Michal Tilňák

„Z toho, co jsem viděl… Vlevo pěchota postupuje, Němci na ně minometnou palbu, máte to 50 metrů, vidíte to krásně v údolíčku. Tak si říkám, to je peklo. Podíval jsem se za sebe, tam se přemisťovala kuchyň, oni přímo vzali kuchyň a utrhli ji od koní. Přímo do kuchyně s kuchařem to padlo. Vedle zase hořel sklad s municí, Němci ho tam nechali a věděli o tom, tak stříleli přímo do haldy s náboji. To bylo skutečně peklo, to člověk nevnímal nic. Ani spojení nebylo, nic nebylo. Němci nás bijou z levé strany, ne zepředu. Kouř vidíte, ale jeho nevidíte. Ani nebyl rozkaz, abychom na ně stříleli. Páč pozorovatelna byla vpravo, tak neviděli přesně, kdo na nás pálí. Spojař, četař Kohout, šel, utrhlo mu to nohu a nakonec zemřel. Další ruku dalšímu spojaři to utrhlo. Bylo nějak odpoledne, ležel jsem pod lafetou, ale střepiny létaly na mě a na dělo, tak jsem si říkal, že taky skočím do zákopu. Už předtím tam měli zataženého četaře z pěchoty – z pusy a z nosu mu krev tekla. Akorát pár slov: ‚Chlapci, pomožte…‘ Ale jak mu pomoct? Operaci voják neprovede, jen kdyby to byla tržná rána. Samozřejmě že ho vyhodili z příkopu, když vidíte mrtvého. Sám jsem si říkal, skočím do zákopu. Skočil jsem do zákopu a tam byl z obsluhy chlapec, který u Kyjeva říkal: ‚Já jsem měl dvě děti, já svoje děti neuvidím,‘ jak viděl válku… Já jsem byl svobodný, tak jsem říkal – umřu, neumřu, jen abych nebyl bez nohy… Já neměl strach ze smrti, ale z invalidity jsem měl strach. Zvedl jsem se a zase střely letěly přímo přes zákop. Tak jsem [se zvedl] podruhé, už jsem byl blízko, tak [jsem skočil] šipkou do zákopu. Ale co čert nechtěl – chlapec, co měl dvě děti doma, se tak lekl, že mě shodil. Já jsem se mačkal, poněvadž když letí metr nad vámi náboj z děla a vidíte, kde se to bije a všechno, tak jsem prostě hledal záchranu v zákopu. On, chudák, se postavil, tím pádem dostal do zad, a bylo po něm. Jak mi ho bylo líto, dodnes vzpomínám, jak říká, že má dvě děti.“

„Jedna bomba zasáhla přímo za námi druhou baterii. Ještě jsme měli s sebou asi dvanácti nebo třináctiletého ruského chlapce, jmenoval se Nikolaj Mironov. Ten s námi jel, už měl i uniformu. Vzali ho s sebou, s dovolením velitele mohl jet, neměl rodiče, ti zahynuli. Když spadla bomba do druhé baterie, ten chlapec tam byl taky, tak si představte, že celá baterie vylétla. Z našeho vagonu utrhla zadní stranu a já jsem ležel na přední straně. My jsme měli štěstí, tam byli většinou spojaři jako Sofilkanič a další. Bomba, když to roztrhla, tak toho chlapce vyhodila tlaková vlna a jediný z vagonu zůstal naživu. Celá palebná baterie zahynula najednou. Já jsem spadl na našeho výkonného, samozřejmě se lekl, ale v tu chvíli člověk nemyslel na nic. On byl dole a já jsem spadl na něj. První co mě napadlo – uviděl jsem rotného Hausnera z Ostravy, kterému jsem večer přinesl chleba, že tam leží. Tak jsem k němu přišel a říkám: ‚Pane rotný, co se vám stalo?‘ Levou ruku jsem mu dal na týl a chtěl jsem ho zvednout, aby si sedl. Jenomže jsem viděl, že je bez vlády. Měsíček za těch mračen vyšel a viděl jsem mu do očí, že je má otevřené. Ani slovo nepromluvil, byl mrtvý. Zahynul můj neoblíbenější velitel. Dnes je mi ještě strašně těžko, když si vzpomenu na takového hezkého chlapa. Když zavelel, na dálku bylo slyšet, natáhl se přitom, byl takový fešák, tu klodičku měl na stranu. Opravdu prima velitel. A teď ho vidím mrtvého, slzy mi skoro vypadly z očí. Už jsem zjistil, že je mrtvý.“

