„No a samozřejmě, že v těch padesátých letech ten tatínek byl vlastně vyobcován, dá se říct. Jednak syn živnostníka, jednak, že bojoval v západní armádě a do třetice, že byl Žid. Takže se děly i takové věci, že to je málo známý historický fakt, že když začaly ty události v roce 56 v Maďarsku (žádná kontrarevoluce, samozřejmě) tak tady ti čeští soudruzi, českoslovenští se obávali, že by to mohlo přeskočit i sem. A musel být už z dřívějška vypracován takový seznam těch podezřelých lidí, protože už vlastně málo dní, nebo spíš hodin, po tom, co to v tom Maďarsku vygradovalo, tak začalo – já jsem si to pak mohl ověřovat v tom Zábřehu – začalo takové jako cílené zavírání lidí, kterých se ti soudruzi latentně báli. Samozřejmě, že to bylo především takovéhoto středního stavu, týkalo se to bývalých živnostníků. Takže najednou večer se tam objevila Státní bezpečnost a oba moje rodiče odvezla. Pak se ukázalo, že byli týden v takové nějaké vazbě v olomoucké věznici. Ale maminka, která je prosila, protože já jsem byl tehdy ještě malý kluk, aby mě mohla nějak předat babičce na hlídání, tak to nedovolili. Já jsem tam zůstal sám, až teprve někdo z těch dobrých sousedů jel na ten druhý konec města a řekl to babičce, že mí rodiče jsou pryč a já jsem tam sám. Tak ta babička si pro mě přišla a marně se snažila dopátrat, kde ta její dcera se zetěm jsou.“
„Takže v tom národě byla, je velmi početná skupina lidí, která se neměla za co ospravedlňovat a za co omlouvat. Kteří vždycky stáli na tom správném místě. Já to zase třeba vím od toho mého tatínka, který se znal, respektive jeho jeden velká kamarád měl otce a to byl legionář. Jak jako třeba řada takových Pavel Kohout a podobní říkají ‚my sme dílem byli pomýlení a dílem sme byli takoví mladistvě naivní a nevěděli sme...‘ Jak to, že oni nevěděli a v tom Zábřehu věděli od jednoho legionáře, pouhého jednoho legionáře, jaký byl neuvěřitelný, když to řeknu slušně, nepořádek v tom Rusku a jak probíhala ta bolševická revoluce a co se tam dělo za hrůzy následně za té občanské války ze strany těch bolševiků a podobně. Takže zase je to výmluva, účelová výmluva určité skupiny lidí, kteří se vymlouvají na to, že neměli informace a nemohli je ani získat.“
„No a já jsem se později dozvěděl, a vůbec mě to nepřekvapilo, že když byl proces s paní doktorkou Horákovou, tak babička ziniciovala tam u těch sousedek, který to taky spolupodepsaly, takovou žádost, kterou někam oficiálně odeslala, aby paní doktorce, která je matkou nedospělé dcery, byla udělena milost. A já jsem se jí ještě stačil zeptat na tohle a ona říkala: ‚Ale to zase takový problém nebyl, víš, ty ženské byly rozumné a taky měly rozum v hlavě a věděly, co se stalo a co se děje.‘ A pak dodala takové důležité slovo a řekla ‚to byly slušné ženské.‘ A já od té doby si uvědomuju, že takovým nutným předstupněm, ne-li takovým tím prvním vrcholem, před tou velkou osobní statečností je to, že když je někdo slušný a říkám si: kdyby v takových těch rozhodujících momentech ti lidé byli slušní, což není málo, tak řada těch věcí by nemohla probíhat v takové té hrozné podobě, jak probíhaly.“
Pavel Taussig se narodil 2. července 1949 v Olomouci, ale jeho dětství a mládí se odehrávalo v Zábřehu na Moravě. Jeho tatínkovi se podařilo včas uniknout do Palestiny, kde záhy vstoupil do britské armády a aktivně bojoval proti nacistům. Vrátil se domů a v 60. letech byl z politických důvodů zavřený a perzekuovaný. Pavel se po skončení studia věnuje historii filmu, především československého předválečného filmu. Napsal více než deset knih, byl autorem a spoluautorem televizních filmových dokumentů, autorem námětu pro film Kolja a četných článků. Pavel Taussig zemřel 24. srpna roku 2023.
Rudolf with his sisters (from left) Herta, Anna and Hilda, Zábřeh about 1923
Rudolf se svými sestrami (zleva) Hertou, Annou a Hildou, Zábřeh (kolem roku 1923)
Rudolf with his sisters (from left) Herta, Anna and Hilda, Zábřeh about 1923
Rudolf se svými sestrami (zleva) Hertou, Annou a Hildou, Zábřeh (kolem roku 1923)
