The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Teplý (* 1930)

• narozen roku 1930 v Horní Rovni u Pardubic

• po druhé světové válce se stal učitelem na Frýdlantsku

• v 50. letech se zapojil do organizace ilegální křesťansko-demokratické strany

• roku 1954 odsouzen ke 14 letům vězení

• v roce 1960 na základě amnestie propuštěn z lágru Vojna

• až do důchodu vykonával dělnické profese

Rodina a kořeny

Rodina Teplých hospodařila již po mnoho generací na Pardubicku, v obci Horní Roveň, která se později rozrostla a spojila s okolními vesnicemi v dnešní Dolní Roveň. Jedním ze zdejších slavných rodáků byl prvorepublikový ministerský předseda František Udržal, který se také podepsal na tehdejší podobě vesnice. Rodina Teplých byla odedávna katolická, první zmínky o ní jsou v matrikách již z roku 1459. V dobách Josefa II. Františkův prapředek Jiří Teplý pracoval na statku v blízkých Litětinách a zároveň se živil jako forman. V rodině se dokonce traduje, že jednou vezl samotného císaře – ten jej údajně podaroval deseti zlatými, Františkova teta z nich měla náramek. Formanova manželka císaře pohostila homolkami, které podle rodinného vyprávění panovník přijal se slovy: „Když jsi matka osmnácti dětí, tak mě neotrávíš.“ Forman Jiří Teplý také proslul svou poctivostí – jednou neváhal vrátit se 40 kilometrů, když zjistil, že ho důstojník v josefovských kasárnách přeplatil. Za svou poctivost měl v kasárnách vždy dostatek zakázek pro svou formanskou živnost.

Františkův otec se narodil roku 1896, když předtím jeho rodičům dvě předešlé děti zemřely. Proto když měl po maturitě narukovat do rakouské armády, bojující v první světové válce, sebral jeho otec veškeré dostupné peníze a podplacením rakouského úředníka získal pro svého syna odklad. Ten navíc dodržoval důslednou hladovku, aby byl neschopen vojenské služby. Do války tedy nakonec narukovat nemusel. Po válce se oženil, ale manželka zemřela při porodu nejstaršího syna Josefa. Otec si poté vzal svou o třináct let mladší neteř, se kterou měl další tři syny. Rodina měla hospodářství, obdělávala půdu a pečovala o dobytek.

Všichni čtyři bratři, kteří se narodili v průběhu první republiky, měli kromě školy také mnoho povinností doma a na poli. Přesto jim otec nebránil ve studiích. Nejstarší byl Josef, druhý bratr Václav vystudoval Vysokou školu inženýrského stavitelství v Praze. Za své styky se salesiány a představiteli údajné ilegální křesťansko-demokratické strany byl v roce 1955 odsouzen ke 12 letům vězení. Propuštěn byl na amnestii roku 1960, v roce 1968 byl v NDR tajně vysvěcen na kněze a v sedmdesátých letech působil jako farář ve Šluknově, po revoluci pak přesídlil do salesiánské komunity v Praze-Kobylisích. František byl v pořadí třetím synem, narodil se na konci dubna roku 1930. Nejmladší bratr Jiří ochrnul v sedmnácti letech na levou polovinu těla následkem úrazu způsobeného koněm, pracoval v dačickém cukrovaru, odkud byl propuštěn po zatčení svých bratrů. Později pracoval jako deratizátor, zemřel ve věku 41 let. Byl jediným z bratrů, který unikl komunistickému vězení.

