The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Tichý (* 1947)

• narozen 7. července 1947 v Porubě

• rodina obhospodařovala 25 hektarů polí a chovala hospodářská zvířata

• roku 1957 po letech intenzivního nátlaku rodiče vstoupili do JZD

• Jan se vyučil opravářem zemědělských strojů v Krnově

• maturoval na nástavbě v Bruntálu

• roku 1972 absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně

• pracoval jako zemědělský inženýr ve Vítkovických železárnách v Ostravě a ve velkovýkrmnách v Bílovci

• po roce 1989 založil obchod se stavebninami

„Kulaci nesměli dostávat lístky na oblečení – a my jsme byli doma čtyři sourozenci. Máma si ale uměla poradit. Když na statek přicházely cikánky v barevných sukních a šátcích, měnila s nimi vajíčka, máslo či mouku za lístky na šaty. Přestože kvůli povinným dodávkám nám toho moc z produkce statku nezbylo a na poukázky na cukr nebo maso jsme neměli nárok, vždycky nás dokázala nakrmit. Chleba se sádlem byl základ,“ vypráví Jan Tichý, který se narodil 7. července 1947 v Porubě. Tehdy to byla samostatná obec. Roku 1957 byla přičleněna k Ostravě.

Pamětník pochází ze selského rodu, který v Porubě hospodařil více než tři sta let. Jeho otec Josef Tichý patřil k největším tamním sedlákům. Vlastnil statek, sýpku, chlévy, větrný mlýn a rybník. Ve stájích bývali tři nebo čtyři koně, asi osm dojnic a dvanáct kusů mladého dobytka. Chovali více než stovku slepic, kačeny, husy, holuby, včely. Na polích pěstovali pšenici, ječmen, cukrovou řepu, brambory a další plodiny. Téměř pětadvacet hektarů půdy, která jim patřila, se táhlo v pásu sto metrů širokém a dva a půl kilometru dlouhém od Poruby ke Klimkovicím.

Když se v dubnu 1945 přiblížila k Porubě fronta, ve sklepě jejich statku se ukrývalo více než třicet lidí. Při těžkých osvobozovacích bojích byl jejich dům vážně poškozen a stáje a chlévy byly skoro prázdné. „Co nezrekvírovali Němci, sebrali Rusové,“ říká Jan. Trvalo pár let, než se jeho otci podařilo obnovit chovy a prosperitu statku. Po únoru 1948 získali moc ve státě komunisté, začali likvidovat politické odpůrce, znárodňovat podniky a také kolektivizovat zemědělství po vzoru sovětských kolchozů.

Práce v hospodářství od čtyř let

Jan si dobře pamatuje, když jeho rodiče ještě soukromě hospodařili. Celá rodina musela tvrdě pracovat, i když mívali stabilně dva až tři pomocníky, kteří v hospodářství pomáhali a jedli s nimi u jednoho stolu. „Od čtyř nebo pěti let jsem měl na starost telata. Od šesti roků už mi rodiče svěřili péči o koně. Hřebelcoval jsem je ze stoličky,“ vzpomíná Jan, který byl nejmladší ze čtyř dětí Josefa a Boženy Tichých.

Počátkem padesátých let byl jeho otec jedním z prvních, které chtěli komunisté zlikvidovat, protože odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Rodina měla zmizet v bývalých Sudetech. Otec čelil stíhání za nesplnění dodávek, ale nakonec byl amnestován. I v noci k nim chodili zástupci národního výboru s baterkami počítat králíky a slepice a hledali ukryté obilí nebo mouku.

Noční kontroly z národního výboru

„Přicházeli s místním policajtem. Vždycky nám něco vytýkali. I počet slepic, které jste mohli chovat, byl předepsaný. Bylo špatně, když jich bylo více, ale bylo také špatně, když jich bylo méně,“ vypráví. Rodiče nadávali a maminka také plakala. Komunisté z Poruby usilovali o založení jednotného zemědělského družstva zhruba od roku 1951. Noční kontroly byly jednou z forem nátlaku, aby tam sedláci vstoupili. Tichému, podle kterého se řídili mnozí menší zemědělci, věnovali komunisté zvláštní pozornost. 

