The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Tauchmanová (* 1941)

• 8. dubna 1941 se narodila v Brně jako Jana Koutníková

• v letech 1946 až 1950 docházela do rodiny skladatele Vítězslava Kaprála na výuku klavíru a zpěvu

• v roce 1950 se rodina přestěhovala z Brna do Vrchlabí

• v letech 1954 až 1958 byla členkou vrchlabských národopisných souborů Krakonoš a Hořec

• v letech 1958 až 1960 vystudovala učitelství hudební výchovy a matematiky a dva měsíce učila na umístěnku v České pionýrské škole v Seči

• v letech 1954 až 2013 spolupracovala se spisovatelkou Marií Kubátovou

• v letech 1972 až 2013 se svým mužem Františkem Tauchmanem založila a vedla folklorní soubor Špindleráček ve Špindlerově Mlýně

• v roce 2013 Jana a František Tauchmanovi předali práci se Špindleráčkem svému nástupci Ctiboru Vrabcovi

Ačkoli se Jana Tauchmanová, rozená Koutníková, narodila 8. dubna 1941 v Brně, od roku 1950 žije v Podkrkonoší. Nejprve ve Vrchlabí, potom ve Špindlerově Mlýně, kde se po 62 letech cítí doma. Na poválečné Sudety 50. let, obzvláště na Vrchlabí, vzpomíná jako na město s bohatým kulturním a společenským životem, kde žili nadaní a tvořiví lidé přistěhovaní z různých koutů země.

Moravské kořeny

Otec Jany Tauchmanové pocházel z obchodnické rodiny z východočeské Chocně, ale srdcem se cítil být Moravákem. V jeho rodokmenu sahajícím do 17. století najdeme učitele, obchodníky a kněze, ale taky Tomáše Norberta Koutníka, barokního hudebního skladatele, kantora a varhaníka, předchůdce Jakuba Jana Ryby. Otec měl vynikajícího obchodního ducha, jak říká Jana Tauchmanová a dodává: „Na Vánoce nezapomínal ani na nemocné, vdovy nebo postižené.“ V roce 1937 si vzal za ženu dívku, která v cukrářské zástěrce a čelence, čisťounká a upravená, roznášela sladké dobroty po brněnských obchodech a zašla i do koloniálu, který v Brně Královu Poli provozovala rodina Koutníkova.

Maminka Jany Tauchmanové měla v životě vyšší ambice, jako dítě si přála naučit se hrát na klavír, ale rodinné poměry jí to neumožnily. Její otec byl vlakvedoucím na brněnském nádraží. „Byl to vzácný člověk,“ vzpomíná na dědečka pamětnice a dodává, že často vnoučata nabádal: „Děti, nikdy si nesedejte do  prvního vagónu, je to nebezpečné!”. Babička, která se narodila ve Vídni, byla vynikající kuchařka. Později za studií v Brně Jana u prarodičů bydlela, vždycky si byli si velmi blízcí.

Zpěv a klavír

V Králově Poli o dva domy dál bydlela známá hudební rodina Kaprálových. K paní Kaprálové, mamince předčasně zesnulé talentované skladatelky a dirigentky Vítězslavy, chodili pětiletá Jana s o tři roky starším bratrem na hodiny zpěvu a klavíru. Jana od počátku měla cit pro hudbu, ty hodiny milovala, těšila se na ně, brzy s paní Kaprálovou hrály i čtyřručně.

Na Brno osvobozené 26. dubna 1945 armádou maršála Malinovského má Jana Tauchmanová dvě vzpomínky: „Když jsme se krátce po válce vrátili z chaty, v obchodě rodičů stál najetý německý tank.“ A ta druhá: „To už bylo po osvobození, nás v noci z bytu vystěhovali Rusové, že tam potřebují mít kancelář. Všechny věci byly na ulici.“ Maminka Jany byla v té době těhotná, sestra se narodila téhož roku, ale šikovnému tatínkovi se ještě v noci podařilo poblíž obchodu najít volný byt a s pomocí příbuzných se do něj Koutníkovi nastěhovali.