Druhá světová válka v Dolní Rovni

Ke sklonku druhé světové války se rodina zapojila ve svém bydlišti do osvobozovacích bojů – otec a oba starší bratři odešli jednoho večera pomáhat partyzánům. Otec ukrýval ve včelím úle brokovnici, kterou pak bylo nutné důkladně vyčistit, protože ji včely celou obalily voskem. Patnáctiletý František dostal od otce tuto flintu s pokynem, aby střílel jenom z bezprostřední blízkosti. Přestože pozdější bolševická propaganda tvrdila pravý opak, alespoň v Dolní Rovni se k ozbrojenému odporu postavili katoličtí sedláci, zatímco komunisté se i se svými rodinami schovali do vybudovaných krytů. „Komunisti v Rovni dostali nějaké echo, že se blíží esesáci a že budou vypalovat a vraždit, tak si to řekli jenom mezi sebou, jenom mezi komunisty, schovali se do těch krytů, co si udělali, a ty ostatní občany nechali, aby eventuálně mohli být vyvražděni.“ Němci naštěstí nepřišli a rodina Teplých se tak vyhnula přímému ohrožení. Komunisté, kteří vylézali z krytů, byli zahrnuti posměchem. Ten však o pár let později, v průběhu kolektivizace, svým sousedům oplatili i s úroky. O bolševismu však měla rodina povědomí již dříve, například z vypravování bývalého legionáře pana Svěráka, který se ale sám během druhé světové války přidal ke komunistům.

Léta poválečná a poúnorová

V Rovni tradičně nejvíce hlasů ve volbách získávala Československá strana lidová, výjimku mezi voliči netvořila ani rodina Teplých. Po únorovém převratu roku 1948 však správně rozpoznali, že ani soudobá ČSL není, čím se zdá být, a že všechny strany Národní fronty podléhají kontrole a vedení KSČ. Matčin bratr, strýc Václav Čermák, tehdy přišel s nápadem zorganizovat ilegální buňku křesťansko-demokratické strany. Čermák byl učitel, pro své synovce do jisté míry vzor. Měl pravděpodobně kontakty s křesťanskými demokraty, bývalými lidovci, kteří se snažili sjednocovat odpůrce komunismu. Jejich činnost však nebyla dobře koordinována, oslovení důvěrníci mnohdy ani neměli tušení, že byli začleněni do struktur ilegální KDS. Podobně tomu zřejmě bylo v případě bratrů Teplých, kteří vyslovili souhlas s myšlenkou křesťanské demokracie, o tomto tématu často diskutovali, avšak ve výsledku byli zatčeni dříve, než mohli své snažení zformovat do konkrétnějších počinů. Strýc je zasvětil do svých plánů a do příslušné konspirace, která ovšem zdaleka nebyla dostačující. Představy byly poněkud naivní: cílem bylo sjednotit občany nespokojené s totalitním režimem a ten přimět k vypsání svobodných voleb. František Teplý tak přímo oslovoval vybrané lidi a ukládal si je do paměti pro případ, že bude třeba rozvinout ilegální činnost. Zjara 1954 ale byl Čermák zatčen a podle slov Františka Teplého se ukázal jako velký zbabělec. Na základě jeho udání bylo prý zatčeno přes padesát lidí. Mezi ně patřil v listopadu téhož roku i jeho synovec František.

František Teplý patřil do posledního ročníku studentů učitelství, který ještě nemusel vystudovat vysokou školu. Roku 1948 absolvoval učitelský ústav s kvalifikací pro základní školy. Ještě před únorem studoval rok angličtinu a vážně uvažoval o možnosti odejít do USA vyučovat češtinu. Tato možnost ale definitivně padla s komunistickým převratem. František tedy odešel do pohraničí, na Frýdlantsko, kde pracoval jako učitel a zároveň ředitel malé jednotřídky, kde vyučoval zhruba 40 dětí. Učil v Albrechticích, Raspenavě, Horní Řasnici. Děti byly různých národností – Češi, Němci, Maďaři, našel se mezi nimi i jeden Tatar. I přes nátlak, aby František vystoupil z církve, chodil pravidelně do kostela a snažil se oslovovat lidi pro křesťanskou demokracii. Ty, kteří projevili zájem, uchovával v paměti pro případ případné aktivizace křesťansko-demokratické strany. Měl přátelské styky mimo jiné také s frýdlantským farářem Josefem Zlámalem, který byl ale již v srpnu 1949 zatčen a odsouzen k šesti letům vězení za čtení pastýřského listu. Další sympatizanty nacházel Teplý mezi mladými kantory, kteří podle něj byli často protikomunistického smýšlení. Zprvu na učitele dohlížel přívětivý inspektor Červinka, který byl ale brzy poslán do důchodu a nahrazen komunistickým soudruhem. Ten například nařídil Teplému sundat kříž, který visel v jedné z jeho tříd.

