudky píší i na děti. Ve škole jí ho odmítali ukázat, až po velké hádce si ho směla přečíst. A tam stálo, že Zdenka je pilná, svědomitá, chytrá, ale je dcerou politického vězně a chodí na náboženství. „Mstili se na dětech, to bylo na tom nejhorší.“ Sýkorovi podstoupili dlouhou anabázi, chodili po komisích a prosili na školách o Zdenčino přijetí. „V komisi byla například moje bývalá spolužačka, která pracovala na Okresním výboru KSČ. A já jí říkala: ‚Copak nepamatuješ, jak jsi taky chodila do náboženství?‘ Hodná holka to byla, a tak nevěděla, co odpovědět. Typická normalizace v praxi. Navíc v té době v novinách vyšel článek, ve kterém prezident Husák tvrdil, že u nás nikdo není kvůli náboženství perzekvován,“ vypráví pamětnice.

Nakonec dceru pustili k přijímacím zkouškám a na ekonomickou školu se dostala.

Zkusíme podnikat

V roce 1983 Zdeněk Sýkora náhle zemřel. Následující období Marie Sýkorová popisuje slovy: práce, práce, práce, starost o děti a snaha uživit rodinu. Po revoluci v listopadu 1989 si zavolala své děti a radila se s nimi, zda se přihlásit o navrácení rodinné sodovkárny. Společně se rozhodli, že ano. Když jela v Paskově na kole, slyšela za zády: „Jo, sodovkárny se jí zachtělo.“

Zároveň v té době onemocněla. Do nemocnice za ní začali chodit právníci a spekulanti. Vdova se třemi dětmi byla vhodným objektem k okradení. Však také ve své nezkušenosti s podnikáním a důvěrou v lidi udělala několik chyb, když věřila nepravým. Podstoupila dlouholetý boj s podnikem Nealko Olomouc, který za socialismu sodovkárnu provozoval a nechtěl ji v restituci vrátit. Nakonec ji Sýkorovi získali, ale byla ve špatném stavu. Museli si půjčit peníze na její provoz. Přestože si lidé myslí, že zbohatli, oni stěží udržují podnik v chodu. „Když ho komunisti zabavili, byl ve výborném stavu. Kdyby se to nestalo, možná jsme mohli prosperovat a dávat práci mnoha lidem. Já už nic nepotřebuji a jen se modlím, aby podnik aspoň uživil děti. Ale doba malým podnikatelům nepřeje,“ tvrdí pamětnice.

Přestože jí komunisté ze života udělali peklo, z vývoje společnosti po roce 1989 je zklamaná. „Já čekala, že tady bude takové malé Švýcarsko, že se lidé semknou a každý se bude snažit pracovat co nejlépe. Jenže my jsme se otevřeli světu, drobní podnikatelé nemají šanci uspět a politici si jen hledí svého a obyčejní lidé je nezajímají.“

Marie Sýkorová má shromážděnu řadu dokumentů dokazujících, jaká křivda se Sýkorovým stala. Občas si čte dopisy a vzkazy, které před popravou psal její švagr Miroslav Sýkora mamince a své malé dceři. A nejvíce jí vadí, že se jí nepodařilo zjistit, co se stalo s jeho ostatky po popravě. Pátrala, ale nikdo jí to nebyl schopen říct, dokumenty o tom, kde skončil, zmizely.

Přestože její manželství se Zdeňkem Sýkorou trvalo dvaadvacet let a příchod do jeho rodiny jí způsobil v životě tolik těžkostí, pamětnice ani jednou nelitovala, že si ho vzala: „Opravdu ani jednou. My jsme si totiž byli jeden druhému oporou. Důležité je, když máte muže, kterému můžete věřit. A to já měla.“