The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Josef Václav Toman-Tománek (* 1912  †︎ 2012)

• narozen 19. 11. 1912 v Kupičově na Volyni

• po příchodu Sovětského svazu zatčen a šest měsíců vězněn ve východním Polsku

• domobrana proti banderovcům

• 1944 – vstup do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• důstojnická škola

• první důstojník v palebném postavení u 5. dělostřeleckého pluku

• Jaslo, Krosno a karpatsko-dukelská operace

• 1947 - pomáhal s reemigrací volyňských Čechů

• usadil se v Aši

• 1948 – založil protikomunistickou organizaci Armáda národní obrany (tzv. ANO)

• ilegální přechod do Německa

• internace v Hofu a v táboře Valka u Norimberka

• angažování se ve Svobodné Evropě

• odchod do USA, práce v zahradnictví a v letecké továrně

• účastník třetího protikomunistického odboje

• založení prozatímního přípravného výboru exilové organizace

• 1966 – založení vydavatelství Hlas – Voice

• po roce 1989 návrat do Československa

• významný básník volyňských Čechů

Plukovník v. v. Josef Václav TOMAN (TOMÁNEK^[1])

(narozen 19. 11. 1912 v Kupičově na Volyni, Ukrajina)

 

Bojujme za svou vlast v jednom šiku, zbavme se rudých hord bolševiků

Život v Kupičově

Josef Václav Toman se narodil v Kupičově v tehdejším carském Rusku dne 19. 11. 1912, tehdy byl prvním křtěným katolíkem v Kupičově, v současnosti je jedním z posledních žijících „Kupičováků“ v České republice. Ohledně svého křtu má naprosto jasno: „Můj pradědeček se přihlásil [k odjezdu do carského Ruska], byl z Dolních Beřkovic, číslo 82, a přijel na Volyň. A na Volyni měl problém. On byl katolík a chtěli postavit katolický kostel [smích], tak dědeček byl vedoucím těch katolíků, a kostel nechtěli povolit. Tak napsal dopis až k carovi. Car odepsal a ten kostel povolili postavit. Byl zasvěcený svatému Václavu. A první dítě, které tam bylo pokřtěné, to jsem byl já [smích].“

V Kupičově navštěvoval polskou obecnou školu a absolvoval hudební konzervatoř v Lublinu. Oblast Volyně byla rozdělena na západní polskou část a na východní sovětskou část, ale někdy se stávalo, že z východní části lidé utíkali na západ a otevřeně kritizovali Sovětský svaz. Tak se o Sovětském svazu dozvídal i Josef Václav Toman, ve kterém se formoval otevřený odpor proti komunismu a proti sovětské politice. Již v roce 1932 publikoval svůj první článek v brněnské Selce zaměřený proti politice Sovětského svazu. To ještě nevěděl, že tento diktátorský režim vstoupí 17. 9. 1939 na půdu západní Volyně.

Vězněn ve východním Polsku^[2]

Josef Václav Toman byl po příchodu Sovětského svazu zatčen jako špion, možná pro otevřenou kritiku Sovětského svazu, možná pro kontakty s Poláky, kterým povídal o poměrech na Volyni. Po zatčení byl vězněn v bývalém klášteře ve východním Polsku. Podmínky odpovídaly podmínkám sovětských lágrů: „Já jsem dvakrát denně vybíral vši, bylo to všechno zavšivený. A jak se spalo? Jeden na druhém a tak. (…) [A co vám třeba dávali k jídlu?] Jídlo bylo marný, kousek chleba jste dostal, kávu, vodu.“

To ovšem nebylo všechno, po propuštění z vězení sice odešel domů, ale po určité době ho nahnali na kopání zákopů proti Německu: „Horší bylo, Sověti se chystali na válku proti Německu, tak na hranicích dělali zákopy. A nás tam honili. Tak jsem tam byl taky zaúkolován. Ten zákop měl 52 kubických metrů, myslím, ale nejsem si jistý. (…) Na těch zákopech nás tam hnali, žádné jídlo, to si každý musel [vzít] z domova a tam se třeba spalo dvě neděle pod nějakou střechou.“ Jakmile dokončil oněch 52 kubických metrů, mohl odejít zpět domů.