Začátkem padesátých let musel František Teplý nastoupit povinnou vojenskou službu v délce trvání dvou let. Narukoval k 1. dělostřeleckému pluku v Rakovníku. Tato doba byla silně poznamenána hrozící válkou, kterou mnoho lidí očekávalo každým dnem. Dělostřelec František Teplý si neuměl představit, jak by se zachoval jako příslušník lidově-demokratické armády ve vyhroceném konfliktu mezi Východem a Západem, proto se při první příležitosti přihlásil na ošetřovně jako lapiduch. Byl poslán do důstojnické školy zdravotnického personálu. Po jejím absolvování přišel na ošetřovnu k 306. strážnímu praporu v Rakovníku, který budoval skladiště dělostřeleckých granátů v křivoklátských lesích. Tam se naučil hospodařit s jídlem a vypočítávat jeho energetickou hodnotu. To se mu později hodilo ve vězení, kde si vymyslel, že odmala trpí osteoporózou, aby dostával kalciové tablety. Ty si skutečně mohl za vlastní peníze opatřit, čímž se nejspíš vyhnul onemocnění tuberkulózou. Oba jeho uvěznění bratři toto štěstí neměli.

Zatčení a soud

V roce 1953 se František vrátil z vojny na Frýdlantsko, aby navázal na svou učitelskou práci. Dne 13. listopadu 1954 byl zatčen po vyučování v Horní Řasnici na základě výpovědi dříve zatčeného Václava Čermáka. Nejprve byl vyšetřován v Liberci, a to metodami u StB osvědčenými a hojně využívanými. „Po první ráně já jsem myslel, že do mě narazila dělová koule. Já jako kluk jsem byl tý zásady – ať jsem bit jenom tehdy, když se peru. Ale že je možný člověka takovým způsobem mlátit… to jsem si nedovedl představit. No, první výslech trval asi třicet hodin a po jeho skončení jsem měl otřes mozku.“ Ustoupil násilí a sepsaný protokol podepsal. „Ono bylo těžký nepodepsat. Proti mně vypovídal vlastní strýc. (…) My jsme národ hrdinů, ale jenom když se o nic nejedná. Ale jakmile se začne jenom maličko na někoho přitlačovat, tak je hrdinství pryč. Bohužel, já mám tady tu prakticky celoživotní zkušenost.“

Potom byl převezen do Pardubic. Soudní přelíčení se konalo 27. dubna 1955 u krajského soudu v Pardubicích. Do stejného procesu byli zařazeni také Teplého strýc František a teta Anežka Čermákovi. Do „protistátní“ skupiny byli začleněni také Františkovi starší bratři Josef a Václav, kteří však byli předáni do rukou vojenského soudu. Ten je odsoudil na 10 let vězení. Všichni byli obviněni z činnosti pro ilegální buňky křesťansko-demokratické strany, do které je zapojil Václav Čermák. František Teplý se odvolal k Nejvyššímu soudu. Tam se znovu sešel s tetou Anežkou Čermákovou – sestrou své maminky a učitelkou náboženství. Ta byla kromě členství v ilegální KDS souzena také za maření státního dozoru nad církvemi. U soudu v Pardubicích dostala 10 let vězení, proti kterému se odvolal prokurátor. Nejvyšší soud jí trest zvýšil na 12 let. Václav Čermák, který zřejmě svou výpovědí vekou část příbuzenstva dostal za mříže, dostal trest 18 let a byl propuštěn na amnestii roku 1960 spolu s ostatními členy rodiny. Celkem bylo v padesátých letech posláno za mříže deset Františkových blízkých příbuzných.

