The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Tarantová (* 1955)

• narozena 21. 4. 1955

• vstup do skautingu v roce 1968

• zavření tábora během invaze sovětských vojsk v srpnu 1968

• fungování v turistickém oddílu mládeže

• vedení pionýrů kvůli možnosti přihlásit se na pedagogickou fakultu

• zapojení do vedení mosteckého střediska po roce 1989

Ivana TARANTOVÁ

Eifelovka

Ono to zní divně, když se řekne, že skauting je na celý život, ale je to tak

Dětství ve skautingu (1968–1970)

Ivana Tarantová, přezdívaná Eifelovka, se narodila 21. 4. 1955. Ke skautingu se dostala v roce 1968 díky své spolužačce.

„To bylo v roce ’68, tatínek Jany pracoval v kulturním odboru na okresním národním výboru a přišel s tím, že se zakládá nová dětská organizace. My jsme byli trošičku znechucený pionýrama, protože nám jako pionýrský vedoucí fungoval tatínek jedný spolužačky. To byl pán, který bydlel vedle v baráku, a denně jsme ho viděli chodit opilýho domů… A navíc ten program na nic nebyl.“

Ivana, která v té době byla v sedmé třídě, hrála košíkovou, takže ji skauting nejprve nelákal tak jako ostatní kamarádky. Když jí ale kvůli zlomené noze spolužačka po dva měsíce nosila domů učení a vyprávěla, co dělají na skautských schůzkách, začala svým kamarádkám závidět a po vyléčení se dala také na skauting. V té době v mosteckém středisku fungoval oddíl skautek, dále skautů a světlušek. Udržovali styky ale třeba i se skauty z Litvínova.

Oddíl vedla oblíbená vedoucí Eliška, která byla do skautingu velice zapálená, a tak se s dětmi scházela i mimo schůzky, často také ve svém bytě. „Když nám nešlo vyučování, tak jsme tam chodili a Erich nám dělal kázání o fyzice, matematice a vysvětloval nám co a jak,“ vzpomíná na návštěvy Ivana.

Vedoucí Eliška se účastnila mnoha kurzů pro vedoucí oddílů, na kterých se setkávala se zajímavými osobnostmi. S těmi pak dále udržovala vztahy, takže se na dívčí oddíl přijela několikrát podívat třeba tehdejší starostka dívčího kmene. Jedním z velkých zážitků pro dívky bylo setkání skautek z celé republiky na zámku v Roztokách u Prahy v roce 1970. Tam měly skautky možnost setkat se s osobnostmi českého skautingu, jako byla Vlasta Koseová a Rudolf Plajner. Dále Ivana vzpomíná na setkání s Antonínem Sumem, bývalým osobním tajemníkem prezidenta Masaryka.

Vůbec poprvé byla Ivana Tarantová na táboře v roce 1967. O rok později již byla na skautském táboře, který ale bohužel skončil předčasně. Tábor se konal v srpnu roku 1968 a byl přerušen příjezdem sovětských vojsk. Na tyto události vzpomíná Ivana velmi živě:

„To nebylo nic pěknýho, protože najednou z ničeho nic jsme se probudili, tam byl nějaký hluk. Den předtím jsme si vyprosili na vedoucích, že nechceme jít na puťák pod stan… Tak jsme šli na záchod a všimli jsme se, že vedoucí tam sedí uprostřed tábora, mají v ruce rádio a brečí. Šli jsme se zeptat, co se děje, a oni: ‚Tak poslouchejte,‘ a my jsme slyšeli, jak se oznamuje všem, že nás napadla sovětská armáda. No a teďka jsme nevěděli co. Vedoucí se pak snažili dovolat telefonem… My jsme nevěděli, co se děje. On vedoucí, když přijel, tak říkal, že všechno je obsazený. Všude kolem silnic jsou vojenský auta a Sověti míří puškama na všechny… Ještě ke všemu kluci byli mimo tábor. Shodou okolností byl mezi nimi můj brácha a můj bratranec, takže já jsem byla hysterická… Tak jsme čekali dva dny na autobus… Ty pak když přijeli, tak nám říkali: ‚Děvčata, všechno si sbalte, sbalte svoje věci a to ostatní nechte plavat, jedeme domů.‘ Tak jsme přišli o týden tábora. Ale ta cesta zpátky byla opravdu krutá, protože když vidíš, jak na tebe někdo míří samopalem nebo pistolí, tak to není žádná legrace.“