Rané dětství ještě v Brně

Letmé momentky: na fotografii z 1. května 1946 je Jana v kyjovském kroji z půjčovny, v následujících několika letech chodila s nadšením do Sokola, pravidelně na loutková představení a s rodiči do divadla. Pamatuje si na Lišku Bystroušku, už jako pětiletá věděla, že chce zpívat v opeře. 1. září 1947 nastoupila do Masarykovy obecné dívčí školy v Králově Poli, oddělené od chlapecké části na zámek. Vzpomíná, že se děvčata v první třídě modlila. To už pan Koutník tušil, co přijde, a rozhodl se předat svůj koloniál družstvu Včela a sám se v něm nechal zaměstnat. „Rodiče si nikdy nestěžovali na to, co je životě potkalo, ale v této chvíli vnímali, že Brno pro ně ztratilo smysl.“

Velká změna

Kam z Brna? Koutníkovi, pokud jim to práce dovolovala, jezdívali na krátké dovolené za bratrancem do pohraničí, do Vrchlabí. Líbily se jim hory, volné byty po Němcích byly stále k mání a tak se rozhodli: 28. února 1950 naložil děda vlakvedoucí veškerý majetek na vlak a od 7. března se Jana stala žačkou Národní školy Sever u vrchlabského kostela. Říká: “Škola mě pohltila hned. Kantorské předpoklady jsem měla od dětství. Měla jsem všechno přečtený a nechtěla jsem prázdniny.“ Ve škole se hodně zpívalo a každý rok nacvičili učitelé s dětmi divadelní představení. V roce 1950 to byli překvapivě Karafiátovi Broučci, silný náboženský duch příběhu zřejmě místním činovníkům unikl. Jana hrála jednu z hlavních rolí, Janinku. S režií pomáhali členové místního divadelního spolku Šír a doprovodnou hudbu zajistil orchestr Hudební školy.

Vizuálně Vrchlabí po odchodu většinového německého obyvatelstva působilo smutným dojmem. „Město mělo ale velké štěstí: prvním ředitelem Hudební školy se stal osvícený a nadšený sběratel folklóru Josef Václav Kratochvíl. Zavedl Vrchlabské umělecké pátky a získal pro ně mimořádné osobnosti české kultury té doby, operní hvězdy i slavné pražské herce. Pod jeho vedením se ve vrchlabském kině uskutečnilo 500 abonentních koncertů a každý pátek bylo vyprodáno do posledního místa“, vzpomíná Jana Tauchmanová. Žáci Hudební školy měli za úkol vzácné hosty uvítat, věnovat se jim a po koncertech předávat kytice. Byla to ohromná čest. Jana směla dokonce obracet noty.

V té době, v roce 1954, vznikly ve Vrchlabí kromě divadelní spolku Šír dva konkurenční folklorní soubory – 70 členný Krakonoš, založený ředitelem Kratochvílem, a Hořec pod vedením Jarmily Radechovské, vyznačující se silnou taneční složkou. „Oba soubory měly vynikající úroveň a chodili do něj studenti, ale i starší generace.“  Všichni Koutníkovi se od samého počátku zapojili: v Krakonoši Jana se sestrou a maminkou zpívaly, Jana také tančila, otec pomáhal s technikou a organizací. Bratr byl tanečníkem a zpěvákem v Hořci. První vystoupení souboru Krakonoš se konalo v Poniklé  u Vysokého nad Jizerou, městečka známého ochotnickým divadlem, v roce 1955.

Vrchlabské soubory vycházely ze sběratelských záznamů Amálie Kutinové, lékárnice ve Vrchlabí a autorky oblíbených prvorepublikových knížek o Gabře a Málince, a její dcery, také lékárnice a krkonošské spisovatelky Marie Kubátové. Obě byly součástí skupiny nadšenců, kteří pod vedením ředitele Kratochvíla jezdili za pamětníky do podhorských vesniček a do domovů důchodců a vyprávěli o životě horalů. Lešek Krejčí a Jana Koutníková  doplňovali vyprávění písničkami z regionu.  

Jana se už ve 14 letech dostala do kultivované společnosti a vzniklá přátelství udržovala dál. Zde byl také počátek jejího zájmu o folklór, který jí později naplnil celý život. 

V  roce 1958, po 13 letech vedení Hudební školy, odešel Josef Václav Kratochvíl z Vrchlabí. Důvod Jana nezná, ale v každém případě to množství práce a zájem o folklór a hudbu obecně, které se mu podařilo v sudetském pohraničí zasít, se ani po jeho odchodu neztratily. Koncerty pro veřejnost pokračovaly, organizace a úvodního slova se ujal Otto Singer. Kratochvílův mimořádný odkaz nezapadl.

Do školy

„Vrchlabí nám přirostlo k srdci“, říká pamětnice.