Domobrana proti banderovcům

V oblasti Volyně se po napadení Sovětského svazu Německem objevila Ukrajinská povstalecká armáda, zjednodušeně tzv. banderovci, kteří vykonávali násilné akce proti Polákům. Ti se však na některých místech Volyně semkli a vytvořili domobranu, v Kupičově podle Josefa Václava Tomana Poláci původně nebyli, přišli až po organizování jednotek ukrajinských nacionalistů a spolu s kupičovskými Čechy vytvořili domobranu proti banderovcům. Josef Václav Toman byl jedním z Čechů účastnících se domobrany: „Když Ukrajinci začali Poláky pronásledovat, tak utekli do Kupičova. Tak už jich tam bylo víc. Ale nebylo jich tam moc. Spíše se Poláci drželi města. [To jste teda byli s Poláky v Kupičově spolu? Češi a Poláci?] Jednou jsme šli proti banderovcům s Poláky. [A jak to dopadlo?] [smích] Banderovci utekli. Poláci měli dobré průzkumníky z armády, takže banderovci [utekli].”

Důstojníkem v palebném postavení v 1. československém armádním sboru

Po příchodu Rudé armády a 1. československé brigády na Volyni narukovali zdejší Češi, jejichž počet napomohl k vytvoření armádního sboru o síle přibližně 16 tisíc mužů, do armády. Josef Václav Toman byl hned po narukování zařazen k dělostřelectvu a prošel důstojnickou školou. Po jejím absolvování se účastnil bojů u Jasla, Krosna a karpatsko-dukelské operace jako první důstojník v palebném postavení u 5. dělostřeleckého „jaselského“ pluku: „Tam jsme soustředili větší část dělostřelectva a s Němci jsme pohnuli. A předtím nemohli. A tak jsme dostali jméno jaselský. [A vzpomenete si, jak ty boje probíhaly?] No byly to dosti těžké boje. Museli jsme Němce vyhnat, oni byli dobře zakopaní. To nebylo lehké, ale podařilo se to. A náš velitel pátého pluku, byl to z Anglie shozený Žid, když Němci ustupovali, tak je hnal, šel za nimi a padl. Pronásledoval je a tam padl. Nejhorší byla Dukla, to bylo peklo.“

Reemigrace z Čopu do Čech

Po válce byl Josef Václav Toman přidělen k reemigraci volyňských Čechů – spolu s dalšími československými vojáky odvážel volyňské Čechy z Čopu, kde reemigranti přesedali ze sovětských do československých vagonů, dále do Československa: „Jeden transport šel do Žatce, druhý šel jinam. [A vzpomenete si, jak je vítali Čechoslováci?] No, všechno šlo normálně. To bylo v noci, tak nemůžu říct, že by nás nějak vítali. (...) [Třeba oni si prý Češi z Volyně přiváželi s sebou nějaký dobytek, kravičky, i zemědělské stroje?] Stroje hospodářský nebo řemeslný stroje, to přiváželi, ale ty kravičky nepamatuju, že by přiváželi. [Dobře. A vy jste je potom vozil sem a zpět na hranice už jste jel sám z Československa do Čopu?] To už jsem jezdil sám a jenom jsem ty krajany [vezl] od hranice do Čech. [A to vás bylo možná více, těch vojáků? Co jste takhle spolu jezdili?] Jo, já jsem k sobě měl připojený asi tři nebo čtyři. (...) [Když jste je odvezl sem k těm hranicím, tak jste je také pomáhal usazovat?] Tam byl výbor takový, který na ně čekal. Já jsem je jenom [odvezl] do Čech a už jsem s nimi neměl nic společného.“

