The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugenie Točíková (* 1929)

• narozena 3. prosince 1929 v Dolních Němčicích u Dačic

• během války totálně nasazena na práci v továrně

• 9. května 1945 střelili jejího otce do břicha Němci

• po roce 1948 čelila její rodina perzekucím

• studovala na vyšší sociálně zdravotní škole v Jihlavě, maturovala roku 1949

• v září 1949 byl její snoubenec Vlastimil Kučera zatčen a posléze odsouzen k 18 rokům vězení

• výkon trestu strávil Vlastimil Kučera ve věznici Plzeň-Bory, později v Jáchymově

• pamětnice pracovala u Chemodrogy, později v obchodě s drobným spotřebním zbožím

• roku 1955 se vdala a přijala příjmení Točíková

• v roce 1962 byl Vlastimil Kučera propuštěn na prezidentskou amnestii

• v roce 2019 oslavila pamětnice 90. narozeniny

• v roce 2022 žila v Jihlavě

Eugenie Točíková vyrůstala jako jedináček v dobře situované rodině první republiky, její otec byl živnostník. Když ukončila měšťanku v Dačicích, válka ještě probíhala, a proto byla totálně nasazena na práci do továrny. Vzpomíná, jak dělníci mladé dívky podceňovali a posmívali se jim: „Říkali: ‚No jo, neumí vzít ani koště‘, a podobně. My jako studentky jsme tam opravdu neměly dobrou pozici.“ 

Naštěstí brzy přišel konec války, takže ve fabrice musela pracovat jen po dobu jednoho roku. Rudá armáda přijela do Dačic 9. května 1945; asi dvě hodiny před příjezdem ruských vojáků byl otec pamětnice střelen do břicha Němci. „Někdo nám najednou přijel říct, že tatínek leží zakrvácenej ve struze...“ Otce převezli do nemocnice a bylo více než pravděpodobné, že nepřežije. „V Dačicích už byli Rusové, všichni se radovali, a já jsem byla doma zavřená a brečela jsem. Takhle jsme s maminkou oslavily osvobození.“ Otce v nemocnici naštěstí zachránili a po třech týdnech se vrátil domů.

Eugenie Točíková se rozhodla, že bude pokračovat ve studiu v Jihlavě, a začala docházet na tzv. odbornou školu pro ženská povolání. Potom šla na vyšší sociálně zdravotní školu, praxi dělala v jihlavské nemocnici nebo třeba ve fakultní nemocnici v Brně. Na základě těchto nových zkušeností se rozhodla, že chce studovat medicínu.

Její rozhodnutí však přišlo po únoru 1948, kdy byl nastolen nový režim a ten pamětnici nenabízel mnoho možností. Kamkoliv šla, byla vedena jako dcera živnostníka a matky z kulacké rodiny. Proto si nemohla podat přihlášku na vysokou školu. Když sháněla práci, zcela rezignovala na možnost, že by ji mohla sehnat ve svém oboru. Nakonec díky známé z pracovního úřadu získala zaměstnání u Chemodrogy v účtárně a také nějakou dobu pracovala v obchodě s drobným spotřebním zbožím. Její otec byl také perzekvován: musel pracovat jako dělník v Krahulčí.

Už jsme měli ohlášky v kostele

Hned po maturitě měla Eugenie Točíková naplánovanou svatbu s Vlastimilem Kučerou. Byl to profesor z vyšší zdravotní: učil tělocvik a zeměpis a na škole to byl poměrně velký idol dívek. „Po třech schůzkách mě požádal o ruku. Já jsem se začala hrozně smát, byla jsem hloupá holka...“ Byli domluvení, že se vezmou v září, ale deset dní před svatbou Vlastimila Kučeru náhle zadrželi. „Už jsme měli natištěný oznámení a dvě ohlášky v kostele...“ Svatba se už nikdy nekonala.

Eugenie Točíková nechápala, čím se její snoubenec provinil, a šla hledat odpověď na krajské velitelství StB do Jihlavy. Tam jí oznámili: „Jak se tak na vás díváme, jste taková mladá, pěkná holka, tak to si asi budete muset najít někoho jinýho. Vlastimil Kučera spáchal trestný čin a bude za to pykat.“ Pamětnice potom jela na soud, kde si mohla se snoubencem na chvíli promluvit. Měl na tváři modřinu a chyběly mu dva zuby.

