Lída Tarmesar

"To jsme byli v různých městach, malé městečko, kde nás dali, a to oni brali každú rodinu, my jsme byli šest dětí i otec a mama a oni našli velký dům. Tam bydlela matka devadesát let i dcera její sedmdesát let a byly tam čtyry pět pokojů a tam nás přišli a tam se neptají, tam byl režim stalinský, co Stalin říká, to se dělá a lidi velmi báli se, proto mohli vyslat na Sibir, jestli by oni nesouhlasili. Přišli do takového domu a řekli: Přijměte mama, papa i šest dětí! Oni nemohly říct: My nechceme. Tam byla diktatura… strašná diktatura. Jim se nelíbilo, ale neměli jiného východa."

"Tak papa řikal, pojedem daleko, abychom více neuviděli Němcuv a války. A tak jsme udělali a přijeli jsme blízko Taškentu i tam jsme vyšli a šli jsme do kolchozu, protože papa řikal, že v městach to není pro nás, protože v městach nemáme žádné zaměstnaní, kvalifikaci a malé děti nemůžou pracovat. Jenom venku my budeme pracovat na zem, při bramborách vezmeme trochu brambor domu, při pomidorach (rajčatech - pozn. ed.) vezmeme trochu pomidoru doma a budeme mět jídlo a budeme čekat, až se válka ukončí."

"Byla německá rodina v našem městě, kde jsme žili, on byl Němec i oni žili, já jsem chodila s jeho dětmi do školy, do tý samý školy a on měl styk s židovskými lidmi, a když přišla válka, tak on byl Němec a oni udělali z něho, jak se říká... on řádil v městě. I my rozumíme, že on věděl, že budou zabíjet lidí židovských, tak on dal rozkaz, že každá židovská rodina dostane vůz a dva koně a pojede k ruské hranici. Tak my jsme se zlobili, že musíme ostavit dom a meble (nábytek - pozn. ed.), a co můžete dát na nějaký vůz a koně, tak jsme neměli ho rádi, že on nám dělá špatně. My jsme nevěděli, že budou tábory a že budou ubývat lidi. A potom jsme se dozvěděli, že on věděl, že budou ubývat ivrejských lidi, tak on řikal, nic vám neuděláme, jeďte do ruských hranic a tam budou se starat o vás. Pak se ukázalo, že on nám pomohl."

"Tak jsme šli jíst a jsme potkali vojáka, tak já se sestrou, mladší sestrou, a ona říká: Lída, mně se zdá, že to je Polák. A já mluvim, že to není Polák, že tu nemá orel, ale on má lev. Čechy mají lev. Tak on je z Čech, tak jsme došli k němu a začli mluvit rusky a po několika minutách on říká: A nejste vy, děvčata, židovské? A já jsem řekla: Tak. A on že taky z židovské rodiny a on už nás neustavil i on řekl: Tak já se vám postarám, kde se můžete vyspat a umýt a utrom (ráno - pozn. ed.) půjdeme na generální štáb. Vy nemluvte nic, vy nemůžete mluvit česky, neumíte a on bude mluvit pro nás. I on podpísal, že on nás zná, že zná mojeho tatínka i maminku. Byla válka, nemožno bylo jít hledat knihy, jak to je, i oni všechno zapsali a dali nám dvuch vojakuch českých a dostali se do města, tam, kde je obleky, i my jsme nemohly s tolika tahat, co jsme dostaly."