The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Tesařík (* 1925  †︎ 2022)

• narodil 28. září 1925 v Dubu nad Moravou

• vyučil se na obchodní škole v Přerově

• krátce pracoval jako strojař ve Zlíně

• nastoupil na nucené práce v Rakousku, odkud dvakrát utekl

• 3 týdny trestu strávil ve sběrném táboře v Kunčicích

• hned po válce absolvoval vojenskou službu a ještě dva roky poté zůstal v armádě

• po celý život pracoval v podniku AŽD Olomouc

• v roce 2019 byl stále aktivním členem Klubu seniorů v Dubu nad Moravou

• zemřel 19. dubna 2022

Jaroslav Tesařík se sice vyučil na obchodní škole, už od prvního zaměstnání ve Zlíně ale tíhl ke strojařině. Během let strávených na nucených pracích za druhé světové války se v oboru strojní zámečník zdokonalil a většinu poválečné doby pak strávil v podniku Automatizace železniční dopravy v Olomouci. Do Rakouska, kde prožil válku, se dlouhé roky opakovaně vracel jako turista.

Po absolvování měšťanky rozhodl Jaroslavův otec, že se vyučí obchodníkem v Přerově. Nebyl to však jeho vysněný směr, tím se stala práce zámečníka, či, jak říká, černé řemeslo. Začínal ve strojírnách spadajících pod Baťovy závody ve Zlíně. Tady ho také zastihla výzva k nástupu na nucené práce pro nacistické Německo.

Vyprovodila mě maminka

Po vypuknutí druhé světové války a odvedení mužů na frontu chyběla Německu pracovní síla. Problém řešilo nucené pracovní nasazení (Totaleinsatz) obyvatel okupovaných zemí. Tak se totální nasazení dotklo i Jaroslava, který tehdy ve strojírnách patřil k nováčkům, a protože závod nechtěl přijít o své zavedené zaměstnance, dostal se spolu s dalšími na seznam osob určených na práci do Rakouska. „Měl jsem lístek: Nástup v Přerově v osm večer. Vyprovodila mne maminka. Rozloučili jsme se v Brodku na nádraží a já sedl na vlak do Přerova. Tam už bylo takové shromaždiště i z Olomouce, bylo nás tam až padesát. Vlak přijel kolem desáté hodiny. Byl to spoj pouze pro lidi, co jeli na práci pro Německo,“ vzpomíná. První zastávkou se stala Vídeň, kde dostali možnost projít si město, a večer se pokračovalo dál. Cestou na jih lidé z vlaku postupně ubývali, až došla řada i na Jaroslava. Přes Villach se dostal do městečka Radenthein.

Utíkalo hodně kluků

Za svou práci dostával drobný výdělek, ze kterého si mohl dovolit večerní jídlo a občas zajít do kina, jelikož po práci nebyli nijak omezováni ve volném pohybu. S jejich ubikacemi (prostými dřevěnými přízemními domy), kde záhy prožil první Vánoce mimo domov, sousedil zajatecký tábor. S jeho nedobrovolnými obyvateli ale nepřicházeli do styku, ani na dílně ne. Jídlo ve fabrice bylo mizerné, hlavně tzv. eintopf z tuřínu, občasné zásilky potravin z domova se tak staly vítaným přilepšením. Po nějaké době došlo k přesunu části nuceně nasazených do jiného závodu nedaleko Vídně.

Mezi mladými Čechy, kteří spolu s ním sdíleli stejný osud, si v novém působišti na sever od Vídeňského Nového Města brzy znovu našel kamarády. Práci si odbývali v muniční továrně v Enzesfeldu, poté měli volno, na rozdíl od totálně nasazených Poláků, kteří coby příslušníci státu válčícího s Německem měli přísný režim. Navazovat důvěrné vztahy třeba s Rakušankami se ale nedoporučovalo… „Utíkalo tam hodně kluků,“ vzpomíná a připojuje svoji zkušenost. Domluvil se s jedním kamarádem a vlakem se dopravili až do Vídně a na hranice. „Všechno ale bylo se strachem, protože ve vlacích chodili vojáci a kontrolovali. Ale prošlo nám to a dostal jsem se až domů.“

Přivítal nás Lagerführer

U rodičů v Dubu nad Moravou ale nepobyl dlouho. Historce, že se vrátil kvůli nemoci, neuvěřily především patřičné úřady. Brzy si proto v Olomouci vyslechl ortel nad svým dalším osudem – tři týdny v pracovním lágru v Kunčicích.
„Když jsme měli nástup, bylo nás tak ke dvěma stovkám. Přivítal nás Lagerführer, který nám udělal výklad, jak se máme chovat a že nemáme utíkat,“ vzpomíná na přijetí v Kunčicích. „Na druhý den nás rozpočítali na několik part po šesti, osmi. Střežili nás tam domácí četníci, co už byli v důchodu. Nás odvedli do Ostravy na nádraží nakládat železnou rudu na vagóny. Ale nakládat železnou rudu, to je těžký. Dostali jsme vidle, nabrali pár kousků, ale to nešlo zvednut. Naštěstí jsme tam byli jen asi dna dny, pak jsme zase třeba vypomáhali na poli.“

Přece tu nezůstaneme

Po uplynutí trestu se pamětník vrátil zpět do rakouské muničky. Po práci dál čas od času navštěvoval tamější kino, kde promítali převážně válečné německé propagandistické snímky. Ačkoliv na frontě už dávno došlo k obratu ve prospěch spojenců, ve filmech Německo ještě stále vítězilo…
„Byli jsme mladí kluci, svobodní, bylo to pro nás dobrodružství. Řekli jsme si: Hoši, zase utečem!“ vypráví. Ačkoliv ho s kamarádem zadržela kontrola kvůli propadlé propustce, pamětník využil situace a v nestřežené chvíli z vlaku, který stál na nádraží v Břeclavi, zmizel. Když opět šťastně docestoval domů, nikdo se po něm už nesháněl. Později se navíc dozvěděl, že továrnu, kde pracoval, zasáhlo bombardování, a tak si pravděpodobně svým rozhodnutím zachránil i život.

Všechno jednou skončí

Než došlo k osvobození, nevyhnula se Dubu nad Moravou ještě řada tragédií. Pamětník si vzpomíná na oběti na životech v důsledku sovětského bombardování. Během doby, kdy se spolu s dalšími obyvateli schovávali ve sklepení poutního dubského kostela Očišťování Panny Marie, také shořela Tesaříkovým na domě střecha.

Ještě roku 1945 nastoupil Jaroslav na vojnu a po dvou letech se rozhodl u armády zůstat. Zlomem se pro něj ale stala zkušenost z února 1948, kdy se ocitl v Praze na školení: „Když začal převrat, zavolal si nás velitel s tím, že se neví, jak to dopadne, ať se do ničeho nemícháme. Měli jsme volno, chodili jsme po Václavském náměstí. Byly tam party národních socialistů s odznaky, přišli k nim třeba dva komunisti a strhli jim to i s klopou. A za chvíli se to opakovalo zase opačně, vznikaly takové místní šarvátky. A pak přijel Gottwald…“ vzpomíná na ikonický projev Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948. Jaroslav si také jasně vybavuje přítomnost ozbrojených Lidových milicí, které měly následně ještě ten večer přehlídku. „Nikdo si už pak nic nedovoloval. Byly šarvátky, ale pak už to utichlo,“ dodává. „Každý říkal, ono to na dlouho nebude, jednou to skončí. Ale skončilo to až za čtyřicet let…“