The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Tejklová (* 1956)

• narodila se 3. května 1956 v Šumperku a vyrůstala v Králíkách

• otec Drahoslav Urban měl v Králíkách řeznictví a restauraci, které mu po roce 1948 sebrali

• v 50. letech komunisté odsoudili do vězení dědu Ladislava Urbana, v roce 1961 jejího otce

• s nevhodným kádrovým profilem se mohla jen vyučit prodavačkou

• pracovala v Červené Vodě, kde poznala svého manžela, a vdala se tam

• Drahomíra pracovala na poště a pak jako ošetřovatelka v nemocnici

• během sametové revoluce se zapojila do veřejného dění

• roku 2024 žila v Červené Vodě

Impulsem, který přivedl Drahomíru Tejklovou k Paměti národa, bylo rozhodnutí zanechat vzpomínku na rodinu Tejklovu. „Přišla jsem do rodiny, ve které jsem se poprvé setkala s tím, že není důležité mít auto, šperky, dovolené, ale být tady pro partnera, děti, krize řešit s odstupem a trpělivostí,“ uvádí pamětnice. Neméně pozoruhodná je ale i rodina Urbanova, ze které pochází ona sama.

Drahomíra se narodila 3. května 1956 v Šumperku. Rodina žila v Králíkách, které po dlouhá staletí až do roku 1945 osidlovalo převážně německy mluvící obyvatelstvo. Při sčítání obyvatel v roce 1930 zde podle městské kroniky čítala populace 3 700 lidí. Otec Drahoslav Urban provozoval řeznictví a restauraci. V domě, ve kterém měl živnost, zároveň rodina i bydlela. V řemesle pokračoval po svém otci Ladislavovi, který se po vyučení přiženil do řeznictví německé rodiny Bittnerů, a převzal její vedení. Měl přes dvacet zaměstnanců a živnost zdárně rozvíjel až do heydrichiády, kdy Němci řeznictví a restauraci zavřeli s odůvodněním, že se tam schází komunistická buňka. Naštěstí bez dalšího postihu. Když se válka blížila ke konci a krajem procházela fronta, povolili Němci živnost znovu otevřít, aby se prchající lidé měli kde najíst.

V Králíkách vedle sebe žili Němci a Češi

Děda Ladislav i otec Drahoslav uměli německy, protože to v obchodě a restauraci byla nutnost. Po babičce Urbanové, rozené Bittnerové, měli také německé kořeny. „Táta vyprávěl, že za naší hospodou byl hřbitov, kde bydlel hrobař Täuber. Měli sedm dětí a byla to velmi chudá rodina. Táta s jejich kluky hodně kamarádil, a protože byl synek z řeznictví, občas jim dal kus salámu nebo jiné jídlo. Za války jim totiž zemřela maminka,“ vypráví pamětnice.

S hochy Täuberovými prováděl Drahoslav různé klukoviny. „Jednou vzali kámen a hodili po kohoutovi, kterého tam choval nějaký Němec. Kohout byl na místě mrtvý. Tak Němec vzal kohouta a šel za dědou ukázat mu, co jeho kluk provedl. Děda kohouta zaplatil a synkovi dal na pamětnou výprask,“ vypráví pamětnice. Těsně před odchodem do odsunu se přišel majitel kohouta třináctiletému Drahoslavovi omluvit za to, že kvůli jeho kohoutovi dostal výprask. Bylo mu to prý celou dobu líto a jako odškodnění mu dal své zlaté hodinky, které Drahomíra Tejklová uchovává po svém otci dodnes.

Do odsunu museli i Täuberovi, ačkoliv se děda Ladislav jako radní snažil tomu zabránit. Drahoslav se svými kamarády neztratil kontakt ani poté. Usadili se u Norimberku a v 60. letech přijeli do Králík k Urbanovým na návštěvu. Svému dávnému kamarádovi Drahoslavovi projevovali velkou vděčnost za to, že je v těžkých dobách podporoval.

