The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Teichman (* 1935)

• narozen 27. srpna 1935 v Olomouci

• rodina v Olomouci vlastnila puškařství

• otec Jaroslav Teichman starší za druhé světové války podporoval zbraněmi partyzány

• v roce 1950 puškařství znárodněno

• v roce 1952 rodina vystěhována do Šternberka

• v červenci 1954 otce ve vykonstruovaném procesu Brňovják a spol. odsoudili na sedmnáct let vězení

• otec vězněn na Mírově a ve Valdicích

• v květnu 1960 otec propuštěn během rozsáhlé amnestie

• Jaroslav Teichman mladší vyloučen ze studií na lesnické škole ve Vimperku a posléze i z večerního studia na gymnáziu ve Šternberku

• Jaroslav Teichman mladší celý život pracoval pro lesy

• po pádu komunismu otec rehabilitován

• v restitucích došlo i k vyrovnání za zabavené vybavení rodinného podniku

• v době natáčení v roce 2022 bydlel Jaroslav Teichman mladší v Černé Vodě na Jesenicku

Politické procesy v padesátých letech minulého století měly často podobný scénář. Vytvořit skupinu s co nejširším spektrem společnosti, která měla mít za cíl svržení lidově demokratického zřízení v Československu, mučením donutit a nazpaměť naučit přiznání obviněné, uspořádat veřejný soud, o němž budou referovat média, a udělit dostatečně odstrašující tresty. Poté následovala perzekuce rodin odsouzených. Své o tom ví i Jaroslav Teichman, jehož stejnojmenného otce poslali na sedmnáct let do vězení. Jeho vyloučili ze studia a celou rodinu ze dne na den vystěhovali z Olomouce. Za vším přitom stál pouze otcův úspěch. Vybudoval totiž v Olomouci prosperující puškařskou firmu.

Opravoval zbraně partyzánům

Jaroslav Teichman se narodil 27. srpna 1935 v Olomouci jako mladší ze dvou dětí rodičům Jaroslavovi a Boženě. Otec i matka pracovali v rodinném puškařství v Olomouci. Od roku 1931 v něm otec vyráběl, opravoval a prodával lovecké zbraně. Měl stálou klientelu, a mezi jeho zákazníky dokonce patřil i kníže Eagen Johannes Liechtenstein. Svůj podnik nezavřel ani během druhé světové války.

Od roku 1943 otec opravou a dodáváním zbraní podporoval partyzánskou skupinu v Bystřici pod Hostýnem, což potvrzuje i jeho osvědčení, později vydané ministerstvem národní obrany. Jaroslav Teichman vzpomíná, že dvakrát měl otec kvůli své odbojové činnosti namále. Jednou si ho na udání o ukrývání zbraní k výslechu předvolalo gestapo, ale podezření se mu podařilo vyvrátit a mohl zpět domů. Ve druhém případě ho zachránil český četník. V domě tehdy neměli zatemněná okna, jak kvůli bombardování nařizovaly úřady. Na dveře jim proto večer zabušil četník a muž z protiletecké obrany (Luftschutz). Při vstupu do ložnice si ale český četník všimnul, že jsou pod dětskou postelí ukryty zbraně. „Ztratil řeč, couvnul a toho ‚luftschutze‘ tam nepustil,“ vypráví pamětník.

Z období druhé světové války Jaroslav Teichman vzpomíná také na heydrichiádu, kdy si jako dítě chodil číst seznamy popravených, na časté poplachy nebo na amerického pilota, kterého po sestřelení vedli jako zajatce po ulici. Závěrečné boje o Olomouc rodina prožila s ostatními sousedy v úkrytu ve sklepě. „Vzpomínám si, že jak už to létalo nad námi a výbuchy byly slyšet za rohem, tak jsem se hrozně bál. Byl jsem zkroucený v koutě u maminky a tetelil jsem se strachy,“ dodává Jaroslav Teichman, který se krátce po osvobození šel společně s otcem podívat do Neředína, kde na polní cestě narazili na mrtvého německého důstojníka. „Ležel tam zkroucenej, ztuhlej a byl takovej fialovej. Otec říkal, že je to proto, že se udusil.“

