The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Talmanová (* 1924)

• rozená Čermáková

• narozena 5. dubna 1924 v Plzni

• obchodní škola, pracovala jako písařka ve Škodových závodech

• členka Sokola

• od dubna do září 1944 nuceně nasazena na práci do Německa – Braunschweig (výroba letadel)

• potom pracovně nasazená ve výrobě v Praze - Avie, ve Škodovce v Plzni

• po válce práce v nemocenské pojišťovně

• zkušenost s KSČ v roce 1948

• doma s dítětem, potom práce v hotelu Škoda a v hotelu Ural v Plzni jako účetní

• až do odchodu do důchodu v roce 1992

• Svaz nuceně nasazených

Dětství a studium

Marta Talmanová, roz. Čermáková, se narodila 5. dubna 1924 v Plzni do obyčejné středostavovské rodiny. Její otec Václav Čermák pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni, matka byla v domácnosti. Paní Talmanová měla ještě staršího bratra. Rodina byla vlastenecky zaměřená, matka podporovala národně socialistickou stranu.

Marta byla členkou Sokola a velmi si vážila prezidenta Beneše. Zúčastnila se dvou všesokolských sletů, na které vzpomíná. „V osmatřicátým byl nakonec poslední slet sokolskej. A mně bylo čtrnáct let, takže já jsem vlastně neměla jet. Ale protože jsem byla dobrá cvičenka, tak mne zařadili mezi dorostenky. A na to nezapomenu. To jsme cvičily, ještě v těch řízách sokolskejch, měly jsme, to cvičení bylo s takovýma bílýma, měly to být jako blatouchy, žlutý kytky. A ty jsme měly uvázaný a potom jsme je jako rozvíraly. A když jsme nastoupily, my jsme jako ty mimopražský cvičily až druhý den, ne ten hlavní den. A ta náčelnice, když jsme nastoupily, tak říká… nezlobte se, ale mě to dojímá ještě teď… A tak říkala: ‚Dorostenky, musíte vydržet, pan prezident vás chce ještě jednou vidět a je už na cestě sem.‘ Tak jsme stály a čekaly. Potom se ozvala ta prezidentská fanfára... A potom, když jsme docvičily, tak nám řekl: ‚Dorostenky, děkuju vám.‘ A bylo to takový... Mně se ten stadion zdál strašně velkej. A potom když jsem cvičila v osmačtyřicátým jako žena, cvičila jsem ve třech (sestavách – pozn. ed.), tak už se mi to tak velký nezdálo. Ale to bylo taky ještě hezký, v tom osmačtyřicátým. To už sice jako se na nás nedíval (prezident). Taky jeden hezkej (zážitek) jsme měli, když jsme sjížděli Lužnici. A jeli jsme podél Sezimova Ústí, tak jsme tam zastavili všechny lodě. A holt se tam stálo a něco jsme volali, už nevím co. Asi jsme mu přáli zdraví. Přišla paní Benešová a říkala, že manžel odpočívá a že nám vzkazuje, abychom se drželi.“

Po absolvování měšťanské školy studovala Marta obchodní školu v Plzni. Po jejím dokončení nastoupila jako písařka do Škodových závodů (přesná mechanika).

Nucené nasazení

Protože byla ročník 1924, který byl celý nuceně nasazený, čekala paní Talmanová, že bude ve Škodovce přeřazena do „metálky“ (slévárna barevných kovů), kde byla těžká výroba, na kterou byli posíláni nuceně nasazení. „Místo toho pro mě přišel policajt s nějakým lejstrem, a že musím na pracovní úřad. A na pracovním úřadu jsem se teda dozvěděla, že ve čtvrtek, bylo to asi 2. dubna (1944), tak že jdu s posledním transportem do Německa. Takže jsem nevěděla, jestli si mám něco udělat, abych nemusela.“ Známí na pracovním úřadě se jí snažili pomoci a chtěli to zařídit tak, aby byla přebytečná, problém byl, že do transportu naopak ještě pět lidí chybělo. Také se snažila předstírat, že se léčila na tuberkulózu. Ani to nepomohlo.

„Takže jsme vyfasovali buřty a chleba a jelo se.“ Transport obsahoval 45 lidí a směřoval přes Drážďany do Braunschweigu u Hannoveru. Zde nuceně nasazení pracovali pro leteckou společnost Biessing.

