The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Tesková (* 1939)

• narozena 5. srpna 1939 jako Sonnková v Hlučíně, v tehdejší Německé říši

• otec a strýcové museli narukovat do wehrmachtu

• v dubnu 1945 utekla s matkou a sourozenci před frontou na Moravu

• jejich dům mezitím obsadili vojáci Rudé armády

• otec byl v zajetí v lágru zřízeném v bývalém koncentračním táboře v Osvětimi

• díky bratrově nemoci se rodina vyhnula odsunu do Německa

• když po válce nastoupila do první třídy, neuměla česky

• jejich dům zkonfiskoval národní výbor

• pracovala jako úřednice v několika podnicích, naposledy na gymnáziu

• celý život žila v Hlučíně, kde pobývala i v roce 2022

Nejstarší vzpomínky Kristiny Teskové, rozené Sonnkové, jsou spojené s koncem druhé světové války, kdy nastaly pro její rodinu a mnoho dalších obyvatel Hlučínska nejtěžší časy. Zatímco v Protektorátu Čechy a Morava se lidé nemohli dočkat osvoboditelů, v kraji mezi Ostravou, Opavou a Bohumínem, který od října 1938 patřil k Německé říši, se příchodu Rudé armády obávali.

Tamní muži měli jako obyvatelé Německé říše brannou povinnost a museli bojovat za nacistické Německo. Kristinin otec Maxmilián Sonnek, který byl už v první světové válce a opustil kvůli tomu studia na vídeňské výtvarné akademii, doufal, že se další světové válce vyhne. Odvedli ho na sklonku vojny, když mu bylo 48 let. Do wehrmachtu museli narukovat i strýcové pamětnice.

Kristina si pamatuje, jak někdy v půlce dubna 1945 chodil po Hlučíně kníratý ohlašovatel zpráv, svolával lidi zvoncem a četl oznámení radnice, že se blíží fronta a že v Hlučíně se bude bojovat. Vyzýval obyvatele, aby utekli do bezpečí, protože Rusové budou vraždit a znásilňovat.

„My děti jsme k vyvolávači, panu Pytlíkovi, přiběhly jako první. Pak přišly ženy a ptaly se: ‚Pane Pytlík, ale kam máme jít?‘ Byl to bodrý muž a po straně jim řekl: ‚No, do řiti,‘“ vypráví Kristina Tesková. Hodně lidí nikam neodjelo a Hlučínu se boje nakonec vyhnuly. Ženy s dětmi bez mužů ale měly strach zůstat. Také její matka Marie s tetou Helenou, které žily samy ve velkém domě s celkem osmi dětmi, se rozhodly utéct.

Máme tu malou Germánku. Pryč s ní

„Mámy vzaly nákladní auto a jako řidiče francouzského zajatce, který u nás pomáhal. Naložily peřiny, deky, jídlo a nás osm dětí, a jeli jsme do Štítů u Šumperka. Farářem tam byl tetin bratr, který nás vzal pod ochranu. My děti jsme to braly jako výlet. Před odjezdem jsme se dohadovaly, které hračky si vezmeme s sebou, a tak mámy rozhodly, že si nevezmeme nic. A to byla chyba. Pak jsme totiž dva nebo tři roky neměli žádnou hračku,“ vypráví. Vzpomíná, že v jejich krásném bytě nechala také nový kočárek pro panenky. Panenek, které v něm vozila, měla šest.

Začátkem května 1945 Německo kapitulovalo. Bylo po válce, ve které zahynuly desítky milionů lidí, z toho skoro tři miliony nacisté umučili v koncentračních táborech. Lidé se radovali, ale obyvatelé Hlučínska měli strach, že nenávist vůči Němcům dopadne i na ně. Sotva šestiletá Kristina se o tom přesvědčila na vlastní kůži, když v květnu cestovali ze Štítů zpátky domů.