Jana měla od počátku nadání nejen hudební, ale také na exaktní vědy, matematiku a fyziku. Na základní škole byl jejím učitelem o deset let starší František Tauchman, učitel fyziky. Přátelství později přerostlo ve vztah, který trvá ve vzájemné úctě a spolupráci po neuvěřitelných 62 let dodnes. Po příchodu z vojny František, který byl zdatným tanečníkem v souboru Hořec, přemluvil Janu, aby z Krakonoše odešla a přestoupila do Hořce. Ředitel Kratochvíl tu „zradu“ nenesl lehce.

Jana úspěšně zakončila základní školu tzv. „malou maturitou“, závěrečnou zkouškou z povinné češtiny, ruštiny, matematiky a zvolené chemie. „Zkouška kopírovala maturitu i v tom, že se otázky tahaly, příprava byla na potítku, recitovaly se básně, vlastně bylo to shrnutí učiva za 14 let,“ vysvětluje situaci v základním školství poloviny 50 let. Jana pokračovala ve studiu na místní jedenáctileté střední škole. Současně, a opět to byla forma vyznamenání, pomáhala v Hudební škole s výukou základů hry na klavír. Na atmosféru na jedenáctiletce vzpomíná s láskou: chodila do pěveckého sboru, kde prof. Balous se studenty nacvičil např. Smetanovu Českou píseň a Suchoňovu Aká si mi krásna, prof. Pravdová hrála se studenty divadlo, ve Filosofské historii dostala Jana roli slečny Elis, prof. Pochop v němčině probíral především konverzační témata a třídní prof. Faltus přinášel do hodin obávané slepé mapy. Kupodivu ve škole nebylo vyžadováno, aby studenti zdravili Čest práci, jako na mnohých jiných školách v té době. Psal se rok 1958.

Co dál?

Původně si Jana přála studovat klavír a zpěv na konzervatoři, hned po základní škole. Rodiče však radili, aby počkala a odložila svůj plán, až bude mít po maturitě. Ve svých 14 letech byla schopna cvičit na klavír až čtyři hodiny denně, později na střední škole však už měla zájmy širší a navíc pocítila silné učitelské geny. Rozhodla se pro studium učitelství češtiny a hudební výchovy na Vyšší pedagogické škole v Brně. „Na přijímačky jsme jeli s tatínkem vlakem a teprve na místě jsme se dozvěděli, že ten týden se dělají zkoušky na matematiku. Když jsem ale do týdne dostala rozhodnutí o přijetí, zůstala jsem na matematice. Studium sice trvalo jen dva roky, bylo málo učitelů, ale množství učiva nesnížili. Přednášky jsme měli některé dny do 19.30 večer, a každý semestr šest týdnů povinné praxe ve škole,“ vzpomíná.

Umístěnka na Pionýrskou školu v Seči

Po sovětském vzoru vznikla v roce 1953 v Seči na Chrudimsku základní škola pro 6. až 8. třídu, která měla vychovávat budoucí stranické kádry režimu. Její žáci byli většinou premianti ze všech koutů republiky, pečlivě vybíraní pionýrskými organizacemi na školách, kterým se dostalo té odměny – pobýt dva měsíce mezi vybranými pionýry. „Byla to elitní stranická záležitost, nejhorší známka byla dvojka“. Jaký byl v Seči systém? Jana Tauchmanová říká: „Přesné rozvržení dne se mně po tolika letech už nevybavuje. Dopoledne příprava na vyučování a různý program, odpoledne výuka a zájmové kroužky, já jsem vedla pěvecký. Během pobytu byly pro děti pořádány soutěže a společenská setkání, na které připravovaly program.“

Vedení v Seči stálo o to, aby Jana zůstala, a nabízeli jí a jejímu nastávajícímu manželu učitelská místa i s bytem. Odmítli. Janě se podařilo po dvou měsících dosáhnout přeložení a odejít. „Nikdy mi nikdo nenabídl vstup do strany,“ říká. Na závěrečném hodnocení má napsáno: „Co se týče pedagogické stránky, bez připomínek.“ A úplně dole: „Nepochopila poslání socialistického učitele.“

Zpět

30. července 1960 se Jana a František ve Špindlerově Mlýně vzali. Jana začala po přeložení ze Seče učit na stejné základní škole u kostela ve Vrchlabí, kam sama jako žákyně chodila. Její bývalí učitelé ji mile přijali a Janě se mimo jiné líbilo, že odpoledne po vyučovaní se ve sborovně zpívalo. Nezůstala však dlouho: škola ve Špindlerově Mlýně se v roce 1961 rozšířila na devítiletku, třicetiletý František, ač nestraník, se stal ředitelem a Jana měla učit matematiku a hudební výchovu. V srpnu 1968 někdo sňal  z budovy školy  rudou hvězdu a František Tauchman byl na počátku normalizace v roce 1970  ředitelského místa zbaven. Po období nejistot, co s nimi bude dál, bylo rozhodnuto: zřejmě pro nedostatek učitelů oba smějí zůstat jako řadoví kantoři.