Františkovi Teplému potvrdil Nejvyšší soud rozsudek 14 let odnětí svobody, v té době mu bylo 25 let. Ve vazbě pankrácké věznice si se spoluvězni krátil čas hraním šachů. Ty vlastnoručně vyráběl z chlebové střídky a později takto přes chodbaře vyráběl šachy i pro spoluvězně na jiných celách. Za to dostával kus chleba, půl kila cukru nebo čtvrt kila margarínu. Tyto figurky byly natolik miniaturní, že se jich všech 32 vešlo do krabičky od zápalek. Na Pankráci strávil Teplý rok. Poté přišla kontrola, u níž se spoluvězni začali dožadovat pracovního nasazení, aby zaopatřili své rodiny. František věděl, že ho pošlou do uranových dolů, proto se do práce jako jediný na cele nepřihlásil. I přesto byl o dva dny později převezen na Jáchymovsko.

Na táboře Nikolaj

 „To byl koncentrák se vším všudy, fakticky. To je hrůza, která mě straší dodneška. To byl tábor ve výšce asi 1100 metrů nad mořem. Tam začátkem listopadu klesala teplota na minus 11 stupňů. Na záchod jsme to měli 196 kroků. Člověk v noci jednak prostydl, profoukl a jednak se důkladně probudil, takže potom už se do rána nedalo spát. A ve čtyři hodiny byl budíček.“ Na šachtu muklové chodili tzv. autobusem – v houfu, omotáni ocelovým lanem. Takto museli každé ráno urazit 800 metrů kopcovitým terénem, často za deště či náledí. Stejným způsobem se po směně vraceli zpátky.

František na Nikolaji pracoval v podzemí jako komínový zedník. Dlouho však v táboře nepobyl. Na světnici se brzy střetnul s bonzákem, kterému zasedl vyhrazené místo u kamen. Ten se ho snažil vystrnadit, ale František se nenechal: „Hele, ty si myslíš, že když seš bonzák a velitelství nad tebou drží, tak nás tady budeš zotročovat? To seš teda na omylu.“ Druhý den byl předvolán na velitelství a obviněn z rozdmýchávání nepokojů. Namísto korekce ho však čekal transport do příbramského tábora Vojna. Na Nikolaji tak strávil zhruba dva měsíce.

Tábor Vojna

Na Vojně byly šachty v bezprostřední blízkosti tábora, takže odpadlo nepříjemné chození „muklovským autobusem“. Mnoho vězňů z té doby vzpomíná na půvabný výhled na Svatou horu, který jim dodával sílu a chuť do života. Obyvatelé tábora ale trpěli často velkou zimou a také hladem – kdo plnil plán přes 100 %, dostal stravenku první kategorie, na kterou dostal největší porci jídla. Druhá kategorie už měla jen poloviční porci masa, třetí o několik knedlíků méně, podle Františka Teplého existenční minimum. Pracoval na dobývce i na překopu, často ručně vyškrabával smolinec z nerostných žil, protože za čistší rudu byly větší odměny. Na těžkou práci si však nestěžuje, horší pro něj byla situace psychická, především mu vadilo ponížení a upírání obyčejné lidské důstojnosti. Sebevědomí si dodal obdivuhodným činem – podařilo se mu přinést na topení těžký trám, který dlouho ležel v blízkosti ostřelovacího pásma. Riskoval tím život a prožil dramatické chvíle. „V tu chvíli já jsem ucítil strašnou řezavou bolest v ústech. Jak jsem stisknul zuby, tak ten stisk přešel v křeč a já to nemohl povolit. Až teprve po chvíli ta křeč povolila. A po zádech jsem cítil, jak mi tečou stroužky potu. A bylo třicet pod nulou a já měl jenom chatrný vězeňský oblečení. Ale já v tu chvíli už věděl, že moje duše zůstala svobodná, že moji vnitřní svobodu už mi nemůže nikdo vzít, ani smrt ne. A to mně dalo do dalších let, nějak jsem začal to vězení snášet už bez komplikací. To byl zážitek, čtyřicet let jsem o tom nemohl mluvit.“