Kučerovi v období před soudním řízením pomáhal bachař, ač tím riskoval svoje povolání. Přes něj se pamětnice dozvěděla, že její snoubenec dostal návrh na trest smrti. Bachař ji varoval, ať rychle sežene advokáta, jinak bude mít Vlastimil Kučera obhájce přiděleného ex offo. Hlavní prokurátor se jmenoval Kepák: byl to jeho známý, v Brně spolu chodili do Sokola. Když si k němu šla pamětnice pro povolenku na soud, tak jí uštěpačně sdělil: „Taková krásná slečna, a vy si takhle zkomplikujete život! Ten když nedostane to nejhorší, tak počítejte s osmnácti dvaceti roky vězení.“

V tu chvíli pamětnice pochopila, že je úplně jedno, jakého bude mít její snoubenec advokáta. Celý proces byl dopředu připravený a tresty už byly dané. Přesto advokáta sehnala a zaplatila: „Nakonec to vyšlo nastejno, ale člověk udělal, co mohl.“ Samotný proces trval pět dní a jednalo se o jeden z největších politických procesů na Moravě. Tento proces je dnes známý hlavně ve spojení se jmény Veselý, Rod, Tuček: to jsou obžalovaní, kteří dostali trest smrti. Eugenie Točíková byla u soudu každý den. „Připadalo mi, že ten prokurátor se nejvíc spásl právě na Vlastíkovi, kterýho znal – nazýval ho ve své řeči ‚takzvaným inteligentem‘...“ Vlastimil Kučera byl nakonec odsouzen k osmnácti letům odnětí svobody a byl převezen do věznice Plzeň-Bory.

Prosil, ať ho přeřadí do Jáchymova

Pro zamilovaný pár před svatbou byl takový zásah zničující: byli odděleni v tom nejhezčím, počínajícím období vztahu. Pamětnice mohla Vlastimila jako jeho snoubenka navštěvovat maximálně dvakrát ročně. „Když jsem poprvé přijela, tak to byl asi nejhorší okamžik mého života...“ Nejdříve přišla do čekárny, kde sedělo ještě asi dalších osm žen. Trvalo asi dvě hodiny, než ji zavolali a povolili jí patnáctiminutové setkání. „On mě strašně prosil, ať mu zařídím, ať ho dají do Jáchymova. Dokážete si to představit, jak se tam na těch Borech asi musel mít, když chtěl Jáchymov? Za patnáct minut jsem vypadla, v tu chvíli jsem začala brečet a nepřestala jsem až do Dačic.“ Pak se dozvěděla, že její snoubenec strávil na Borech dva roky na samotce, kde dral peří. Později byl opravdu přemístěn do Jáchymova, kde pracoval na Dole Eliáš. „Někdo mi řekl, že se tomu přezdívalo ‚Důl smrti‘.“ Naštěstí byl Vlastimil Kučera jakožto sportovec a tělocvikář poměrně odolný.

Postupem času začaly být návštěvy v Jáchymově spíše morální povinností, láska po letech vyprchávala. Navíc režim přetrvával a nikdo si nebyl schopný představit, že v dohledné době nastane nějaká změna. „Mě už to pak samozřejmě přestalo bavit, protože jsem byla mladá a představovala jsem si, že jestli takhle bude pokračovat můj život, tak to prostě nikam nevede.“ I rodiče pamětnice začínali být z nastalé situace nešťastní. Rodina Vlastimila Kučery se jí snažila situaci všemožně vynahrazovat: jezdila s nimi na dovolenou a podobně. „Přímo mě hýčkali, protože věděli, že kdyby mě Vlastík neměl, tak by to nepřežil.“

V roce 1954 už však byla situace neúnosná. „Byla jsem dobře vychovávaná: rodiče dbali na to, abych měla dobrou pověst, byla jsem hodná holka... Vydržela jsem to pět let, ale pak už ne.“ Rozhodla se, že pojede do Jáchymova a vysvětlí Vlastimilovi, že se s někým seznámila. „On nechtěl nic slyšet, asi to tušil. Řekl mi, že udělám dobře, když to ukončím.“ Pamětnice nejdřív váhala a měla určité morální zábrany, pochybnosti se však rychle rozplynuly: „Prostě už jsem se zamilovala.“ Zanedlouho si vzala svého osudového muže, pana Točíka, se kterým strávila téměř padesát sedm let a založila s ním rodinu.

Dám ti svolení

Vlastimil Kučera byl propuštěn z vězení po třinácti a půl letech na amnestii prezidenta Zápotockého. S pamětnicí se čirou náhodou potkal už čtyři dny po propuštění v blízkosti jejího bydliště. Zeptala se ho, zda chce jít dovnitř na návštěvu, ale on zdvořile odmítl... Manžel potom doma reagoval na jejich setkání takto: „Evži, kdybys měla pocit, že by ses chtěla k němu vrátit, tak já ti k tomu dám svolení, ale děti si nechám.“ Tato možnost pamětnici vůbec nenapadla, měla v tu chvíli už úplně jiný život: děti a manžela, se kterým byla šťastná.

Po roce a půl po propuštění se Vlastimil Kučera oženil. Dožil se devadesáti let, s ním i s jeho ženou byla pamětnice celou dobu v kontaktu. I manžel Eugenie Točíkové si s jejím bývalým snoubencem rozuměl a obdivoval ho za všechno, čím si prošel.