Říká, že protiněmecky naladění spolucestující ji chtěli ve vlaku vyhodit z okna: „Usnula jsem na lavici, a když jsem se probrala, chtělo se mi čůrat a volala jsem na mámu německy: ‚Mutti, ich will pullen!‘ Když to lidé okolo slyšeli, vypukla vřava: ‚Co? My tu máme Germánku? Pryč s ní!‘ Chtěli mě vyhodit z okna. Máma začala ječet, chytila mě za nohy a zachránila mě. Když jsem se jí později ptala, jestli nás nechtěli jenom postrašit, tvrdila, že to mysleli vážně.“ Zastal se jich prý jeden muž vracející se z koncentračního tábora.

Po strastiplné cestě, kdy museli jít z Ostravy do Hlučína pěšky a brodit se přes řeku, se neměli kam vrátit. Jejich dům, předtím už částečně vykradený místními lidmi, obsadila Rudá armáda. Sověti si tam udělali štáb a sklad potravin. Vchod hlídal voják se samopalem a nepustil je vůbec dovnitř. Matka nakonec našla azyl u bývalé komorné ze zámku v Šilheřovicích, která jí a dětem nabídla malý pokoj v podkroví i další pomoc. „Máma měla jen marky, které jí byly k ničemu. Už cestou si musela vyžebrat deset korun na chleba,“ dodává.

Po válce jsme byli nejbídnější z bídných

Otec se vrátil ze zajetí na podzim 1945. Sověti ho asi tři měsíce drželi v Osvětimi, kde zřídili po osvobození vyhlazovacího tábora lágr pro německé válečné zajatce. Nechybělo mnoho a s rodinou by se neshledal. „Po válce jsme byli zařazeni do odsunu. Čekali jsme už na transport. Bratr však onemocněl. Jednoho rána se nemohl postavit na nohy. Lékař řekl, že je to asi obrna, která je velmi nakažlivá, a ihned nás ze shromaždiště vyhnal. Tak jsme se vrátili do našeho pokojíčku. Bratr se naštěstí rychle uzdravil. Později jsme mu vyčítali, že nás zachránil před blahobytem,“ vypráví.

Rodiče museli nosit na oblečení označení N. Jejich moderní dům s ústředním topením a splachovacími záchody, který nechal s pomocí Kristinina otce postavit její strýc Alois, zabral komunistický národní správce. Zabavili i strýcův sklad a stáčírnu lahvového piva. Alois Sonnek zůstal raději v Německu a jeho rodina pak dobrovolně odjela za ním. Kristina je pak neviděla desítky let.

Maxmilián Sonnek, který měl jako bývalý německý voják problém sehnat slušnou práci i byt, začínal se svou rodinou od nuly. „O všechno jsme přišli. Najednou jsme byli nejbídnější z bídných. Táta pracoval jako kreslič za strašně nízký plat. Maminka kolikrát plakala, že pro nás nemá chleba. Hlavně pro rodiče to byla krutá doba,“ říká.

Kristina Tesková napsala o tom, co její rodina prožila na konci války a v prvních poválečných letech, knihu s názvem Bez hořkosti – Příběh jedné rodiny z Hlučínska. Kromě vlastních vzpomínek v ní čerpá hlavně z matčina vyprávění. Marie Sonnková byla prý skvělá vypravěčka, Kristina pozorná posluchačka s výbornou pamětí. Hořkosti se brání, protože její rodina zažila v nejtěžších situacích i dobro od lidí, kteří jim pomohli. „Taky jsme měli štěstí, že nikdo z nejbližších nepadl nebo nebyl nezvěstný. Mnoho rodin z Hlučínska takové štěstí nemělo,“ říká. Lítost ale cítí: „Kolikrát jsem si říkala, jak mohl být život krásný, kdyby nezačala ta hrozná válka.“

Do první války šel otec z vídeňské malířské akademie

Kristina Tesková se narodila jako Sonnková 5. srpna 1939 v Hlučíně, tehdy bylo město už necelý rok součástí Německé říše. Rodičům Marii a Maxmiliánovi Sonnkovým se před ní narodil Gerhard, který ale ve třech letech zemřel na záškrt. Po Kristině přišel na svět Petr a Manfred, kterého později přejmenovali na Mojmíra. Po válce se ještě rodina rozrostla o Jiřího a Pavla.