Většina dívek pracovala v dílně, kde se vyráběly díly do letadel. Paní Talmanová s ještě jednou dívkou pracovaly v kontrolní místnosti, kde kontrolovaly ozubená kolečka. „Byla to hrozně únavná práce, protože jsme zjistily, že jednu bednu těch koleček kontrolujeme třeba potřetí. Úmorný to bylo, protože jsme dělaly dvanáct hodin denně.“

Nálety

Velkým nebezpečím byly nálety. Lágr byl totiž uprostřed lesa, hned vedle zbrojní továrny, z jedné strany dálnice, z druhé letiště. Jednalo se o ideální cíl pro bombardování, a nálety byly tedy velmi časté. Češi dostali legitimace a mohli chodit do bunkru, což byla velká železobetonová krychle s pancéřovou deskou. Když dostal kryt přímý zásah, udělalo to jen dolík jako na hraní kuliček. Ostatní pracovníci se do krytu nedostali a měli jen v písku vyhloubené zákopy. Paní Talmanová líčí nálet na tzv. písečné poušti. „To kluci měli vykopaný hrozný díry. A já jsem taky jednou, bylo tak nádherně a byly jsme na tom baráku jenom s tou Ryntovou. A ona říkala: ‚Ty zas půjdeš do krytu. Hele, jak je nádherně. Pojď taky na tu poušť.‘ Ono se tomu říkalo poušť. Tak tam byly akorát sem tam nějaká bříza, protože na tom písečným se žádná ta vegetace nijak neudržela. Takže tam kluci měli vykopaný díry, navršený. No a když by něco přišlo, tak honem schovat se do tý díry. Ale to bylo úplně málo platný. A ono bylo opravdu krásně, já jsem si lebedila, že jsem nešla do bunkru. A oni nejdřív letěli ti stíhači a teď na ně samozřejmě stříleli a ony byly takový obláčky. A bylo to strašně hezký. A oni přeletěli, já jsem říkala: ‚Jé, to je škoda, už nejsou obláčky.‘ A ten jeden mládenec říká: ‚No, tak se jenom koukni, jdou velký mraky. Už je po obláčkách, jdou mraky.‘ A ono skutečně - bombarďáky. A zajímavý je, ten chlapec furt seděl na tej (haldě), co se vyházel ten písek, a říkal, já jsem samozřejmě byla hned první dole v tej díře, a on říkal: ‚Tuta není na nás. Tu slyším, jak letí.‘ A zase říkal: ‚Tuta taky na nás nejde.‘ To je zajímavý, že ta (střela), která by měla nás trefit, tak ta nebyla slyšet. No a tam asi tenkrát jich hodně vodneslo mrtvejch. A i Čech - dva Češi. No ale já zase po tomto zážitku jsem řekla, ať je, jak chce, tak já půjdu do toho krytu.“

Kvůli jednomu náletu se také paní Talmanová nedostala dřív domů. Bylo jí a další dívce řečeno, že pojedou domů. Jenže pak přišel nálet a celá administrativní budova byla zničena. Takže jim řekli: „Jo, vy jste měli jet, takže si najděte papíry.“ Což bylo v ruinách nemožné.

Ubytování a stravování

Nuceně nasazení byli ubytováni v lágru vedle továrny. Lágr byl obehnán plotem, na bráně byl německý nápis „Arbeit macht frei“. Byla zde velká jídelna, kuchyně a baráky s cimrami. Na cimře bylo asi deset nebo jedenáct dívek, spaly v patrových palandách. Chlapci byli jinde. Velkým problémem byly štěnice. I když byl barák vydezinfikovaný, štěnice přelezly ze sousedního baráku.

Stravovat se mohli v jídelně, kde vařili Němci tradiční Eintopfy - „žblochy“. Ale dívky to většinou řešily tak, že si braly jen nejnutnější suroviny - omastek, chléb a mazací salám, a samy si vařily. V kuchyni na lágru byla velká kamna, na kterých si paní Talmanová spolu s jednou kolegyní vařily, hlavně za využití potravin, které jim posílali rodiče. Někdy v kuchyni také docházelo k menším konfliktům s Italkami a Francouzkami, které si také šly vařit.

Balíky, dopisy

Balíčky z domova chodily v pořádku, ani jídlo se v nich nezkazilo. Balíky se posílaly drážní poštou.