Až další rok se konal tábor, který Ivana považuje za svůj jediný opravdový skautský tábor. Ivana vzpomíná, jak pomáhali se stavbou tábora, jaká byla polní kuchyně, jak si samy skautky na táboře vařily. Na tomto táboře bylo jen velmi málo vedoucích, což se podle vyprávění „řešilo tím, že Eliška teda měla nervy v čudu, každou chvíli některou z nás zepsula, jakmile jsme něco provedli“. Nicméně i na trestání vzpomíná Ivana s úsměvem: „Ale měly jsme zajímavý tresty. Třeba jsme musely samy vykopat latrínu. To byla teda fantastická věc. My jsme to pojaly jako cirkus… Pak jsme to oficielně otvíraly, že jsme tam pozvaly i vedoucí od kluků. Opravdu se to otevíralo oficielně, že se tam udělala páska a ta se musela přestřihnout.“ Tento tábor prý lze jen těžko srovnávat se zážitky z pionýrských táborů. Na těch vedoucí totiž dostali papír s povinnými činnostmi v podobně skákání do dálky i do výšky či plavání. Na nějaké hry se nedalo ani pomyslet. „To mělo spíš podobu nějakýho vojenskýho lágru,“ zakončuje paní Tarantová.

Období zakázaného skautingu (1970–1989)

Brzy byl ale skauting zakázán a mnoho oddílů přecházelo do turistických oddílů mládeže. Velká část dětí v té době ale také odcházela na střední školy, takže nakonec z původních skautů moc aktivních nezůstalo. „Zůstala jsem jen já a ještě jeden mládenec.“

Děti často chtěly zůstat skauty, byl tu ale mimo jiné problém v podobě jejich rodičů. Mnozí z nich totiž zažili na vlastní kůži zákaz skautingu v roce 1950, proto měli strach a odmítli své děti pouštět na podobné akce. „Ty lidi, který zažili padesátá léta, měli strach, takže celá řada rodičů mých spolužaček holkám zakázala skaut, protože se báli. Chtěli, aby se holky dostaly na vysokou školu.“ Ivana Tarantová tedy nakonec skončila u turistů.

Na činnost u turistů vzpomíná Ivana Tarantová s mnohem menším nadšením než na činnost skautskou: „Nebylo to takový jako schůzky ve skautu. Tam jsme měli schůzky aktivní, kdežto tady jsme přišli na schůzku, dozvěděli jsme se, že pojedeme na výlet, co si máme vzít s sebou, a tím ta schůzka skončila… Výlety to samý.“

Kromě zájmové činnosti se odvíjel samozřejmě i další život. Ten v tehdejší době nebyl jednoduchý ani pro lidi, kteří neměli žádné otevřené spory. Paní Tarantová připomíná, jak je pro dnešní mládež téměř nepředstavitelná situace, kdy si nemohou číst či poslouchat, co by chtěli, nebo nemohou jednoduše vycestovat. Otec Ivany Tarantové v roce 1967 vrátil červenou komunistickou knížku, za což byl ze strany vyloučen. To mu zabránilo dělat šéfa kanceláře, mít jakékoliv podřízené a samozřejmě zajistilo i minimální plat. Bratr pamětnice měl v důsledku toho problém dostat se na střední školu. Ivana se tomuto problému vyhnula, zkoušky na gymnázium udělala těsně před vzniklým problémem.

Z důvodu epilepsie Ivana Tarantová nikdy samostatně nevedla družinu ani oddíl. Přestože se nemoc neprojevovala často, nebyla si jistá, zda by mohla mít sama na starost nějakou skupinu dětí. Nicméně i tak vzpomíná na vedení pionýrské družiny, k níž se dostala za účelem získání nutné praxe pro přihlášení na pedagogickou fakultu.

„Tak jsme se se spolužačkami rozhodly, že budeme vést pionýrský oddíl. Bylo to děsný. Vedly jsme jednu třídu ze základní školy, byly to strašně chytrý děcka. To bylo v 73. roce, když bylo výročí velké mostecké stávky, a tehdejší okresní rádce si vzpomněl udělat pro ty děti velikou akci. Tak jim vytiskli brožuru, že musí navštívit všechny obce tady v okrese a zjistit, jak to tam vypadalo s velkou mosteckou stávkou, kolik tam bylo lidí a takovýhle informace.“

Děti podle jejích slov byly doslova zfanatizované a zpracovávaly ve školní výuce mnoho materiálů o komunistických představitelích. „Mně to tehdy zvedlo žaludek,“ hodnotí paní Tarantová.

V době po maturitě paní Tarantové byla možnost, že by se stala vedoucí turistického oddílu. Ten pak byl ale nakonec předán jisté rodině. Pán byl velitel od armády a jeho manželka prodavačka. S nimi začala mít Ivana časté neshody týkající se především starosti o děti a jejich programu. Podle Ivany Tarantové neměli vůbec tušení, jak se o děti starat. Jako příklad vzpomíná na jeden společný puťák.

