Adolf Tahedl

"Byl to tenkrát horor. Během odpoledne jsme se to dozvěděli, a abychom mohli odjet společně s prarodiči, měli jsme jen půl dne na to, abychom si zabalili, co jsme chtěli. Směli jsme si vzít jen dvacet nebo pětadvacet kilogramů. A v takový okamžik člověk neví, co je nejdůležitější. Pěkné nádobí a takové věci jsme ještě rychle zakopali, protože jsme se přece domnívali, že si to později zase vezmeme."

"Odsun samotný, na ten si ještě trochu vzpomínám. Nejprve v náklaďáku a potom vlakem, v dobytčím vagonu. Během cesty se rozevřely dveře a dědeček jen tak tak chytil moji mladší sestru, která ležela v kočárku. Jinak by i s kočárkem z vagonu vyjela. A potom to šlo holt dál. V přijímacím táboře ve Furth im Wald jsme byli přibližně dva tři měsíce, tak přesně už to nevím. A potom jsme v Regenkampu, v jednom hostinci, dostali pokoj."

"Tehdy, v roce 1946, nás vyhnali. Byla to těžká doba. Maminka byla sama doma s pěti dětmi. Naštěstí byli můj děda a babička vyhnáni společně s námi. Tu zprávu dostala maminka, když obracela trávu, aby vyschla. Tehdy dostala oznámení, že musíme příštího dne opustit vlast. Měli jsme jen pár hodin na přemýšlení, co máme vzít s sebou. Něco jsme pravděpodobně zahrabali, protože jsme si mysleli, že se zase vrátíme zpátky."

"V daném okamžiku bylo vyhnání velice špatné a dokážu si představit, že dospělí ho prožívali ještě intenzivněji, oni stále ještě doufali, že se zase jednou vrátíme do naší vlasti, ale bohužel tomu tak nebylo. Ale pro mě, když se na to dívám zpětně, to bylo dokonce odrazovým můstkem, že jsem mohl začít samostatně podnikat a svou pílí něčeho dosáhnout. Zatímco pro ty, kteří zůstali, byl komunismus těžším údělem než vyhnání, podle mého soudu."