Větší problém byl s komunikací s domovem, že se člověku nic nestalo při náletu. Dopisy a telegramy se zpožďovaly, což bylo někdy velmi závažné.

„Máma skoro přišla o oči. Protože naši neměli v té době rádio a v baráku byli tak dobrý, že když byl nálet, tak hned u nás zazvonili a říkali: ‚Paní, už tam byli zase.‘ Tak máma zase plakala, čekala, jestli já se ozvu. My jsme sice dostávali takový papírky, měl to být telegram, kde jsme teda napsali, že (jsme v pořádku). Jenomže než dostali ten telegram, tak už tam třeba byly další čtyři nálety. To bylo každej den, několikrát.“

Národnosti

Na lágru byli lidé různých národností. Češky, Italky, Francouzky, Polky. Rusky byly zajatkyně a byly zvláště přísně hlídány, chodily do práce pod ostrahou. Paní Talmanová zmiňuje, že hodně žebraly, protože měly hlad.

Dívky se také snažily pomáhat holandským studentům, kteří odmítli studovat v Německu, a proto byli drženi v lágru za ostnatým drátem. Měli hlad a byli strašně vděční za kousek chleba, který mu paní Talmanová s přítelkyněmi hodily, než přešel dozorce.

Jaké byly vztahy s Němci?

Na pracovišti byly s paní Talmanovou dvě Němky, které se chovaly docela slušně a nebyly s nimi konflikty. S nějakým pohrdáním a nadřazeným chováním se paní Talmanová nesetkala.

Na lágru byli nuceně nasazeni svobodní lidé i zajatci. „A byli tam dva Francouzi. Ten jeden byl pořád jako zajatec. A ti zajatci měli po určitej době zajetí možnost přihlásit se jako pracovník, mohli do civilu, nemuseli už být na tom společným, kterej byl hlídanej, ten jejich lágr. A měli i možnost se pohybovat do určitý vzdálenosti od toho Braunschweigu. Takže ten jeden Francouz se dal na tohle, takže pak byl jako pracovník, jako jsme byli my. (...) A ten zajatec s tutím vůbec nemluvil, ten mu to měl za zlý. Ten to bral jako takovou pohanu.“

Volný čas

Jednou za čtrnáct dní měli nuceně nasazení volnou neděli. Tento den využívali procházkou do města Braunschweigu, které bylo velmi hezké a upravené. V kostelech tam bývaly koncerty, na které se paní Talmanové podařilo několikrát dostat. Jednou takto zažila ve městě nálet, s přítelkyněmi to tam neznaly a nevěděly, kam se schovat, pomohl jim až český mladík, který tam studoval univerzitu a odvedl je na tamější Techniku, která byla až do výšky prvního patra zasypaná pískem jako ochrana před nálety. Mladík je potom vzal ke své bytné, starší Němce, které padl na frontě syn, a proto neměla k válce a nacismu dobrý vztah. Ta dívkám pomáhala, mohly si u ní odpočinout, napsat dopisy domů. Z tohoto přátelství se vyvinul milostný vztah studenta a jedné dívky z lágru.

Nucené nasazení v Praze

Paní Talmanová byla v Braunschweigu až do září roku 1944, pracovala tam tedy celkem půl roku. Výroba se měla stěhovat do pohoří Hartz - podzemní továrna. Ale nedošlo k tomu, protože byla továrna zcela zničena náletem. Nuceně nasazení muži pak bydleli ve stanech a museli ve městě uklízet trosky po bombardování. Dívky byly převezeny do Prahy, kde pracovaly ve válečné výrobě v Avii, jezdily tedy pracovat do Čakovic. Nakonec se Martě, tehdy ještě Čermákové, podařilo, že byla vyměněna s dívkou, která pracovala v Plzni, a dostala se tak domů. Do dubna pracovala ve Škodovce. Potom byla Škodovka zničena bombardováním. Krátce pak prodávala v obchodě s laboratorními potřebami.

Po válce

Od července 1945 pracovala paní Talmanová v nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců. Práce zde byla dobrá, ráda na ni vzpomíná. Po únoru 1948 byla pojišťovna sloučena s okresní pojišťovnou.

