The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Tichý (* 1952)

• narodil se 14. prosince 1952 ve Světlé nad Sázavou

• jeho dědeček František Novotný byl deset let vězněn za velezradu na Mírově, v Leopoldově a Jáchymově

• pamětník od dětství hltal filmy a literaturu

• v roce 1968 nastoupil na hotelovou školu v Šilheřovicích do maturitního oboru kuchař-číšník

• od roku 1973 pracoval v hotelu Podhoran v Bystřici pod Hostýnem jako číšník a později jako provozní

• po revoluci provozoval rekreační středisko TON na Tesáku v Hostýnských vrších

• pořádal festivaly Filmový Tesák a Bystřické filmové léto

• nashromáždil největší soukromou filmovou sbírku čítající 22 000 filmů

Vítězslav Tichý se narodil v roce 1952 do sedlácké rodiny ve Světlé nad Sázavou. I když v té době by se spíš už slušelo říci – do „jezeďácké“ rodiny. Přestože tvrdí, že jeho ani jeho sourozenců se události spojené s perzekucí rodiny nijak nedotkly, jeho životní dráha by se nebýt jich pravděpodobně ubírala někam jinam.

Své rodiče si už pamatuje jako zaměstnance JZD. Doma se o tom sice moc nemluvilo, ale přes rodinné rozepře proběhl jejich vstup do družstva celkem hladce. Soudruzi z MNV totiž za otcem Vítězslavem přišli se slovy: „Víme, čí dceru máš za manželku.“ A věděl to i otec sám. Jeho žena, Věra Novotná, totiž byla dcerou politického vězně Františka Novotného, kterého v roce 1952 odsoudili komunisté za velezradu na čtrnáct let. Deset z nich si odkroutil v lágrech na Mírově, v Jáchymově a Leopoldově. Podle oficiálního rozsudku za vlastizradu, podle neoficiálního za lidoveckou agitaci a vykonstruovanou účast na Babickém případu zastřelených funkcionářů MNV. 

Dědu poprvé viděl v lágru, když mu bylo šest let

První vzpomínka Vítězslava Tichého na dědu je tak vtělena do brány leopoldovské věznice, kterou si jako dítě pamatuje ze sklonku padesátých let, kdy mohla rodina vězně poprvé navštívit. Před nimi stál člověk v mundúru, kterého tehdy šestiletý Vítězslav se svým o rok mladším bratrem Vladimírem viděli poprvé v životě. Druhé setkání pak proběhlo v roce 1960, kdy byl František Novotný propuštěn v rámci amnestie u příležitosti 15. výročí osvobození Československa Sověty. Svět, do kterého se političtí vězni, řeholníci, sestry, kněží a váleční veteráni vraceli, byl však úplně převrácený naruby. 

„Mám na to vzpomínku, kdy jsme seděli jako rodina u televize a běžel velice oblíbený pořad 10x odpověz pana doktora Pixy,“ vypráví okolnosti dědečkova návratu Vítězslav Tichý. „Bydleli jsme ve venkovském stavení, kolem desáté večerní se ozval zvonek. Já jsem šel otevřít a za dveřmi stál děda. Protože jsem ho předtím viděl jen krátce ve věznici, spustil jsem povyk, bylo to první setkání s ním na svobodě.“ 

S rodinou ani s novou společností už se František Novotný nikdy opravdu nesžil. Jako starý sedlák byl zvyklý na úplně jiné prostředí, a když jeho dcera s manželem odevzdávali polnosti družstvu, byl zásadně proti. Tvrdil, že otec Vítězslav dobře věděl, koho si bere, a podle vzpomínek Vítězslava Tichého mezi nimi tyto události už navždy zanechaly stopu. 

Hotelovka se na vojně hodila, v Terezíně vařil pro tisíc lidí

Vítězslav Tichý byl až do deváté třídy ministrantem, a protože byl samotářským dítětem zahloubaným do literatury a filmu, nebyl ani členem Pionýra. Jak sám opakuje, rodinné události nepoznamenaly ani jeho studia. V roce 1968 udělal zkoušky na nově otevřenou hotelovou školu v Šilheřovicích u Ostravy. 