„Byli jsme v Krkonoších. My jsme vstávali v deset hodin ráno, protože v cukrárně měli otevřeno od desíti hodin. Ta paní nebyla schopná uvařit čaj a dát dětem housku ráno a nechtěla pochopit, že když jde dítě na patnácti, dvacetikilometrovou tůru, tak že by mělo vstát ráno a odejít co nejvíc kilometrů dopoledne, protože po obědě toho ujde podstatně míň.“

Výsledkem těchto sporů bylo, že pamětnice odešla a vstoupila do skupiny dospělých, kde poté také složila činovnické zkoušky. Tam se setkala podle svých vzpomínek s velmi příjemnými lidmi. Díky této skupině se dostala například k organizaci dětských závodů, podobných pozdějšímu Svojsíkovu závodu.

S manželem Ivanu dali dohromady známí z Baníku Most, kde oba působili. Později ale zjistili, že Baník Most není správná věc pro ně. V té době měli už také dvě děti a nemohli se účastnit různých aktivit. Místo toho začala Ivana pracovat s jedním známým ze závodů v Lokomotivě, kde se organizovala činnost pro předškolní děti. Společně pak založili nový oddíl a organizovali mnoho společných akcí.

Po roce 1989

Z této skupiny vzniklo v roce 1989 nové skautské středisko, do jehož vedení se paní Tarantová také chtěla zapojit. Přizvat chtěla i svou bývalou vedoucí Elišku, která ale účast odmítla kvůli osobním neshodám s některými lidmi. Nicméně Ivanu velmi povzbudila do vedení skautů. Vše ale nakonec dopadlo jinak.

Syn Michal začal chodit do skautského oddílu, který mu doporučili kamarádi a ve kterém byl spokojený. Jednou ale vyprovázela matka Ivany Tarantové děti na výlet a setkala se tam s jejich vůdcem, ke kterému posléze přestali mít důvěru. „Přišla maminka moje a odvedla je na nádraží, pak přijela domů a říkala: ‚Hele, ale mně se to nelíbí. To, být tebou, se do toho začnu trochu míchat, protože ten pán, co s nima jel, ten vypadá jako vandrák od popelnice, a já bych mu teda dítě nesvěřila.“ Ivana Tarantová se tedy začala do jejich střediska skutečně míchat a po dohodě se zúčastnila jedné jejich schůze. Potkala tam svou kolegyni z práce, které si vážila a která dělala mnoho vedlejších aktivit, kvůli kterým měla problémy v práci. Poté definitivně přestala spolupracovat s turisty a začala pracovat ve skautském středisku.

V současné době je Ivana Tarantová aktivní v kmeni oldskautů, který hodnotí velmi pozitivně. Vyvrací si zde svůj pocit, že slušní lidé mizí, protože jich nachází mezi skauty stále dostatek. Lidé si zde nedávají najevo vyšší postavení, nejsou namyšlení. Nachází tu možnost pro setkání s velmi zajímavými lidmi, kteří mají například zážitky z uranových dolů a jejichž vyprávění je možné poslouchat dlouhé hodiny. S potěšením vzpomíná na nedávnou účast na lesní škole, což je jedna z věcí, které jim v mládí byly odepřeny.

Dnešní skauting hodnotí vesměs pozitivně. Jistě lze najít rozdíly, ale je to podle paní Tarantové dáno i jinou výchovou dětí dnes a v minulém století. Děti také mají jiný okruh zájmů, konkrétně prý dnes málo čtou. Stále se ale mají ve skautu co učit. Konkrétně jmenuje komunikaci s lidmi či hospodaření s penězi. Líbí se jí, že se mezi skauty téměř nemluví sprostě v porovnání s neskautskou mládeží.

Dnešním generacím by vzkázala, že se mají dívat na svět s rozumem a bránit se fanatismu ve všech směrech, „přemýšlet i o tom, že nejsem na světě sám a že peníze nejsou všechno, a pokud o něčem uvažuju, měla bych taky vědět, že jsou kolem mě lidi, který řadu věcí nemůžou a někdy stojí za to, třeba se o to i zajímat“. Jako konkrétní příklad vzpomíná na smutný příběh svých nemocných rodičů. To hodnotí jako zkušenost, díky které si lidé přeskládají své priority.

Podle Ivany skauting velmi pomohl na životní cestě i oběma jejím synům, z nichž jeden v současné době stále vede středisko.

„Když skautská organizace na celým světě funguje už přes sto let a tady se čtyřikrát vlastně vrátila zpátky a funguje pořád, tak to má něco do sebe.“

Nahrávku pořídila Klára Schindlerová

Příběh zpracovala Anna Rambousková