Armáda národní obrany

Reemigraci vykonával Josef Václav Toman ještě jako voják, své vojenské působení ukončil až v Podbořanech, kde byl z armády pro své protisovětské a protikomunistické názory vyloučen. V Československu už ani nechtěl pracovat v zemědělství. V roce 1947 se oženil za volyňskou Češku z Rovna, ale už o rok později založil tzv. Armádu národní obrany (zkr. ANO) s cílem bojovat proti komunismu. Armáda národní obrany měla ovšem slabou pozici: „Já pořád nějak bojoval, i když to někdy nevycházelo. [Ono to nevycházelo s tím ANO?] No moc jsme toho neudělali. [A co jste teda dělali v tom ANO?] No, měli jsme se za úkol připravovat, až přijde [válka], do západní armády. [A kolik jste měli členů?] Ani nevím, kdo byl členem [smích]. [Takže vy jste, dá se říct, prováděli zpravodajskou činnost?] Jo, takovou zpravodajskou spíše. [A to jste měli kontakt s Německem?] No s Německem byl pořád kontakt. Nejenom my, ale lidé pořád přecházeli do Německa.“

Internace v Hofu a v táboře Valka u Norimberka

Proti Sovětskému svazu a komunismu se Josef Václav Toman rozhodl bojovat odchodem do zahraničí, doufal, že se v případě válečného konfliktu bude moci zapojit do protikomunistického odboje se zbraní v ruce. Z Aše přešel do Hofu a z tohoto pohraničního města byl odeslán do táboru Valka u Norimberka: „Oni měli takovou normu, že za překročení hranic hned zavřeli. [A jak se tam k vám chovali v tom Hofu?] No nemůžu říct, že nějak špatně. Oni si taky nebyli jistí, jak to všechno bude, a měli svoje problémy. No a potom z Hofu nás [odsunuli] do lágru Valka. No a tak jsem tam byl v té Valce. [A tam byly podmínky jaké?] No nebyly špatné, člověk, když má kde spát, najíst se, tak nemůže naříkat. A jako uprchlík ještě k tomu. [A to Vás i prověřovali, jestli nejste agent?] Ne, nemůžu říct, že Němci to dělali. Vyptávali se, ledacos chtěli vědět. Oni tam měli svoje lidi. I Američani. Oni jen čekali, až někdo překročí hranice. Ti se hned vzdávali.“

Zahradník a dělník v USA kritizující Sovětský svaz

Po propuštění z táboru Valka a po krátkém intermezzu v podobě zpívání ve Svobodné Evropě odešel do USA, kde mu známí připravili půdu pro život. Nejdříve pracoval jako zahradník, posléze v letecké továrně. Neustále vystupoval proti komunismu, rozesílal letáky, přednášel a vystupoval v rádiích. Ve své publikaci Hlas českého legionáře z Volyně uvádí ukázky některých svých letáků: „My již láskou k vlasti lneme, vetřelce z nich vyženeme“, „Zhyne bolševická lůza zvrhlá, jež k nám jako gestapáci vtrhla [o okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968]“, „Náš lid rudé okovy si svrhne, marxismem jak vrahem opovrhne! Třetí česko-slovenský odboj!“ nebo „K boji proti vrahům náš lid vyzýváme, nechť své vlasti bolševická pouta zláme. Bojujme proti sovětským okupantům naší rodné země. Za svobodné a demokratické Československo!”^[3]

V USA založil prozatímní přípravný výbor exilové organizace, která měla být zárodkem třetího protikomunistického odboje v USA. V New Yorku, kde bydlel, se setkával s dalšími volyňskými Čechy, kterých ovšem bylo v USA velice málo. V roce 1966 založil vydavatelství Hlas – Voice, kde publikoval zejména své publikace zaměřené proti Sovětskému svazu. Po roce 1989 se vrátil do Československa, pobýval v Jesenici u Berouna, ale poslední roky tráví v Praze. Dnes je mu 98 let, je stále tvůrčí a stále hledí spíše do budoucnosti.^[4] Je jedním z posledních Čechů z Volyně, kteří přispívali do tiskovin volyňských Čechů ještě v meziválečném období.