„Naši do JZD nechtěli. Rodina by přišla o to, co budovala po staletí. Nikomu ze sedláků se do družstva nechtělo. Jak otec vyprávěl, řekli si, že se budou bránit a odolávat, protože komunismus možná dlouho nevydrží. Doufali, že se poměry změní k lepšímu,“ říká pamětník. Zároveň však tušili, že mohou přijít o všechno. Rodina několik let žila se sbalenými kufry pod postelemi, protože se obávala nuceného vystěhování.

„V některých sousedních vesnicích se stalo, že sedláky, kteří nechtěli vstoupit do JZD, odvezli do pohraničí. Vždycky se to dělo v noci. Rodina měla třeba dvě hodiny na to, aby opustila domov. Otce někdo upozornil, že nás a další tři rodiny chtějí vystěhovat na Bruntálsko. Pořídil proto každému dřevěný kufr na osobní věci, který jsme měli neustále připravený, abychom nezmatkovali, až to nastane. Nakonec k tomu nedošlo,“ říká pamětník.

Vytýkací dopisy pionýrů

Jan Tichý má dodnes schovaný dopis, který jeho otci dne 10. září 1953 napsali pionýři a žáci osmileté školy v Porubě. „Pane Tichý, podle sdělení místního národního výboru dlužíte státu z výsledku letošních žní 6443 kilogramů obilovin. Jistě dobře víte, že chceme v naší vlasti vybudovat socialismus. Tím, že neodevzdáváte předepsanou dávku, pomáháte těm, kteří se snaží rozpoutat novou válku a chtějí zničit výsledky práce našich dělníků a rolníků. Naši dělníci v továrnách a horníci na šachtách kopají pro vás uhlí, vyrábí stroje, elektřinu a šaty. Vy máte zajistit výživu našemu národu,“ napsaly děti pod vedením soudružky učitelky. V dalším listu pionýři sedlákovi Tichému vyčinili za nesplněné dodávky mléka a vajec.

Vůbec největší sedlák ve staré Porubě byl Bohuš Bárta, který hospodařil na zhruba padesáti hektarech půdy vedle Tichých. Jednotné zemědělské družstvo vzniklo podle pamětníka v Porubě roku 1953, když Bárta zemřel. „Byl to velice progresivní a nesmírně hodný člověk. Tlak na vstup do družstva byl v jeho případě zvláště intenzivní. I v důsledku toho prodělal infarkt. Dostal se z toho, ale druhý atak už nepřežil. Říkalo se, že v nemocnici měli zakázáno ho léčit. Jeho pohřeb byl jeden z největších, jaký jsem zažil,“ říká pamětník.

Po smrti Bohuše Bárty se musel zbytek rodiny přestěhovat z gruntu na výměnek. Statek zabralo JZD. Do roku 1957, kdy tam vstoupili všichni ostatní sedláci, ale spíše živořilo,“ říká Jan Tichý. O osudu Bohuše Bárty a strádání jeho rodiny vyprávěl v roce 2016 pro Paměť národa jeho syn Jiří Bárta. Jakožto syn kulaka nesměl pamětník studovat. Nátlak na zemědělce, kteří odmítali kolektivní hospodaření, prováděli komunisté také přes jejich potomky.

Když odváděli dobytek, máma byla na infarkt

„Mě to už moc nepostihlo. Nechtěli mě vzít do Pionýra, což mi bylo líto kvůli kamarádům. Mnohem horší to měla má nejstarší sestra, která studovala na Střední zemědělské škole v Opavě. Jako dceru kulaka ji vyloučili tři měsíce před maturitou a poslali ji na dělnické místo. Druhá sestra chodila domů ze školy s pláčem. Učitelka jí před celou třídou vyčítala, že její otec neplní dodávky a ohrožuje tak životy dělníků, kteří kvůli němu nemají co jíst,“ vypráví Jan.