Čas od času měli muklové možnost kulturního vyžití – dostali se na promítání filmu. Největší zábavu jim ovšem skýtaly projevy bachařů, kteří třeba neuměli vyslovit jméno Shakespeare nebo chtěli na nebi ukázat Jižní kříž. Málokterý z vězňů věřil bolševické propagandě, proto je hluboce zasáhlo, když byli upozorněni na vypuštění sovětské rakety, kterou na obloze skutečně pozorovali. „Ta část té rakety, jak kotrmelcovala, ono to blikalo – tak nás na to upozornili, že to bude blikat, asi v sedmnáct hodin. Tak na to koukáme, celé nádvoří – a ona blikala. To bylo pro mě velké zklamání, že jsou Rusáci už tak daleko.“

Dne 9. května 1960 přišla pro tisíce politických vězňů v Československu dlouho očekávaná amnestie. Dočkal se jí i František Teplý v příbramském táboře Vojna. Den nato, 10. května, byl odvezen na nádraží. Dlouholetý pobyt za mřížemi ho však naučil nedůvěřovat komunistům. Nechtěl věřit ani svému propuštění, bál se transportu na Sibiř. V Příbrami na nádraží uprchl v noci z vlaku a ukryl se v křoví. Ráno se ztratil v uličkách. Nikdo ho však nehledal. „Šel jsem na Svatou horu poděkovat Panně Marii za přežití. Tam jsem se potom zúčastnil první mše svaté a vrátil se zpátky do města. A to šly zrovna děti do školy. A já jsem byl jako u vyjevení: takoví malí lidi. Já jsem skoro šest roků takové malé lidi neviděl. A to jsem viděl, že ten svět je trochu jinej, než jsem si na něj zvyknul.“

Léta po propuštění

Františkův bratr Josef, který byl spolu s dalším bratrem Václavem odsouzen Vyšším vojenským soudem v Praze, pracoval v dolech ve Rtyni v Podkrkonoší. „A když se ptali našeho Pepy, co jako s amnestií, on řekl: ,Já se vás o nic neprosím.‘ Tak ho nechali ještě dva roky sedět. On měl všechny podmínky k tomu, aby mohl jít do civilu. Nepustili ho. Ono hrdost a hloupost, já nevím, kde to má hranice.“ Setkání se strýcem Čermákem proběhlo na posvícení u babičky, Čermákovy matky. „Sešlo se nás tam asi deset. A já jsem jim vysvětlil, že s takovým zbabělcem nebudu v jedný místnosti. A odjel jsem. Byl jsem asi jedinej, kdo ho nevzal. Až teprve, když syn promoval, tak jsme ho pozvali na tu promoci.“ Strýc se mu za své jednání údajně nikdy neomluvil.

František Teplý jako mladík jezdíval do mlýna s obilím, které rodina na svém hospodářství vypěstovala. Jednou se tam setkal se sympatickou mladou dcerkou mlynáře, které tehdy v žertu řekl: „,Na tebe si, holka, počkám.‘ Ona se smála, já jsem na to později zapomněl.“ Život šel dál, František absolvoval vojnu, po níž začínal pomýšlet na ženění a založení rodiny. „Jednou jsme si takhle s takovou docela prima kantorkou řekli, že se vezmeme. A za dvě hodiny nato mě sebrala Státní bezpečnost a od té doby jsem tu holku neviděl a nikdy jsem o ní neslyšel.“ Po propuštění se vrátil do kraje svého dětství, na Pardubicko. „To už nebyli ani sedláci, nebyli ani mlynáři. A mlynář po uvěznění už byl přeškolený na kopáče. A doma neměl nohatou rukatou holku, ale docela pohlednou slečnu. A ta se smála, že když jsem prej nemohl čekat já na ni, tak počkala ona na mě. No, za dva roky jsme se vzali a teď už toho skoro padesát roků litujeme (smích).“