Špindlerův Mlýn jako centrum sportu

Špindlerův Mlýn, na rozdíl od Vrchlabí, neměl a nemá koncepci standardního městečka se stabilní sestavou obyvatel, institucí a norem. Je to zimní lyžařské středisko se značnou fluktuací obyvatel a zaměstnanců horských ubytoven, s důrazem na rychlý zisk a komerční využití. Sport v něm vždycky byl prioritou.

V době normalizace hledali Tauchmanovi způsob, jak se vypořádat se situací, ve které se octli, a zvolit aktivitu, kterou by smysluplně naplnili svoje kreativní kantorské ambice. V roce 1972 založili dětský folklorní soubor Pěvecko-taneční kolektiv čtrnácti žáků, dnes známý jako folklorní soubor Špindleráček. Jana Tauchmanová říká: „ Chtěli jsme své žáky vést k ušlechtilému naplnění volného času, k poznání kraje, kde žijí a kde se narodili a k lidovým tradicím, které v 50. letech zaznamenali nadšení sběratelé národopisu.“ Od počátku se soubor programově zaměřil na český folklór. Německý folklór Tauchmanovi použít nechtěli a ani nemohli, vlastně nebylo na co navázat, obyvatelstvo se po válce radikálně vyměnilo.

Krojové vybavení  Špindleráčku vycházelo od začátku z dochovaných záznamů a muzejních exponátů Jilemnicka a Vysocka. Kroje jsou stylizované, jednoduché, spíše pracovní. Krkonošští horalé, to byli především ševci, tkalci, perlaři, chalupníci, ale i pašeráci a muzikanti, proto zdobení na krojích bylo minimální.

Tauchmanovi byli velkými nadšenci a osvětovými činovníky, jinak by nevydrželi to tempo: taneční a pěvecké zkoušky většinou dvakrát  týdně, sólisté  docházeli i k nim domů. František rozpracovával choreografii, zakresloval a zapisoval optimální variace tanců.

První vystoupení v listopadu 1972 bylo pouze pěvecké. Po úspěšné premiéře „Krkonošských písniček“, hodinového pásma písní, tanců a vyprávění o životě  na horách, se spoluautorka Marie Kubátová stala kmotrou souboru. Zpočátku doprovázela sama Jana zpěváky na klavír, v 80. letech se soubor rozšířil o sedmičlennou lidovou muziku amatérských nadšenců, z nichž někteří zůstali dodnes.

K dětskému „Malému“ se později přidali dospělí účinkující a vytvořili „Velký“ Špindleráček.

Lokální vystoupení postupně doplňovaly cesty po krkonošském regionu, na  folklorní soutěže, na slavnosti a festivaly po celé republice (například do Strážnice, Brna, Lázní Bělohrad, Prahy, na Myjavu) i do zahraničí.

V letech 1973-1989 jezdili na rekreace do Špindlerova Mlýna odboráři především z Francie, Belgie a Rakouska. Právě ti tvořili, především v počátcích, jejich nadšené obecenstvo.

V roce 1984 byl  Špindleráček vyslán na svoje první zahraniční vystoupení na „Radost Evropy“, setkání evropských dětí  v Bělehradě, a od roku 1989 soubor pravidelně vyjíždí na Europeade, evropské  festivaly folkloru. Kontakty a osobní přátelství navázané na cestách a vystoupeních udržují jeho členové dodnes. „Autobusem jsme nacestovali asi sto tisíc kilometrů, dvaapůlkrát kolem rovníku,“ dodává Jana Tauchmanová.

Tauchmanovi svým nadšením kultivovali nejen několik generací členů souboru, ale taky jejich rodiče. Vytvářeli atmosféru respektu ke kultuře, seznamovali děti s vážnou hudbou, organizovali zájezdy na operní a baletní představení a na koncerty České filharmonie do Prahy. 

V roce 2013 předali Tauchmanovi vedení Špindleráčku Ctiboru Vrabcovi, dlouholetému tanečníku souboru.

„Špindleráček je naše druhé dítě, protože my jsme tomu v podstatě věnovali asi to, co jsme mohli. Možná ani o moc víc to nešlo,“ uzavírají Jana a František Tauchmanovi své vyprávění.