Koncem války někteří volili sebevraždu

Drahomíra Tejklová přidává i smutný příběh z konce války. Sestra babičky Bittnerové se v Králíkách provdala za lékárníka, který byl přívržencem nacistů. „Koncem války pochopil, že po nich půjdou. Když revoluční gardy odváděly Němce, děda jim volal do lékárny. Nikdo to ale nebral, tak tam jel, a našel je všechny otrávené.  Babiččina sestra ještě žila, tak ji děda odvezl do nemocnice, kde ji zachránili. Její manžel s jejich devatenáctiletou dcerou ale zemřeli,“ vzpomíná pamětnice. Teta musela do odsunu. Občas pak přijela k Urbanovým do Králík na návštěvu, ale už nikdy se z válečných zážitků nevzpamatovala.

Podle městské kroniky případy sebevražd německých obyvatel nebyly s koncem války ničím výjimečným. Kronika jich v květnu 1945 uvádí čtrnáct, včetně starosty města, přičemž záznamy nejsou úplné. Objevují se každý měsíc až do září toho roku, kdy kronikář konstatuje, že sebevraždy již hodně přestaly a klesl i průměrný počet úmrtí oproti jiným měsícům.

Děda i otec skončili v komunistickém vězení

Po válce měl děda Ladislav velké vize. Koupil míchací stroje na salámy, začal stavět mrazírny. V roce 1948 ale komunisté převzali moc v zemi, a bylo po plánech. Přišel o majetek jako jeden z prvních. „Jedním z důvodů bylo, že se mu v restauraci za války scházeli Němci,“ říká pamětnice. V králickém domě, ve kterém měli živnost, bydleli děda s babičkou a mladí manželé Drahoslav a Milada Urbanovi se svými dvěma dcerami. V jejich domě je sice nechali bydlet, ale museli tam platit nájem a nesměli tam pracovat. „Hned v 50. letech dědu Ladislava odsoudili na § 231 za vlastizradu a zavřeli do Jáchymova, protože byl členem národně sociální strany. Táta za ním byl v Ruzyni a říkal, že ho nemohl poznat. Ze sto dvaceti kilogramů měl děda šedesát. Byl z něj zničený člověk. V roce 1964 zemřel na nemoc z ozáření. Mně bylo osm let,“ vyprávěla Drahomíra Tejklová.

Přesto si v raném dětství užila Drahomíra svého dědy jako nejlepšího kamaráda. Jí i sestře Zlatě (nar. 1951) do života předal pocit bezpodmínečného přijetí a opravdové, nezištné lásky. Oporu tehdy opravdu potřebovala. „Na mé páté narozeniny v roce 1961 přijela StB do práce pro tátu, a zatkli ho. Seděla jsem ten den u babičky a čekala, až taťka přijde domů. Ale už nepřijel,“ vypráví. Nikdo jí tehdy nic neřekl. „Táta byl dříč. Byl dokonce vyznamenaný jako nejlepší pracovník rychnovských prodejen a za to dostal poukaz na auto. To bylo něco! Koupili jsme modrou Oktávii super. Vozili jsme se v ní dva měsíce. Pak tátu zavřeli. A estébák, který ho přišel zatknout, dostal naše auto od soudruhů za odměnu, že polapil třídního nepřítele,“ vzpomíná.

Že je otec ve vězení, se dozvěděla až z posměšků a ironických poznámek ve škole. „V té době jsem to nechápala. Některé děti měly zakázané se mnou kamarádit, byly odtažité, některé provokovaly a ptaly se, kde mám tátu. Nevěděla jsem, co jim odpovědět. Máma se mnou o tom nemluvila,“ říká. Na vysvědčení v první třídě dostala dvojku, přestože se učila výborně.