Život politického vězně ale nebyl jednoduchý ani po propuštění. Naopak, často právě tady začínalo pravé utrpení pro mnohé z těch, kteří se nemohli vrátit ke svému povolání a většinou měli možnost konat jen špatně placené manuální práce. „Když nás pouštěli, tak nás svolali do tý jídelny. A byl tam prokurátor, příbramskej, a říkal: ,Kdo jste tady soudci nebo učitelé, nepočítejte s tím, že ještě někdy v životě budete dělat svoje povolání.‘ U mě to teda dodrželi až do konce.“ Až do konce života se pan Teplý, ač učitel, živil manuálně, pracoval nejprve v expedici v Tesle za sedm korun na hodinu. Později odešel do podniku Koramo pracovat jako dělník. Naučil se na ale na život pohlížet s humorem: „Potom v osmdesátých letech jsem byl nějak vzatý na milost, mohl jsem se vzdělávat, složil jsem patřičné zkoušky a získal jsem titul PUDr. A od té doby jsem pracoval na úrovni titulů. Jestli si zrovna nevzpomínáte, co to znamená PUDr., tak to je Posunovač U Dráhy. A že jsem byl zaměstnán na úrovni titulu, znamená, že jsem toho posunovače taky dělal, až do důchodu.“

Od roku 1964 bydlí rodina v Pašince u Kolína. Někdy v této době byl bývalý vězeň František Teplý opět předvolán na StB. „Tam seděl estébák. A že jsou si vědomi, že jsem pochybil, ale že mi přesto nabízí spolupráci. A já mu povídám: ,Vy máte hodně mizerné mínění o kantorech, viďte? Vy takhle myslíte, že máte před sebou kantora, uděláte bu bu bu a myslíte, že se roztřesu a hned vám podepíšu spolupráci. Heleďte se, já nejsem kantor, já jsem dělník a já vám nic podepisovat nebudu.‘ A otočil jsem se a šel jsem.“ Od té doby byl ovšem František Teplý každoročně předvoláván na Státní bezpečnost. Vyzvídali od něj především v otázkách týkajících se církve. František zarytě vzdoroval, manželka se o jeho tahanicích s StB dozvěděla až po roce 1989.

Františkův syn Jaroslav byl odmala zapálený elektrotechnik. „On ve dvou letech sežral žárovku a od tý doby v něm zůstala.“ I přes talent a nadání byl ale pronásledován minulostí svého otce. Ten chtěl, aby se vyučil, syn ale udělal zkoušku na střední průmyslovou školu v Kutné Hoře. Dostal i tehdy vyžadované doporučení obce. A to i přesto, že rodina jezdila každou neděli pravidelně do kostela. „Všichni předpokládali: ,Oni jezdí do kostela, oni jsou lidovci, lidovci mají kvóty. Když my kluka nepustíme na školu, on se odvolá, oni ho musí přijmout a my tady budeme za blbce.‘ A tak mu dali doporučení. Lidovci, za to kolaborování, měli kvóty na to, aby děti mohli dávat do školy. Náš Jára se s tím svezl. To mi říkal komunista.“ František Teplý ale nikdy členem ČSL nebyl. Ateistické okolí ho kvůli jeho katolické víře ale automaticky považovalo za lidovce. Syn Jaroslav tak mohl po střední škole zdárně absolvovat i vysokou školu.

I František Teplý se tak trochu v polistopadových letech vrátil k původní učitelské profesi. V rámci činnosti Konfederace politických vězňů navštěvuje školy a přednáší o zločinech komunismu a vypráví o svých životních zkušenostech. Jako závěrečné poselství, kterým uzavřel rozhovor pro Post Bellum, uvádí známé Zlaté pravidlo, které se v drobných odchylkách objevuje v mnoha světových náboženstvích: „Co nechceš, aby jiní nečinili tobě, nečiň ty jim.“ Z titulu své nesmrtelné duše má člověk plnit své povinnosti na této zemi a dodržovat Boží přikázání. Jiných zákonů podle Františka Teplého není zapotřebí.

O činnosti KDS v Severních Čechách více např. zde:

RAPAVÁ, Ivana: Křesťanskodemokratická strana před Krajským soudem v Ústí nad Labem v 50. letech, in: Securitas Imperii 19, ÚSTR 2011