Nejprve je vystěhovali

Po válce lidé nosili do podniku na opravu své dlouho ukrývané nebo po Němcích nalezené zbraně. Otec tak měl spoustu práce, a do firmy proto přijal dva tovaryše a dva učně. V roce 1947 si rodina pro svou živnost pronajala prostory přímo v centru Olomouce, v Riegrově ulice č. p. 33. Jenže o necelý rok později přišel komunistický puč. Přestože komunistický režim ještě v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost a v roce 1950 rodině puškařství znárodnili a přešlo do komunálního podniku a o rok později pod národní podnik Mototechna. Otec sice zůstal vedoucím a matka účetní a prodavačkou, ale v září 1952 přišel rodině výměr o vystěhování z Olomouce. „Jak mně pak maminka říkala, tak naši se tomu napřed chechtali a mávali tou listinou. ‚Dívejte, my už jsme taky vystěhovaní.‘ Nebyla to první rodina v Olomouci. Pak se prý opili, pak se snad maminka rozbrečela a pak si plivli do dlaní a musíme se stěhovat,“ vypráví Jaroslav Teichman, který byl v té době na brigádě v Karlově. Po studiu na lesnickém učilišti ho tam poslal lesní závod Šternberk, kde ten rok nastoupil do zaměstnání.

Rodina se měla přestěhovat do místní části Šumperka Temenice. „To bylo nahoře v tom údolí. Naši dělali všechno pro to, aby se tam nemuseli stěhovat, aby zůstali blíž Olomouci. Přátelé jim pomohli najít byt ve Šternberku, takovej mrňavej byteček bez záchodu, bez elektřiny, bez vody, studna, suchej hajzlík nad hnojištěm.“

Otec dostal sedmnáct let

Ve Šternberku otec nastoupil jako dělník v národním podniku Chronotechna. Právě tam byl v prosinci roku 1953 zatčen a převezen do vazební věznice v Olomouci. V červenci 1954 proběhl veřejný soud v Olomouci, kterého se účastnil i tehdy osmnáctiletý Jaroslav. „Nemohl jsem tam otce ani poznat. Viděl jsem jenom ty jeho uši, jak mu tak trčely. Dodatečně jsem se dozvěděl, že výpovědi byly nahrané, naučené nazpaměť. Otec se té hry nezúčastnil a ten předseda senátu mu říká: ‚Vždyť jste to podepsal.‘ Otec mu říká: ‚Pane předsedo, když jsem to podepsal, tak jsem byl tak unavený, že jsem nevěděl, co podepisuji.‘ Takže otec byl neústupný a nehrál tu roli, a tak dostal druhý nejvyšší trest,“ vzpomíná Jaroslav Teichman, jehož otce za velezradu a vyzvědačství odsoudili k sedmnácti letům vězení a propadnutí veškerého majetku.

O měsíc později vytiskla Stráž lidu, vydávaná olomouckým okresním výborem KSČ, článek Marné naděje olomoucké buržoasie. „Také Teichmana přivedla do skupiny nenávist vůči lidově demokratickému zřízení. Už dávno v buržoasní předmnichovské republice sloužil Lichtensteinům jako hlavní dodavatel loveckých zbraní pro jejich kratochvíle. Z odpadků jejich bohaté z hostin nevycházející tabule, na níž stejně jako za feudalismu společně dřely tisíce pracujících lichtensteinského panství, se z něj stal oddaný sluha a věrný jejich stoupenec,“ zní část citace této dnes až úsměvné slátaniny. Jenže za ní stála dobová propaganda a hlavně spousta zničených lidských životů. Státní bezpečnost uměle vytvořila protistátní skupinu nazvanou Brňovják a spol. Ta měla podle vykonstruovaného scénáře navázat styky s advokátem Leopoldem Pospíšilem, kterému se před perzekucí podařilo uprchnout na Západ, za účelem svržení komunistického režimu. „To byl takový slepenec lidí, kteří se většinou navzájem ani neznali, ale oni to potřebovali nějak spojit,“ dodává Jaroslav Teichman.

Po skončení soudu otce převezli na Mírov. Jaroslav Teichman vzpomíná, jak se mu po složitých peripetiích podařilo otce ve vězení navštívit. „Vzpomínám si na tu neutěšenou místnost, kde jsme měli ten rozhovor. Jednak tam byly blikající patnáctky žárovky, jednak tam byly stěny z obtížně prokouknutelného pletiva. Nemohli jsme si ani podat ruce nebo se obejmout a dát si políbení na tvář nebo si říct nějaká povzbudivá slova. Čuměl tam ten bachař. Tak jsme mluvili takový nic neříkající věci, co jsem mu třeba už psal v dopise. Tak bylo po návštěvě a šel jsem domů.“ Krátce poté otce přemístili do Valdic, kde prý po nějakém čase v tamní dílně dokonce bachařům opravoval zbraně.

