Stanislav Tišer

„Já jsem o tom někdy přemýšlel, že je to blbý. Ale já jsem to nedělal, já jsem to dělal jen krátce. Na druhou stranu jsem si říkal, no, když ten Japonec nebo ten Němec, tak ten sem přijde, prohodí si sto márů a žije si tady týden jako král. A my na sto marek děláme, no, strašně dlouho. A on tam bere tolik marek, tak on sem přijede, no, tak dobře, přijde o dvě stě marek, ale furt mu zbývá dalších osm set, když si vzal s sebou tisíc marek a může si tady jako král žít, že jo. Většinou to oni ani nehlásí, jsou tady čtyři pět dnů a zase jedou domů. Takže takhle jsem to bral. Nikdy jsme nepodvedli nějakého místního člověka, to ne, jenom ty cizince, co na to měli. Většina lidí sem jezdila, co na to měla, že jo.“

„V první řadě byla pro mě rodina, jsem ženatý dvaatřicet let. Dcera, teď jí bylo jednatřicet, vystudovala vysokou školu, to pro mě byla prvořadá věc, aby byla první vysokoškolačka vůbec u nás v rodině. Udělala školu, s vyznamenáním, pracuje ve své branži, v pohodě. S manželkou jsme taky pořád spolu, tak to je takové to největší, to důležité, co je. To druhý je, že teď už mi víc záleží na tom, aby se lidi dávali dohromady, ti dobrý lidi. Aby byl dobrý člověk, ale žádný špatný člověk, který z vás bere na drogy, protože to by toho druhého stáhlo. Takže většinou, když to poznám už na tom tréninku, tak toho člověka vyhodím. On by je tam dostal. Ti kluci, někteří říkají, že ve mně vidí tátu nebo strejdu, to já nemám rád tohleto. Ale snažím se jim pomoct, aby se dali dohromady, aby nebyli takoví. Snažím se jim i poradit: Hele, když budeš chodit tam, kde jsi chodil předtím, no, tak špatně skončíš, zase bude špatně s tebou.“