Josef Tichý a ostatní sedláci z Poruby nakonec vstoupili do družstva na podzim 1957. „Neviděli jiné východisko,“ říká pamětník. Když družstevníci zaváděli společné ustájení, přišli si k Tichým pro dobytek. „Matku museli držet. Byla z toho na infarkt. Zvířata jsme odchovávali odmalička a měli jsme k nim blízký vztah. Ještě horší to bylo s koňmi, kteří byli vizitkou každého sedláka. Bylo to kruté,“ vzpomíná.

I když se Jan těžce loučil zvláště s koňmi, trochu se těšil na to, že vstupem rodičů do JZD bude mít konečně volný čas pro sebe. „Jenže u nás doma zůstal mladý dobytek, o který se pro družstvo starala máma. Jedna sestra chodila do školy a pak do zaměstnání, druhá byla vdaná a žila jinde, otec byl od rána do večera na poli, takže jsem musel mámě pomáhat zase já. Povinností mi neubylo,“ vzpomíná Jan. Dům, ve kterém žije dodnes, jim družstevníci nesebrali.

Smíření s družstevníky

Otec jezdil v JZD zpočátku s koňmi, pak řídil výrobu na polích jako takzvaný úsekář. Poté mnoho let jezdil s traktorem a kombajnem. „Na práci v JZD si zvykl. Byl pracovitý a velice ho bavily stroje. Navíc družstvo si vedlo docela dobře. I v tak důležitých funkcích, jako byl agronom nebo zootechnik, pracovali bývalí sedláci, kteří byli skuteční odborníci. Nikdo se neflákal, protože odměny družstevníků tehdy závisely na hospodářském výsledku družstva,“ vypráví pamětník.

I on býval na družstevních polích velmi často jako brigádník. Dělal otci závozníka. A i když řidičský průkaz dostal až v sedmnácti letech na učilišti, v patnácti už řídil traktor i kombajn. Podle jeho vyprávění to tolerovali i dopravní policisté, protože byl nedostatek kombajnérů a předseda JZD jim důrazně vysvětlil, že je to v zájmu „socialistického boje o zrno“. Výměra polí JZD Poruba se ale neustále snižovala, protože všude kolem se stavěla sídliště.

Jan Tichý se chtěl učit ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda zámečníkem. Nedostal ale doporučení s odůvodněním, že je potřebný v zemědělství. Dostal se na obor opravář zemědělských strojů na učiliště v Krnově. „I když v internátu vládl přísný vojenský režim, po stránce řemeslné byla tato škola perfektní. Naučil jsem se všechno od svařování po zámečnickou práci. A díky tomu, že jsme měli na internátu vyhrazený čas na učení, jsem se konečně začal věnovat i studiu,“ říká.

Obnova hospodářství byla nemožná

Pokračoval na nástavbě v Bruntále, kde v roce 1967 maturoval. Díky tomu, že právě nastávalo období politického uvolnění, které v Československu prosazovali komunisté naklonění demokratizaci socialistického režimu, dostal se pamětník i na zemědělskou vysokou školu do Brna. „U pohovoru jsem dokonce přiznal, že jsem katolík, a nevadilo to. Tenkrát přijali více dětí takzvaných vesnických boháčů. Měli jsme štěstí.“

I když po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nastala takzvaná normalizace a politické čistky, úspěšně dostudoval a po roce vojny nastoupil ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě, kde se rozjížděl rozvojový zemědělský program. „Stavěli jsme a opravovali silážní věže.“ Poté ještě pracoval v železárnách v investičním oddělení. Nakonec zakotvil ve státním podniku Velkovýkrmny Bílovec, kde se chovalo více než deset tisíc prasat. Mladý inženýr tam uváděl do provozu čistírnu odpadních vod.

Po pádu komunistického režimu si založil obchod se stavebninami. Rodina dostala zpátky půdu, kterou byla nucena dát do družstva. Jan Tichý ji pronajal. „Hospodařit jsem se ani nepokoušel. Musel bych začít od nuly a obrovsky se zadlužit. Těch dvacet pět hektarů by nás stejně neuživilo a další pole k mání nebyla,“ vysvětluje pamětník. Nic to nemění na tom, že k zemědělství má blízký vztah a je hrdý na své předky, jak dokázali hospodařit.