Tyto zážitky ji znejistily v mezilidských vztazích. Otcovo vězení a jeho následky jim všem vstoupily do života, narušily psychiku a důvěru. „I máma to měla sama se dvěma dětmi velmi těžké. Táta si sice ve vězení vydělával, ale strhávali mu za jídlo, ubytování a výlohy s vězněním. Někdy neposlal domů vůbec nic, někdy devadesát korun. Máma z toho musela platit soudy, advokáty, cesty za ním. Sama měla jen plat dělnice v Hedvě a přídavky na děti. Nebýt jejích rodičů, kteří nám posílali zemědělské přebytky, tak nemáme co jíst,“ popisuje pamětnice.

Drahoslava Urbana obvinili z rozkrádání socialistického vlastnictví. „Ve vyšetřovací vazbě byl v Hradci Králové. Říkal, že na cele měli věčně rozsvíceno, byla jim zima, nemohl spát, protože je stále budili a vodili na výslechy. Nechávali je hodiny stát venku. Pod vlivem týrání se přiznal, že si ukrojil kolečko salámu, a oni mu zpětně spočítali, že ukradl zboží za tři tisíce šest set korun,“ vypráví Drahomíra Tejklová. Inscenovanými procesy tehdy komunistická justice obhajovala vyvlastnění majetku, který ještě zůstal v soukromém vlastnictví. Drahoslava Urbana tehdy odsoudili na tři roky nepodmíněně.

Nucené odloučení poznamenalo celou rodinu

„Tátu zavřeli do věznice v Libkovicích u Mostu. Byli tam většinou vězni jemu podobní – děti soukromých živnostníků a sedláků. Komunisté se potřebovali dostat k jejich majetkům,“ říká pamětnice. Ženy politických vězňů měly život stejně těžký, ba i těžší, než jejich muži. Zůstaly samy s dětmi, se starostí o obživu, často v opovržení veřejnosti. Drahomíra Tejklová líčí zážitek, který dnes působí komicky, ale dokresluje nesmyslnost komunistických nařízení a toho, co se považovalo za normální: „Na 1. máje v Králíkách chodil průvod od Hedvy nahoru na náměstí. Mamka měla mít vyvěšenou vlajku. Jenže neměla násadu, tak ji připevnila na koště a koště namontovala někde pod křeslo v obýváku. Jenže poryv větru to uvolnil, a ukázalo se, že vlajka je na koštěti. Druhý den musela na ředitelství Hedvy vysvětlovat, proč znehodnotila prvomájové oslavy. Máma už byla tak vynervovaná, že tam soudruhům řekla, že je doma na všechno sama, a že násadu nemá. Tak jí soudruzi dali násadu.“

Po roce a půl vězení se Drahoslav Urban vrátil na podmínku domů do Králík. Ale jednoduché to nebylo ani po návratu. „Doma to nedělalo dobrotu. Máma byla zvyklá být vůdčí, takže jim trvalo, než se dali dohromady. Táta možná trochu žárlil. Kdyby se život odvíjel normálně, toho všeho by byli ušetřeni,“ přemítá Drahomíra Tejklová. Otec pak šel pracovat na dráhu, kde jezdil pět let jako topič na parní lokomotivě. Pak pracoval v Jednotě, kde jako instruktor zajišťoval provoz. V roce 1968  se dočkal plné rehabilitace.

V srpnu 1968 se proplétali mezi tanky

Srpnovou okupaci v roce 1968 prožila Drahomíra jako třináctiletá dívka. „Táta měl zrovna dovolenou, byli jsme s ním doma. Jednadvacátého ráno přiběhla mamka z Hedvy a volala: ‚Vy tady všichni spíte, a je válka! Jsou tady tanky!‘  Králíky obsadili polští vojáci. Máma šla rychle nakoupit mouku, cukr,“ komentuje pamětnice tehdejší obavu lidí, kteří ze strachu o nedostatek jídla stáli v zástupech v obchodech. „Lidé ve frontách měli tranzistory a poslouchali dění přímo z Prahy. Slyšeli jsme z rádia střelbu. Do toho projížděla Králíky polská vojenská auta. Táta říkal, že musíme odjet, ale mamka zas říkala, že musíme zůstat, aby nás lidi nevykradli,“ dodává. Asi dva týdny, po které byla v městě polská armáda, nechodily děti ven. „V září 1968 zemřela babička Urbanová a jeli jsme do Pardubic na kremaci. Celou cestu jsme se proplétali po silnici mezi tanky. Tehdy jsem se tak bála,“ vzpomíná.