Matka Marie Sonnková, narozená v roce 1910 jako Hlubková, pocházela z Hlučína, její otec tam měl hospodu. Uměla perfektně německy i česky, protože chodila nejprve do německé školy, po připojení Hlučína k Československu v roce 1920 do české. Absolvovala klášterní rodinnou školu v Kravařích, vyučila se švadlenou.

Otec, narozený roku 1896, vyrůstal v Opavě, kde žili převážně Němci. Jeho táta tam pracoval jako listonoš. Maxmilián Sonnek chodil do německých škol, i když rodiče pocházeli z českého prostředí a měli českou národnost. Byl výtvarně nadaný a po reálce se dostal na malířskou akademii ve Vídni. „Začal tam jako osmnáctiletý studovat, ale brzy vypukla válka. Celá třída se dobrovolně přihlásila do rakousko-uherské armády. Jako jednoroční dobrovolníci měli příslib, že je po roce propustí a budou moci dál studovat. To samozřejmě nevyšlo,“ vypráví.

Maxmilián Sonnek bojoval v italských Dolomitech, dělal radiotechnika. „Mámě se svěřil, že byl jednou nucen zastřelit italského vojáka. Trápilo ho to celý život,“ říká Kristina. Po válce se na studia nevrátil. Pracoval mimo jiné jako malíř v porcelánce v Čechách. „Maloval na porcelán krásné kytičky. Pak dělal také instruktora kreslení. V době krize vystřídal různá zaměstnání. Často jezdíval do slovenských Tater, kde se sám toulal po horách,“ říká. Než se rodiče poznali, zažili oba nešťastnou lásku. „Když se brali, bylo tatínkovi třicet devět let, mamince dvacet čtyři roků,“ doplňuje Kristina.

Z vyprávění ví, že její otec a jeho o dva roky mladší bratr Alois se měli velmi rádi. Oba se ženili až ve středním věku, jejich manželky se spřátelily. „Strýc Alois měl v Hlučíně sklad piva a rozvážel pivo po okolních vesnicích. Potom začal stáčet pivo do lahví s pákovým uzávěrem. S tím měl velký úspěch a vydělal pěkné peníze. Pak postavil za pomoci mého táty velký dům. Dole byla firma a byt tety a strýce, nahoře jsme bydleli my. Žili jsme jako jedna rodina,“ říká. Ženy měly k dětem chůvy. Za války doma mluvili německy, i když oba rodiče uměli i česky.

Problém naší rodiny byl, že se táta stal členem NSDAP

Ke konci války Německo povolávalo do armády i šestnáctileté chlapce a také starší muže. Podle historiků muselo do wehrmachtu narukovat celkem asi patnáct tisíc mužů z Hlučínska. Tři tisíce se jich nevrátily. „Táta se strašně bál jít na frontu. Tenkrát pracoval u vodohospodářského podniku v Hlučíně a jeho šéf mu řekl, že když se přihlásí do organizace SA Marine, může ho vyreklamovat. Táta se nechal přesvědčit. Scházeli se, hlídali stav vody v řece, cvičili, běhali. Jednou přišel domů a řekl mámě, že ho automaticky vzali do NSDAP. Máma plakala, protože věděla, že je to špatné. A byl to pak velký problém naší rodiny. Otec nemohl nikde nic požadovat, žádné vrácení majetku. Vždycky se narazilo na to, že byl členem té strany,“ vypráví.

Kristina je přesvědčena, že otcovo členství v NSDAP bylo čistě formální. “Vím, že neudělal nic špatného,” říká. Ve wehrmachtu působil u technické jednotky, která podle ní opravovala poničené cesty a mosty na Karvinsku. Na konci války dezertoval a v civilních šatech, které si někde vyprosil, se vrátil do Hlučína. V jejich domě už sídlili Sověti.