„Letělo dvoutrupové letadlo. Sluníčko krásně prosvitlo a ono nadlétlo tak vysoko, že ani naše holky s protiletadlovými děly se na něj nedostaly. Ono se sebralo a odletělo. Netrvalo hodinu, já jsem byl jako měřič stále v zemljance a koukal jsem se ven, abych byl první u děla, když by přišel povel. Na měřičích záleželo, za jak dlouho připravili prvky, páč jsme stříleli do dálky asi sedm kilometrů přes naši pěchotu. Tak jsem byl vždycky první. Počítal jsem letadla. Napřed po nich pálily naše ženské protiletadlové, co tam byly. Samozřejmě že nepřátelská letadla naletěla přímo na děla a umlčela baterii. Teď letěla a dostala se k nám. Tak zleva, letěly jakoby mimo nás. Najednou jedno letadlo otočilo a směřovalo k nám. A teď vidím bomby, jak z něj padají. Tak jsem si říkal, že je to konec, to je na nás. Bylo tam osm děl, na jedné straně vpravo byla první baterie, my jsme byli druhá baterie vlevo a třetí byla za lesíkem. Napočítal jsem 48 letadel, to bylo jako hejno vran. Jeden za druhým začaly. Děla byla od sebe tak 30 až 50 metrů, to bylo šikmo na větší ploše, aby se co nejvíce rozptýlilo. Tak začali bombardovat čtvrté dělo, já se díval, ale když to bylo na třetí dělo a na moje dělo, tak jsem sklonil hlavu, ale ještě jsem se podíval a teď jsem viděl, že pustil bombu přímo na nás. To jsem si říkal: A konec, teď už jsem doválčil, teď už neuvidím nikdy svůj domov, nikdy svoji rodinu, nikdy Československo. To byl moment, už srdíčko mi klepalo na prasknutí. Zavřel jsem oči a poslední byla vzpomínka na maminku. Tři bomby letěly, dělo bylo tři nebo čtyři metry vepředu před námi a pak byl náš bunkr. Tak jedna spadla před dělo a úplně zničila dělo. Druhá bomba rozházela střelivo po okolí, ale ta třetí bomba letěla přímo k nám. Štěstí bylo, že nevybuchla.“

„Jmenuji se Michal Tilňák, jsem narozen 23. prosince 1920 v Malé Čingavě, okres Sevluš na Podkarpatské Rusi, bývalé Československo. V mladých letech jsem vychodil obecnou školu, školu jsem končil na samých jedničkách jako nejlepší žák. Neznal jsem jinou známku než jedničku. Jelikož jsem byl z chudé rodiny, tak za první republiky nebylo jednoduché studovat. Učitelé řekli, že je mě škoda, nechali by mě studovat. Táta řekl: ‚Sedm dětí, on je nestarší a já nemám peníze na to, abych ho mohl ošatit, platit školu, platit knihy, aby mohl studovat. Bude pracovat, jako ty ostatní pracují.‘ Tím mě táta odbyl. Otec byl malorolník, měli jsme asi čtyři hektary pole a to nás živilo, celou naši devítičlennou rodinu. Když jsem odrostl a skončil školu, tak jsem nějaký čas byl jako sluha u státního notáře v Sevluši, kde jsem pracoval jen za jídlo a kde jsem vychovával pětiletého chlapce. Samozřejmě že v kancelářích, protože to byl státní notář, jsem měl na starosti úklid a topení a taky jsem tam měl kanape, na kterém jsem spal. Když jsem odrostl, už mně bylo 17 nebo 18 let, že půjdu pracovat jako dělník. V té době organizovali na Slovensku, tak jsem pracoval v Harmanci při stavbě tunelu, který se jmenoval tunel Doktora Edvarda Beneše.“