Ludvík Vaculík, autor trilogie Dějiny volyňských Čechů I-III, o Josefu V. Tomanovi ve třetím dílu píše: „Významným činem bylo založení vlastního týdeníku Věrná stráž, jehož první číslo vyšlo 28. října 1946. Časopis se mohl opírat o praktické zkušenosti spolupracovníků českých periodik vydávaných na Volyni před válkou a zájem mnoha volyňských Čechů o literární tvorbu. Na jeho vytváření se podílel někdejší vedoucí redaktor Krajanských listů Josef Foitík, volyňští čeští básníci Josef Toman a Jiří Rébl, redaktor Rostislav Hlaváček a další. Toman během let 1944–1945 přešel od intimní lyriky k epickým básním, které odrážely bezprostřední dojmy z bojů 1. československého armádního sboru v SSSR a měly burcující charakter.“^[5]

Dále: „V zahraničí pracoval nad knihou o dějinách volyňských Čechů, která měla mít 300–350 stran volyňský básník a publicista Josef Toman, který byl jedním z asi stovky volyňských Čechů, kteří po únorovém převratu odešli na Západ.“^[6]

A naposledy: „Někteří volyňští Češi uprchli před pronásledováním za hranice a dodnes žijí v USA, Kanadě, Švédsku, Německu a mnoha dalších zemích v různých světadílech. Všichni byli odsouzeni v nepřítomnosti za trestný čin nedovoleného opuštění republiky a ke ztrátě majetku. Jedním z nich byl volyňský literát Josef Toman, který po pokusu o zorganizování odbojové skupiny ANO opustil ČSR a usadil se v USA. Zde se spolu s dalšími volyňskými Čechy, Jiřím Pospíšilem z USA, Janem Novákem z Austrálie a Vladimírem Dufkem a Bohumilem Šimůnkem z Kanady zúčastnil třetího zahraničního odboje. Jeho exilová tvorba nikdy nepřestala burcovat a bojovat za svobodu porobených národů. Každoročně za ni demonstroval pod různými hesly, např. v roce 1952 ,Bojujme za svou vlast v jednom šiku, zbavme se rudých hord bolševiků’. V roce 1959 zaIožil v New Yorku prozatímní přípravný výbor exilové organizace, která měla sdružit všechny volyňské Čechy ve svobodném světě. V New Yorku založil J. Toman Edici knih a hudebnin, ve které pokračoval ve vydávání svých populárních hudebních skladeb a příležitostných veršů, které již dříve publikoval od roku 1934 v Polsku a ČSR. K vlastní tvorbě (aktuální národně zaměřené verše glosující politické a kulturní události a osobní zážitky a vzpomínky) připojil i rozsáhlý výběr ohlasů na svou tvorbu v exilovém tisku a její bibliografický přehled.”^[7]

Ukázka básně:

Omladino!

Omladino naše milá,

po pravdě vždy prahni jen,

nebo v pravdě jest mravní síla,

takto půjdeš za Kristem.

 

Mládeži, když sdružila ses,

spjata spolku zákonem,

starej se, bys vzpružila se

každým svojím výkonem.

 

Boží zákon, pravá láska,

ať vždy v tobě panuje,

pravá láska - pevná páska,

která členstvo spojuje.

 

A když členstvo vždy lne k sobě,

mravností vždy výš se pne,

pak odolá bouřné době,

ba tím více vynikne.

 

Boj za Krista, jeho práva,

jest vždy bitva očistná,

za tento boj Kristus dává,

věčný pokoj dojista.

 

(Selka č. 11., s. 151. Brno, 11. května 1932)

 

V roce 2011 natočil a zpracoval Luděk Jirka

---