„Bylo tam ústřední topení a Rusům topil nějaký člověk, který to neuměl, pořád mu to kouřilo. Táta se jim nabídl jako topič. Souhlasili a nechali ho spát ve sklepě. Po nocích pak vykrádal své vlastní věci. Rusové totiž dali to, co nepotřebovali, do sklepa nebo na půdu, aby udělali místo na mouku, cukr a jiné potraviny, které tam shromažďovali. Táta posbíral doklady, nějaké knihy a rodinné fotografie. Vynášel to v noci z domu v koši pod popelem,“ říká. Někdo ho ale udal, a tak ho Sověti společně s dalšími bývalými německými vojáky zavřeli v jednom sklepě. Pak je vedli pěšky přes Ostravu do více něž 100 kilometrů vzdálené Osvětimi, kde vystřídali vězně koncentračního tábora.

„O tom, co tam zažil, moc nevyprávěl. Jistě hladověli. Denně dostali kousek chleba, někdy polévku z řepy. Hlavně jim tam ale ukazovali hory dětských botiček a jiné zbytky po zavražděných lidech. Všichni pochopili, jaká hrůza se tam děla,“ říká. Otec se vrátil fyzicky i psychicky vyčerpaný. „Byl strašně vyhublý a vlasy měl úplně bílé. My děti jsme se ho zpočátku bály,“ vzpomíná.

Rusky seděly u našeho stolu v máminých nočních košilích

Její matka se také ještě naposledy dostala do svého bytu. Prostřednictvím služky, u které našli dočasný azyl, dostala na vyčištění velice špinavou uniformu jednoho sovětského důstojníka. „Maminka to jako švadlena uměla. Čistilo se to čpavkem. Povedlo se, důstojník byl spokojený a ptal se tety Vefy, která to zprostředkovala, co by měl té ženě za to dát. Řekla mu, že jde o paní z domu, ve kterém teď sídlí, a že by si odtamtud ráda něco vzala,“ vypráví Kristina. Důstojník souhlasil a matku do domu vzal.

„Maminka vyprávěla, jak zůstala čubrnět, když tam přišla. U krásného kulatého stolu z palisandru, na kterém byly stopy po hodování a popíjení, seděly tři Rusačky oblečené v jejích hedvábných nočních košilích. Na stole stál náš velký porcelánový nočník, ze kterého se linula vůně polévky. Ženy asi čekaly na důstojníka s jídlem. V dětské postýlce chrochtalo prasátko,“ říká. Matka si mohla odnést křišťálovou soupravu dezertních talířků s podnosem na dort, což byl její svatební dar, a růžovou kávovou soupravu. A pro Kristinu později ještě ukořistila její kočárek pro panenky.

„Jednou jsem šla po ulici a viděla jsem, jak jedna Rusačka v uniformě a s puškou veze ten můj kočárek. Asi si ho chtěla vzít s sebou do Ruska. Přiletěla jsem domů a s brekem jsem to říkala mamince. Máma, která musela oželet byt, nábytek a mnoho dalších věcí, se naštvala, letěla za tou vojačkou, dohonila ji, křičela, že je to její kočárek a začala jí ho rvát z rukou. Přetahovaly se o něj, ale maminka jí ho vytrhla. Vojačka kupodivu nechala maminku i s kočárkem odejít. Byla jsem ráda, jenomže jsem do něj neměla žádnou panenku,“ vypráví.

Ne všichni sovětští vojáci se chovali k obyvatelům Hlučína slušně. Kristina Tesková popsala případ matky tří malých dětí, kterou znásilnilo asi 20 vojáků. Mladá žena, která měla muže ve válce, na následky zranění asi po dvou dnech zemřela. Podle pamětnice to pro útočníky nemělo žádné následky. „Manžel byl pryč a nikdo se neodvážil proti Rusům něco říct,“ říká.

