Prof. MUDr., DrSc. Helena Tlaskalová
* 1938
-
„My jsme se snažili dělat protisovětskou kampaň – nějaké letáky. Vím, že jsme byli v kontaktu s lidmi z Thomayerovy nemocnice a z dalších výzkumných ústavů. Pak se stalo, že mně někdo z ústavu – hodný člověk – řekl, že po mně jde Ministerstvo vnitra. Což pravděpodobně řekli i tomu Pavlovi Šremrovi. Ale on tam vydržel. Já jsem za Pavlem Šremrem šla potom, co jsem ten den potratila. Říkala jsem mu, že se omlouvám, ale nebudu pokračovat v této činnosti. Že jsem srab a nejsem schopná pokračovat v nějaké odbojové politické činnosti. Je pravda, že on byl za několik týdnů skutečné uvězněn.“
-
„Tím, co uměli a jak se chovali k pacientům, pro nás byli neuvěřitelným vzorem. A myslím si, že to pak chybělo. Já jsem pak zažila – tím, že jsem díky profesorovi Johnovi i učila na lékařské fakultě – tu výměnu po roce 1969. A to jsem si zase naopak uvědomila, že se dostali do čela takoví lidé, které jsem si pamatovala z fakulty jako sekundáře, kteří vůbec neměli ten pocit empatie. Jako takový příklad dávám nejmenovaného profesora v těch 70. letech. Když jsme šli na vizitu na interně, tak tam byla paní po mrtvici, která nemohla mluvit a hýbat se. A on před ní ukazoval, co všechno neumí a jak je postižená – jaké nervy a podobně. A pak říkal: ‚No hrůza je, že její rodina vůbec nemá zájem se o ni postarat.‘ A tohle říkal před ní, že jsem viděla, jak jí začaly kanout slzy. Ona viděla, jen nevnímala. Tak jsem si říkala, že takoví lidé by tu medicínu vůbec dělat neměli.“
-
„Hrozně na mě působila smrt mladých lidí. Nikdy nezapomenu na hocha, který umíral na leukémii a my jsme tam chodili na ty vizity. Nebo mladá žena, která se s námi bavila – byla taková příjemná, usměvavá a šla na srdeční operaci. My jsme se s ní loučili. Po té operaci nám chirurgové řekli, že bohužel zemřela. Tyhle věci na mě působily. A viděla jsem lidské utrpení. A to na mě tak působilo, že jsem říkala, že není dobré se rozčilovat kvůli maličkostem. Vždycky jsem se snažila dávat lidi dohromady než je rozdělovat nebo podněcovat k nenávisti. To nikdy nestojí za to. Já si myslím, že to vyvěrá z téhle mé zkušenosti. A myslím si, že ten nedostatek tolerance u mnoha lidí je opravdu daný tím, že naše generace neměla možnost cestovat a neviděla, že existuje jiný způsob života než ty, které jsou tady.“
-
Full recordings
-
Praha, 28.01.2019
(audio)
duration: 01:55:47
-
Praha, 25.03.2019
(audio)
duration: 01:52:58
-
V Praze, 02.02.2020
(audio)
duration: 01:16:07
Full recordings are available only for logged users.
Vždycky jsem se snažila dávat lidi dohromady než je rozdělovat nebo podněcovat k nenávisti
Helena Tlaskalová, rozená Hogenová, se narodila 29. prosince 1938 v Praze. Vyrůstala na pražském Žižkově, kde také vychodila základní školu i gymnázium. Na gymnáziu se začala aktivně zajímat o přírodní vědy a medicínu. Po maturitě nastoupila na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Během studií se specializovala zejména na interní medicínu. Během studijních let vstoupila do KSČ. Když roku 1962 studia ukončila, získala umístěnku do nemocnice v Ústí nad Labem. Začala se velmi zajímat o imunologii a po necelém roku v Ústí prošla konkurzem a nastoupila na imunologické oddělení Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČSR. Po srpnu 1968 vystoupila ze strany a spolu se některými svými kolegy se podílela na protisovětských aktivitách. V listopadu 1968 ještě dokončila doktorát, ale její další vědecká činnost byla nastupující normalizací poněkud omezena. Část 70. let strávila na mateřské dovolené. V 80. letech se zúčastnila dvou mezinárodních imunologických kongresů ve Francii a v Japonsku. Díky kontaktům právě z těchto cest a díky rozsáhlé publikační činnosti se z ní po sametové revoluci stala renomovaná výzkumnice a autorka. Po roce 1989 absolvovala řadu dalších zahraničních cest a nějakou dobu působila i v čele Mezinárodní federace imunologických společností.