The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Tichopádová (* 1934)

• narodila se 17. prosince 1934 v Přerovci, místní části obce Suché Lazce

• otec pracoval jako havíř a rodina tak byla lépe zásobena potravinami

• na pouti v Hrabyni v roce 1938 viděla projíždět konvoj německé armády

• ze školní lavice musela přihlížet zatčení učitele Šenka gestapem

• pamatuje si na hajného Otto Axmanna, který zastřelil dva Sověty

• při přechodu fronty se ukrývala s rodinou ve sklepě strýce Tkačíka

• v noci prchali mezi střelami, na zemi uviděla mrtvou sousedku

• po válce pomáhala s odklízením mrtvých zvířat, vojáků a munice

• pracovala jako dětská sestra v kojeneckém ústavu a na dětském oddělení

• v době natáčení v roce 2024 žila v Přerovci

Obchod pana Bárty i pana Mališky v centru obce Suché Lazce na Opavsku si vybavuje stejně dobře jako vůni čerstvě upečeného chleba pekaře Vidhalma. To už s babičkou Antonií Tkačíkovou chodila sama na pouť do nedaleké Hrabyně. Slova faráře v tamním kostele ale přerušilo silné burácení. „Vyběhli jsme před kostel a po hlavní cestě od Ostravy jely německé tanky,“ vzpomíná Antonie Tichopádová na srpen roku 1938.

Bohumilu Šihorovi a jeho manželce Anežce, rozené Tkačíkové, se 17. prosince 1934 narodila prvorozená dcera Antonie. Otec, ačkoliv byl vyučeným kovářem, pracoval v té době jako havíř v Petřkovicích. „Otec jako kovář poznal bídu a hlad, pracoval jen tři dny v týdnu. Jako havíř se měl mnohem lépe. Měli jsme nárok na větší příděl potravin,“ sděluje.

Matka byla lesní dělnicí v Přerovci – místní části obce Suché Lazce, ve které rodina bydlela na statku strýce Tkačíka. Kousek od jejich domku se nacházela hospoda a hájovna. „Správcem lesa byl hajný Ferdinad Büfel, Němec. V hájovně bydlel s manželkou a třemi dětmi, s těmi jsem si hrála. Byli to hodní lidé,“ vypráví o hajném a dodává, „když pak začala válka, musel narukovat a na jeho místo nastoupil jiný Němec Otto Axmann.“

Ze školy v Suchých Lazcích, kam nastoupila povinnou docházku v roce 1940, jí zůstala vzpomínka na učitele Šenka, pro kterého si do třídy přišli muži v tmavých pláštích: „Ve vyučování si pro něj přišlo gestapo a odvedli jej. Jeden chlapec se tak rozplakal, že nebyl k utišení.“

„Na zdi visel obraz Hitlera a museli jsme zdravit hajlováním. Všude to byl samý hákový kříž. Jen jednou doma jsem náhodou našla za obrazem Panny Marie malou českou vlajku a obrázek Masaryka, vůbec jsem nevěděla, kdo to je.“

Němečtí vojáci vyzvídali od českých dětí

Antonie Tichopádová jako malá ráda poslouchala, o čem se dospělí baví, a o to, co se dozvěděla, se ráda podělila se svými kamarády. „Když bylo více lidí pohromadě, nechtěli, aby je poslouchaly děti, protože Němci nejvíce vyzvídali na dětech. Třeba, když drali peří, povídali si o tom, co bude, až přejde fronta,“ zmiňuje jednu z mnoha situací.

U hájovny zřídila německá armáda polní kuchyni, prádelnu, ševcovskou dílnu a vojenský štáb. Zvědavé děti chodily kolem a vojáci, mnozí z nich otcové rodin, tuto společnost nijak neodmítali, spíš naopak. „Dávali nám vypsané tužky. Doma měli také rodiny, tak nás děti brali,“ vypráví pamětnice o milé příhodě, zatímco ve stejný okamžik byly na nedaleké vývěsce jména popravených, kteří se Velkoněmecké říši snažili postavit.

„Teď jsem zastřelil dva Rusy,“ řekl Axmann

Suché Lazce nebyly ušetřeny ani obrazu putujících zajatců, které vojáci wehrmachtu při pochodu smrti hnali v zástupech po silnici na podzim roku 1942. „Krátce je ubytovali po stodolách sedláků, lidé jim mohli donést jídlo. Sem tam se nějaký vězeň ztratil a sem tam Němci některého vězně zastřelili,“ sděluje o zajatcích Antonie Tichopádová.

Zběhlí zajatci se brzy na to začali objevovat v lesích, kam chodili občané Přerovce kopat úkryty před blížící se frontou. Stávalo se pak, že ve vykopaných jámách nalézali hladové uprchlíky. Dva z nich, kteří utekli z Šitavancova statku, bohužel našel při obhlídce lesa hajný Otto Axmann, člen nacistické strany a vedoucí pomocné stráže Landwache.

„Jejich mrtvá těla musel strýc Josef Tkačík odvézt na mrchoviště za obcí určené pro uhynulá zvířata,“ dodává k události pamětnice. Okolnosti, za jakých byli Sergej Ivanovič Nikolajev a Nikolaj Gordejevič Suptelja zabiti, jsou pro pamětnici nejasné: „Říkalo se, že je odvedl do hájovny, a pak byli nalezeni mrtví.“ Až později se podařilo kronikáři Davidu Závěšickému dohledat, že byli Axmannem zastřeleni ve chvíli, kdy je vedl k hájovně.