Tchyně jí byla vzorem vděčného života

Po základní škole v Králíkách chtěla Drahomíra studovat ekonomickou školu. Ale kvůli špatnému rodinnému profilu nebyla přijata. V roce 1970 nastoupila v Chocni do učení na prodavačku v Jednotě. Po vyučení získala první místo v Červené Vodě v samoobsluze a pak v prodejně textilu. Tam se seznámila s budoucím manželem Antonínem Tejklem (1946–2023), za kterého se v roce 1977 provdala a přestěhovala se do Červené Vody.

Antonín Tejkl byl po svém otci holičem. Rodová holičská tradice se v Červené Vodě datuje od roku 1945, kdy si tam Antonín Tejkl starší (1916–1996) se svou ženou Milenou Tejklovou (1924–1993) otevřeli provozovnu v prázdném kadeřnickém salonu po odsunutých Němcích v čp. 147. Milena umývala zákaznicím hlavy, prala ručníky, ubrousky, plachty.  V holičství pracovali i učni. V 60. letech, po zákazu provozu živností doma, se s holičstvím přestěhovali do budovy obecního úřadu. „Tejklovi byli pro mě příkladem krásných rodinných vztahů. Dodnes jsem tchyni vděčná za vše, co jsem s ní mohla prožít. Babička byla evangelička. Žila vírou, ale ne fanaticky, nýbrž prostě, čistě, bez pozlátek. Právě u nich jsem se potkala s vírou. Z domova jsem to neznala. Naše vztahy poznamenalo tátovo vězení. Kromě jiného i tím, že jsme záměrně úplně pomíjeli spiritualitu,“ vyprávěla pamětnice.

Po svatbě v roce 1977 se Tejklovi usadili v čp. 147. O první dítě však přišli. „Tehdy se mi zhroutil svět. Měli jsme všechno, jen ne dítě. Ale každá zkušenost – i ta špatná – k něčemu je. Další dvě děti pro mě znamenaly o to víc,“ přemítá pamětnice. A ty se narodily v letech 1979 a 1980. Po mateřské dovolené se vrátila jako prodavačka do cukrárny a pak strávila třiadvacet let na poště. V roce 2011 ji propustili pro nadbytečnost. Nastoupila do nemocnice v Červené Vodě jako ošetřovatelka v přímé péči. Manžel dělal dvacet let holiče a kadeřníka. Pak onemocněl a po uzdravení pracoval až do důchodu v místní nemocnici jako sanitář.

Upletla si trikoloru a šla do práce

Po všech příkořích na dědovi, otci i celé rodině měla pamětnice ohromnou radost z konce komunistického systému, který odstartoval listopad 1989. „Pracovala jsem na poště a byla zrovna generální stávka. Všichni jsme chtěli nosit trikoloru, ačkoli v té době ještě nebylo jasné, jak to celé dopadne. Žádnou trikoloru jsem ale neměla, tak jsem si ji upletla. Když mě viděla v práci šéfová, spráskla ruce se slovy: ‚I vy, Tejklovi?! Vždyť se máte tak dobře! Máte auto, jezdíte na dovolenou. Proč vy?!‘“

V Červené Vodě se organizovala setkání se studenty a herci z Prahy, kteří jezdili po republice a vysvětlovali lidem, co se děje v Praze. Pamětnice tam chodila s nadšením. „Zpočátku tam nechodili učitelé, protože se báli. Nevědělo se ještě, jak se to všechno vyvine,“ komentuje opatrné postoje některých lidí.

Jako poselství mladé generaci vzkazuje Drahomíra Tejklová: „Nevzdávejte věci hned. Žádný život nejde jen nahoru, jsou vrcholy i pády, horší a lepší fáze – v práci, v rodinném životě, ve výchově dětí.“