A jeden její příbuzný z matčiny strany, sedlák, který velice miloval své koně, zaplatil životem za to, že si je nechtěl nechat Sověty vzít. „Když mu Rusové dva koně odvedli, utíkal za nimi přes celou vesnici a volal: ‚Vraťte mi ty moje koně!‘ Pak už ho nikdy nikdo neviděl. Jestli ho odvezli s sebou do Ruska, anebo ho někde zabili, nevíme,“ říká.

Maminko, dej mi chleba, řekl Manfréd a zažehnal odsun

Hlučínsko bylo po válce přičleněno opět k Československu. Několik set lidí se přestěhovalo dobrovolně do Německa. Zejména komunisté a národní socialisté prosazovali masivní odsun Němců podobně jako ze Sudet. Nakonec muselo odejít jen asi pět procent obyvatel této pohraniční oblasti, nejvíce z obcí Třebom a Sudice. Samotného Hlučína se odsun dotkl okrajově, ale podle Kristiny Teskové citelně, protože se týkal inteligence a elity: „Vybírali hlavně lidi, kteří měli krásně zařízené byty nebo jiný majetek. Dost se na tom přiživili rudí gardisté. Měli za úkol převzít od lidí, kteří šli na odsun, klíče od bytů a předat je na radnici. Předtím si však odnášeli plné kufry věcí,“ vypráví.

Zástupci národního výboru podle ní dostávali poukázky na ty větší věci. „Jeden člověk obdržel poukaz i na náš přepychový nábytek. Někteří funkcionáři sbírali obrazy, jiní koberce, klavíry nebo křišťál. Měla jsem vrstevnici, která rozdávala kamarádkám k narozeninám křišťálové drobnosti, které její otec také odnesl z bytů vyhnaných lidí,“ líčí.

Kristině a její rodině hrozil odsun hned po válce a pak ještě v roce 1946 nebo 1947. Přišel k nim domů četník, aby sepsal členy rodiny, kteří mají odjet. „Maminka nechtěla domov opustit. Propukla v pláč, argumentovala starým otcem, který chce v Hlučíně umřít, i strýčkem knězem, který byl českým vlastencem. Říkala, že umí česky a že česky učí i své děti. Nejvíce zapůsobil bratr Manfréd, který měl tenkrát kolem tří let. Přišel k mámě a řekl jednu z mála českých vět, kterou už uměl: ‚Maminko, dej mi chleba.‘ Četník zaklapl notes a odešel,“ vypráví pamětnice.

V té době už Sonnkovi získali do pronájmu dvoupokojový byt po matčině bratrovi Karlu Hlubkovi, který také musel narukovat do wehrmachtu. Protože ovládal několik jazyků včetně ruštiny, pro německou armádu také tlumočil a překládal. Byl dlouho v ruském zajetí, poté se usadil v Německu. Československu se raději vyhnul. Jeho manželku drželi po válce v lágru pro Němce v Ostravě a poté ji vyhnali do Německa, kde se nakonec manželé shledali. „V bytě zůstal po strýcovi a tetě i nějaký nábytek. Žili jsme tam velmi dlouho,“ říká Kristina. V jejich velkém domě byla po válce sodovkárna, později sídlo Technických služeb města Hlučín.

Spolužačka žalovala, že jsme na záchodě mluvily německy

Teprve po válce se Kristina začala učit česky a už v září 1945 musela nastoupit do první třídy. „V Hlučíně jsme skoro všichni mluvili německy. Byli jsme Německá říše, všechno bylo německé, čeština byla zakázána. Nikdo nám nemůže zazlívat, že jsme mluvili německy. Jenže když jsem přišla do školy, nesměli jsme německy ani promluvit. Zpočátku jsme proto hlavně mlčeli,“ říká.

Vzpomíná, že jedna spolužačka žalovala učitelce, když mluvila s kamarádkou na záchodě německy. Paní učitelka byla prý hodná a děti začala učit tak, že jim zpívala jednoduché české písničky. „Na pololetí jsem dostala na vysvědčení dvojku, ale na konci školního roku jsem už měla samé jedničky, takže jsem už česky musela umět,“ dodává.