„Mám velmi zřetelné vzpomínky na cestu do Ostravy. Tehdy to byl kraj světa, všechny cedule byly strhané, lidé se báli něco říct, když nás viděli v autě s neznámou poznávací značkou. Všude byly nápisy Dubčekovo, okres Svobodov a podobně. Jakmile jsme se dostali kousek dál z Vysočiny, už nebylo tak jednoduché se orientovat,“ vzpomíná na cestu na Moravu v roce 1968. 

Šilheřovice tehdy byly česko-polskou vesnicí v pohraničním Hlučínsku, mluvilo se tu směsicí češtiny, němčiny a polštiny, takže většině místních studenti prakticky ani nerozuměli. V lednu 1969 po upálení Jana Palacha tu také prožili protiokupační protesty a malou studentskou stávku, které tehdy v menší nebo větší míře probíhaly po celém Československu. 

Vítězslav Tichý si pochvaluje, že ani pozdější vojna pro něj nebyla ztráta času, jak to bylo u mnohých ostatních. Jednak pracoval ve svém oboru jako hlavní kuchař v terezínských kasárnách, kde vařil pro tisíc vojáků a vedl kolektiv kuchařů, jednak měl dost času na to, aby mohl rozvíjet svou zálibu v české kinematografii. Vojáci totiž patřili do tzv. druhého okruhu, do kterého se distribuovaly filmy vyřazené z kin a běžné distribuce. V letech 1973 až 1975, která pamětník na vojně strávil, k nim patřily téměř všechny filmy české nové vlny, které v armádním kinosále nadšeně hltal. 

Mezi herci jako vedoucí hotelu Podhoran v Bystřici pod Hostýnem

Po vojně si jako jediný středoškolák u Jednoty Havlíčkův Brod mohl vybírat prakticky ze všech pracovišť, hotelů a kuchyní na Vysočině. Shodou náhod ho však osud zavázal do Bystřice pod Hostýnem, osmitisícového městečka na rozhraní Hané a Valašska, odkud pocházela jeho žena. V té době se tu otevíral nový a moderní hotel Podhoran, který svým vybavením předčil i špičkové kuchyně, na jaké byl Vítězslav Tichý zvyklý ze střední školy. 

Díky modernímu vybavení tu byli ubytováni herci, kteří v té době hostovali v divadlech nebo při společenských večerech po celém kraji. A spolu s nimi i celé divadelní soubory nebo natáčecí štáby. Mezi nimi Irena Kačírková, Eduard Haken s Marií Glázrovou, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, František Vláčil, Darek Vostřel, Juraj Kukura, Věra Špinarová a stovky dalších. Vítězslav Tichý se vždy postaral o to, aby mohli zůstat i po zavírací hodině nebo aby na ně čekala teplá večeře, i když se z představení vraceli velmi pozdě. Díky tomu se potkal s převážnou většinou herců, hereček, scenáristů, režisérů, hudebníků, zpěváků a zpěvaček a vůbec lidí kolem hudby, filmu a divadla, kteří se tehdy pohybovali na kulturní scéně. To všechno v malém městě, nenápadně schovaném pod Hostýnskými vrchy. 

V hotelu pracoval sedmnáct let, během kterých se dostal také na řadu natáčení štábů, které byly v hotelu ubytovány. Stal se členem bystřického filmového klubu, jezdil na letní a zimní filmové školy, které byly určeny dramaturgům a lektorům klubů a které byly prakticky jediným místem, kde člověk mohl vidět filmy s Jamesem Bondem, filmy Federica Felliniho nebo Poslední tango v Paříži, které se u nás tehdy označovalo téměř za pornografii. 

Sehnat za tři dny 20 milionů nebylo v 90. letech nemožné

Na vedoucí pozici v hotelu Podhoran prožil také sametovou revoluci, při které byli zaměstnanci hotelu velmi aktivní. Mimo jiné tu mělo sídlo místní Občanské fórum, na přilehlém náměstí probíhaly stávky i koncerty, Vítězslav Tichý tu četl petici. Krátce po revoluci byl hotel Podhoran nabídnut k prodeji za částku 42 milionů korun. Přednostně právě Vítězslavu Tichému. Jako dlouholetý ředitel ale věděl, že se hotel na takovém místě jen těžko uživí. Za sedmnáct let do něj nikdo neinvestoval, hotel byl prakticky v původním stavu. Všechna velká ubytovací zařízení té doby byla dotována, ekonomicky vycházela také díky velmi levným energiím. Vítězslav Tichý před revolucí koupil rodinný domek v Bystřici pod Hostýnem a nedokázal si představit, že by ho kvůli hotelu zastavil. 