Vyhazov ze školy

Někdy krátce po otcově uvěznění pamětník nastoupil na dálkové studium lesnické školy v Písku. Po roce kvůli nedostupnosti a nedostatku financí školu opustil. V roce 1955 odešel pracovat do Vrbna pod Pradědem, kde se zalesňovalo po větrné kalamitě. Poté nastoupil do základní vojenské služby. V řadách autoroty prošel kasárnami v Jincích, Táboře a rok strávil v Písku. Hned po vojně, v říjnu 1957, nastoupil na lesnickou školu v nedalekém Vimperku. Vzpomíná, že měl výborný prospěch, a když ho během pololetního vysvědčení povolali do sborovny, myslel si, že si jde pro pochvalu. Místo toho mu však ředitel oznámil, že je ze školy vyloučen, protože vyšly najevo nové skutečnosti. „Řekli: ‚Soudruhu, my nechceme, abys spadl do chřtánu reakce. Musíš svou pílí dokázat, že patříš mezi naše řady,‘“ vzpomíná Jaroslav Teichman, který ihned zamířil do Prahy na ministerstvo lesů a dřevařského průmyslu, aby tam podal stížnost na toto zvláštní rozhodnutí. Sešel se tam s otcovým bývalým známým a náhodou se tam objevil i ministr tohoto resortu. Jaroslav Teichman se ale dočkal pouze rozpačité odezvy, a proto mužům z ministerstva oznámil, že si klidně půjde stěžovat prezidentovi. „Pochopili určitou únikovou cestu a řekli, že je to dobrý nápad, a byli rádi, že se mě zbavili,“ vypráví pamětník, který v hradní kanceláři zanechal písemnou stížnost, na niž ale nikdy nedostal odpověď.

Jaroslav Teichman tak dál pracoval v dělnické pozici v lesních závodech Šternberk. Stále ale toužil po studiu, a tak si podal přihlášku na večerní gymnázium, na nějž také nastoupil s tím, že potřebné doporučení ze závodu dodá zpětně. Jenže ředitel mu ho odmítl vydat, a školu proto musel opustit. „Začal se kroutit a říkal: ‚Víš, my jsme proti takovým živlům vždycky bojovali, a teď ti mám dát doporučení... Nezlob se, ale já ti to doporučení nemůžu napsat, protože by to bylo proti mému přesvědčení.‘“

Další žádost o studium na lesnické škole v Hranicích pak Jaroslav Teichman na radu svého známého raději stáhl, ale v roce 1959 podal znovu přihlášku, tentokrát do Lesnické mistrovské školy ve Strážnici. Kupodivu byl konečně přijat a školu úspěšně dokončil. V té době, v květnu 1960, během rozsáhlé amnestie, otce propustili z vězení.

Puškařství už se nerozjelo

Po ukončení studia pracoval Jaroslav Teichman jako výpomocný hajný v Oskavě na Šumpersku. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou Zdenkou Lipenskou. Spolu pak bydleli v Hrubé Vodě, kde Jaroslav Teichman dělal hajného. V letech 1964 až 1969 ještě dálkově vystudoval Střední lesnickou školu v Hranicích a poté se s rodinou odstěhoval do Loučné nad Desnou, kde získal místo technika a poté vedoucího polesí. V roce 1980 se na vlastní žádost nechal přeřadit do lesních závodů Javorník. Bydlel v nedaleké Černé Vodě, kde se po rozpadu prvního manželství oženil s Marií Chocholovou.

Pád komunistického režimu v roce 1989 přivítal ve velké euforii, ale nijak se neangažoval. I oba rodiče se dočkali. V roce 1991 byl otec rehabilitován a v restitucích došlo i k vyrovnání za zabavené vybavení rodinného podniku. Sestra Olga ještě uvažovala o obnovení puškařství, ale rodiče již na nový začátek kvůli vysokému věku neměli sílu.

U práce v lese zůstal Jaroslav Teichman i po svém odchodu do důchodu a ještě deset let pracoval jako správce lesů města Vidnavy. „Tam jsem konečně mohl dělat lesnickou politiku podle mých představ, což se mi nesmírně líbilo,“ ukončuje Jaroslav Teichman vyprávění svým milovaným zaměstnáním, ale především celoživotní vášní.