Do komunistické pionýrské organizace sama odmítla chodit, protože slyšela, že pionýr nevěří v Boha. “A já jsem byla nábožensky založená,” vysvětluje. Němčinu, kterou nebylo žádoucí používat, brzy zapomněla. Občas se snažila luštit články z časopisu Burda, který posílala teta z Heidelbergu. „Když jsem viděla, jak maminka stárne, začala jsem se německy učit, aby se měl kdo dorozumívat s našimi příbuznými v Německu. Všichni poprvé přijeli v roce 1990, poté, co se prezident Václav Havel omluvil Němcům za odsun. Bratři německy neuměli, tak jsem se stala tlumočnicí a hlavní organizátorkou setkání rodiny,“ říká.

Její pracovní uplatnění ovlivnila nemoc, která ji postihla v 15 letech, když začala studovat na hlučínském gymnáziu. Přijali ji díky výbornému prospěchu. „Po angíně jsem dostala zánět srdečního svalu. Bylo to spojeno i s revmatismem. Čtvrt roku jsem byla v nemocnici, dalšího čtvrt roku v lázních. Bála jsem se do školy vrátit, že budu moc pozadu za ostatními a opakovat jsem nechtěla, aby si někdo nemyslel, že jsem zůstala sedět,“ říká.

Našla si práci v kanceláři v hlučínském průmyslovém kombinátu. Dálkově absolvovala dvouletou ekonomickou školu. Dělala účetní v Technických službách, kdy měla kancelář v kuchyni někdejšího domu rodičů. Pracovala také v podniku Jednota. Na hlučínské gymnázium se nakonec vrátila. Deset let před důchodem tam dělala sekretářku.

Fotky mužů v uniformách wehrmachtu vytáhli až za Havla

Provdala se za Vladimíra Tesku, který pocházel z jižních Čech. Poznali se, když byl v Hlučíně na vojně. Narodily se jim děti Hana a Tomáš. „Ještě v době, kdy přišla na svět Hanka, jsme žili u mámy v tom dvoupokojovém bytě. Bylo nás tam osm. Ani za nic jsme nemohli sehnat byt. Tatínek už nežil,“ říká. Pak dostali první větší byt v bývalé kanceláři inseminační stanice se záchodem na dvoře.

Ráda vzpomíná na jaro 1968. „Byla to šťastná doba. Spěchala jsem vždycky domů poslechnout si zprávy, které byly úplně jiné než dřív. Odsuzovaly se politické procesy, zabavování majetku a také odsun Němců. O všem se mluvilo otevřeně. Pak jsem byla velmi zklamaná, když k nám vtrhli Rusové,“ říká. Vzpomíná, že šla do spořitelny vybrat úspory, aby za ně nakoupila trvanlivé potraviny. Bála se, že bude válka.

Pád komunistického režimu na sklonku roku 1989 prožívala radostně. Na gymnáziu apelovala na vedení, aby se připojili ke generální stávce. Ve svobodných poměrech začala vytahovat na světlo rodinné fotografie z války. Uspořádala je do alba a některé také poskytla muzeu pro výstavu. Za komunistů se příbuznými v uniformách wehrmachtu nikdo nechlubil. „Snad všichni už chápou, že muži z Hlučínska nešli bojovat za Hitlera dobrovolně. Kdyby nešli, zastřelili by je. Za totality ale bylo toto téma tabu. Fotografie otců, strýců a bratrů v německých uniformách lidé úzkostlivě schovávali,“ říká.

Kristina Tesková prožila v Hlučíně celý život. Nikdy ani nepracovala mimo rodné město. Dříve se často zamýšlela nad tím, jestli je Němka, Češka nebo Slezanka. „Když jsem si vzala muže z Čech, říkala jsem si, že je to dobré, že teď můžu být Češka, ale stejně jsem zůstala ‚prajzulou‘. A jsem na to hrdá.”