I díky tomu čekal hotel dva roky na svého kupce. Dva roky, po které poloprázdný hotel Vítězslav Tichý provozoval, hlídal i uklízel. Představa, že by ho někdo nařkl, že z hotelu rozkradl majetek v podobě vybavení i stříbrného nádobí, mu nedávala spát. V roce 1992 se ale hotel prodal v malé privatizaci. „Hotel nakonec koupil v okolí dobře známý zlínský podnikatel pan Beza,“ říká Vítězslav Tichý. „Sešli jsme se, ptal se mě na ekonomickou situaci hotelu a řekl mi, ať se mu ozvu, až bude hotel v nabídce za polovinu v ,holandské dražbě‘. Volal jsem mu tedy tři dny před dražbou a on mi řekl, že jestli těch dvacet milionů na hotel sežene, přijede. Říkal jsem si, že je to úplný nesmysl, ale on přijel a hotel opravdu koupil.“ Při předávací inventuře pak vzal dva roky pečlivě střežené inventární archy, nahlédl do nich a bez dalších řečí je podepsal. Probdělé noci Vítězslava Tichého tak přišly úplně nazmar. 

Festival Filmový Tesák začal vlastně úplnou náhodou

Když se na pozici číšníka v horské hospodě na Tesáku Vítězslav Tichý z předchozích náročných let trochu otřepal, přijal nabídku provozovat rekreační středisko národního podniku TON. Několik chatiček, kuchyň a stovku lůžek na vršku Tesák měl přivést do zisku, aby je podnik nemusel ročně dotovat téměř tři čtvrtě milionem korun. Povedlo se mu to během půl roku, mimo jiné i díky obětavé pomoci manželky a celé rodiny. Byly to náročné roky, ale Vítězslav Tichý na ně dodnes vzpomíná jako na nejšťastnější období svého života. 

Kromě provozování střediska a návštěv filmových škol a festivalů se také stal členem Klubu přátel Jana Wericha. Právě pro jeho členy uspořádal na Tesáku první filmový festival, na kterém se v jednotlivých chatičkách promítaly filmy z konkrétního období dějin české kinematografie. Místo konání mělo vcelku prozaický důvod – Vítězslav Tichý nemohl středisko v sezoně zavřít a opustit, proto se akce konala právě tady. Na Tesáku nakonec proběhlo sedmnáct ročníků filmového festivalu, později pak ještě čtyři další pod hlavičkou Zlín Film Festivalu ve Vizovicích a šest ročníků v podobě Bystřického filmového jara. 

Největší soukromá sbírka filmů v Česku

Jako důchodce se Vítězslav Tichý i nadále věnuje hlavně své sbírce, která se začala rozrůstat s příchodem videorekordérů a později také DVD. „Dneska mám na DVD osmdesát procent němé tvorby od roku 1898 do roku 1930, z období 1930 až 1990 mi ve sbírce chybí pouze dva hrané české filmy a po revoluci mi jich chybí asi patnáct,“ popisuje Vítězslav Tichý svou sbírku. „V číslech je těch filmů zhruba 22 000. Jsou v tom televizní filmy, kraťasy a dokumenty, samozřejmě i cizí filmy. Ve sbírce mám spoustu rarit, dokonce i jediný český profašistický film, kterým je film Kolesa dějin z roku 1936.“ Mimo filmy sbírá Vítězslav Tichý také filmové plakáty, fotky, programy a archiválie. Vlastní prakticky kompletní sbírku knih s filmovou tematikou, navíc si vytváří vlastní katalog herců, hereček, scenáristů a dalších lidí od filmu s podrobnými odkazy na bibliografii. Kdyby se tento dokument přetavil do encyklopedie, čítala by přes 60 000 hesel. Nebo jak sám pamětník říká: „Jsem realista, takže spíš nečítala.“