Na půdě jsme měli uprchlíky, ve stodole Němce

Mimo dva zabité uprchlíky a mnoho těch, kteří zemřeli při pochodu smrti, byli i tací, co měli štěstí. „Otec uprchlým zajatcům nosil do lesa na smluvené místo pecen chleba. Pak přišli k našemu domu dva vězni, abychom je schovali. Byli u nás na půdě,“ vypráví Antonie Tichopádová.

„Když byl klid, sešli k nám dolů. Pak přijela německá armáda, která se nám nastěhovala do stodoly. Ti dva museli utéct, ale bylo to nebezpečné. Zrovna napadl čerstvý poprašek sněhu a mohly je prozradit stopy.“

Úkryty v lese v očekávání nejhoršího obsadily zejména ty rodiny z Přerovce, které neměly sklep. „Pořádný sklep byl v hostinci a u strýce Tkačíka. Do lesa odešli Martínkovi s dvěma malými dětmi, čtyři dospělí Gracovi a Žídkovi. Nemohli si ani rozdělat oheň, kouř je mohl prozradit,“ živě popisuje očekávaný boj, který se odehrál přímo nad jejich hlavami.

Na zemi ležela zabitá sousedka

„Ve sklepě nás bylo asi 18, nanosili jsme si tam jídlo. Dva kluci chodili ven dojit krávu, abychom měli mléko, moje sestra měla sotva půl roku. Kluci šli zrovna vynést kýbel, kam jsme chodili dělat potřebu, a viděli, jak vojáci zapalují domy. Tak tak unikli před ohněm.“

Antonie Tichopádová v rozhovoru pro Příběhy našich sousedů nezapomněla zmínit sedm německých vojáků, kteří se s nimi ukrývali ve sklepě: „Seděli na schůdkách a chtěli se vzdát Rusům, ale ruský důstojník vydal rozkaz, ať nikoho nešetří, a tak byli postříleni.“

Po několika dnech a gradujícím boji museli sklep opustit. „Byla jasná noc. Odcházeli jsme postupně, kolem svištěly kulky, na zemi ležela mrtvá zvířata a zabitá sousedka Ludmila Janečková,“ sděluje otřesný zážitek pamětnice.

Rodina se nakonec ukryla ve sklepě u příbuzných v obci, kde se po 14 dnech ve tmě a špíně konečně dočkali konce války a osvobození obce Rudou armádou. Jejich svoboda byla vykoupena děsivými zážitky a obrovskými škodami. Vesnice byla rozbitá, vypálená, o život přišlo 24 občanů.

„Náš dům byl zničený, tak jsme bydleli chvíli u Satkových v centru obce a potom půl roku u tety v Nových Sedlicích,“ sděluje pamětnice k době, kdy se přeživší snažili o obnovu obce.

Mrtvého vojáka zakopali v naší zahradě

„Kolem bylo mnoho mrtvých zvířat a těla vojáků, která se musela zakopat. I na naší zahradě byl zakopaný mrtvý voják. Bylo jich tolik, že jsme i později v lese nacházeli rozkládající se těla,“ líčí Antonie Tichopádová.

Občané odklízeli rovněž zbylou munici. Té bylo v obci velmi mnoho, podobně jako v sousední Štítině, o které ve svém vyprávění hovořila Marie Kurková. Zbraně a munice obecně byly velkým lákadlem pro děti. Tato zvědavost se bohužel stala osudnou dvěma jejím spolužákům: „Jeden našel granát, který mu utrhl ruku. Jiný kamarád v září čtyřicet pět našel pancéřovou pěst, špatně jí odpálil, utrhla mu nohu a zemřel.“

Zatímco rodiče stavěli nový dům, překračovala trosky zničené Opavy, aby pokračovala ve školní docházce na Základní škole Komenského. Podobně jako dalším dětem také jí se naskytla možnost alespoň na měsíc vycestovat do patronátní obce Jičín v Čechách. „Vozili nás po památkách – hrad Kost, Prachovské skály. Překvapilo mě, že nemají vůbec poničené domy,“ sděluje první dojmy z výletu.

Museli jsme si prát obvazy

Antonie Tichopádová po základní škole v patnácti letech nastoupila do textilní továrny ve Vítkově. Srdce ji ale táhlo mezi lidi, a tak se jí nakonec podařilo přejít do zdravotnictví. To už byl počátek padesátých let.

„Nastoupila jsem půlroční kurz dětské sestry v Olomouci. Náš vedoucí primář Moris se tam staral o podvyživené děti sedláků, kteří měli malý příděl potravin. Mluvil o té době otevřeně, měl kolem sebe hlavně řádové sestřičky, civilní zaměstnance neměl moc rád,“ dodává ke svému nadřízenému. „Měly jsme málo zdravotnického materiálu, tak jsme si třeba obvazy musely prát v pračce.“

Po kurzu získala místo v ostravském kojeneckém ústavu. Při zaměstnání si doplnila vzdělání dětské sestry a péči o děti věnovala svůj profesní život. Zažila vývoj léčiv, léčebných postupů a setkala se s řadou zajímavých lékařů.

V Ostravě také potkala svého manžela, s nímž měla časem tři děti. Zpět do rodného Přerovce se nakonec vrátila. Dům si s manželem opravili z peněz, které zrovna měli. „Žij tak, jak ti kapsa stačí,“ bylo a stále je jejím krédem. Tehdy i v době natáčení v roce 2024.