Paní Talmanová měla zajímavou zkušenost s KSČ na jaře roku 1948:

„Já jsem v životě nebyla komunista. My jsme byli opravdu normální, obyčejná, spíš chudší rodina. Ale moje máma, ta se strašně angažovala pro stranu národně socialistickou. To byl prezident Beneš, ten byl její hlava, pokud nebyl prezidentem, tak byl hlava tý strany. A máma byla pro to úžasně zapálená a jako se v tom hrozně vyžívala. No a když já jsem byla v (nemocenské pojišťovně – pozn. ed.), přišel rok 1948. A na tej pojišťovně tak jeden horlivec, byl to taky straník jiný národní strany, tak rozdával přihlášky (do KSČ). A položil přihlášku a řekl: ‚Pokud nepodepíšeš, tak si to sama (dávej za vinu), když tě vyhodí.‘ Tak já jsem to teda taky podepsala. A teď máma, první bylo, že máma řekla: ‚Prosím tě, to jsi snad neudělala?‘ Já jsem říkala: ‚No, udělala.‘ – ‚Tak to nevím, jak jako si to srovnáš.‘ No a pak jsem tedy byla, nějak to bylo v únoru hned, nosil ty přihlášky. A potom na jaře hned, to už jsme byli v té okresní (pojišťovně), byly takové prověrky, to vy si nemůžete pamatovat. Ale to dělali, jako pracující lid dělal prověrky. A já mezitím jsem říkala: ‚Vždyť já jsem to nechtěla.‘ A jeden, kterej to taky podepsal, ten říkal: ‚No tak, Marto, to není žádnej problém. Tak vystup.‘ Já jsem říkala: ‚Já vystoupím.‘ A on říkal: ‚No já jsem taky vystoupil a vidíš, jsem tady.‘ A já říkala: ‚Co jste napsal?‘ On říkal: ‚No, napsal jsem tam, že nejsem dost silnej, abych mohl zvládat úkoly, který mi strana ukládá.‘ Já jsem říkala: ‚Príma. Já to opíšu.‘ A mezitím přišla ta prověrka. A já jsem si říkala: ‚Tak já to rovnou řeknu na tý prověrce.‘ Tak se mě ptali, proč jsem vstoupila do strany. A já říkám: ‚No, protože přišel pan Divíšek a dal nám legitimace, s tím, kdo nepodepíše, ať si to teda vezme, když ho vyhodí.‘ A tamten jeden soudruh z tý pojišťovny říkal: ‚No, Marto, to ne snad.‘ A já jsem říkala: ‚Ale jo. Tak to bylo. Vždyť vy to dobře víte.‘ Já mu vykala. A on říkal: ‚To, to, to.‘ On mi říkal ten z těch pracovníků: ‚A proč jste byla ve straně nársoc?‘ A já jsem říkala: ‚No tak, byla to strana Eduarda Beneše a toho jsem pokládala nebo pokládám za velice solidního, záslužnýho člověka.‘ A on říkal: ‚No, soudružko, tak já nevím, ale myslím si, že to s tím vaším (členstvím) není nějaký...‘ Já jsem říkala: ‚Já tadyhle dávám výpověď (z KSČ).‘ A on to přečetl a říká: ‚Jo? Že nejste silná na ty úkoly?‘ Já jsem říkala: ‚Ano, přesně tak.‘ (...) Já jsem říkala (představiteli pojišťovny): ‚Teď jsem zvědavá, jak se zachováte. Jestli opravdu teda zůstanu.‘ No, zůstala jsem. Dokonce když jsem potom měla děcko, chlapce, tak mi psali, ona byla krátká mateřská dovolená, ještě než vypršela, tak mi psali, jestli bych mohla asi o čtrnáct dní dřív nastoupit. A já už jsem tam nenastoupila.“

Marta Čermáková se provdala za profesora kreslení a deskriptivy pana Talmana, který pracoval ve Stavoprojektu. Vytvořil také model staré Plzně, který je nyní umístěn v mázhausu plzeňské radnice. Narodil se jim syn, se kterým byla pamětnice několik let doma.

Potom nastoupila do hotelu Škoda a později do hotelu Ural (nyní Central v Plzni), kde pracovala jako účetní až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. Ještě i potom chodila na brigádu uklízet.

Dodnes se setkává se svými kamarádkami z doby nuceného nasazení. Také byla aktivní ve Svazu nuceně nasazených, kde působila jako pokladní.

V roce 2009 natočila a zpracovala Eva Palivodová.