The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Tomeček (* 1926)

• narodil se 21. září 1926 v zemědělské rodině v Tvarožné Lhotě

• ve třetí třídě se spolužáky osobně gratulovali k narozeninám prezidentu Masarykovi

• koncem 2. světové války se stal svědkem partyzánské činnosti v okolí rodné obce

• několik dní se musel skrývat před nacisty, když surově zbili otce

• v roce 1949 nastoupil základní vojenskou službu v Brně

• v 50. letech rodinu postihla kolektivizace

• v roce 1964 jela poprvé jeho žena Marie na návštěvu příbuzných do USA

• po okupaci Československa v srpnu 1968 se rozhodli pro emigraci

• v létě 1969 získali víza a odcestovali do New Yorku s plánem už se nevrátit

• v USA byl aktivním členem krajanského spolku Manhasset

• v roce 2023 žil na předměstí New Yorku

Půlku života prožil na moravské vsi, druhou půlku na předměstí New Yorku. Jan Tomeček svým neopakovatelným moravským nářečím vypráví příběh z mládí odehrávající se na pozadí 2. světové války v československém pohraničí. Dějiny se v jeho rodné obci Tvarožná Lhota odehrávaly naplno a i on sám se dostal do jejich centra, když pomáhal s kamarádem domnělým partyzánům.

Po válce rodinu postihlo zabavování majetku a rodiče ze dne na den přišli o polnosti i dobytek, zůstalo jim jen kus pozemku za domem. Jan Tomeček už tehdy žil se svou ženou a pracoval na dráze. V době uvolnění v šedesátých letech se manželka, která se narodila před válkou ve Spojených státech amerických, protože tam její rodiče přišli z nouze za prací, dostala na návštěvu za příbuznými v New Yorku.

Když přišel srpen 1968, rodina začala plánovat, jak se za příbuznými legálně dostat. Plán vyšel a rodina Tomečkova odletěla do USA s plánem se už nevrátit. Jan Tomeček si našel práci, naučil se nový jazyk a společně se ženou u krajanů s podobným osudem našli novou rodinu.

Ve třetí třídě zpíval Masarykovi k narozeninám

Statek, do kterého se Jan Tomeček 21. září 1926 narodil, nebyl ani velký, ani malý. Pole o rozloze devíti hektarů a dobytek pro živobytí rodiny stačily. Život kluků ve Tvarožné Lhotě na Slovácku se odehrával mezi krávami, husami a koňmi a pobíháním s kamarády. Když měl Jan nastoupit do místní školy, museli ho rodiče nutit. S volností pohybu se mu loučilo těžce. „Chodil jsem do obyčejné obecné školy na dědině. Tehdy se muselo poslouchat, disciplína byla velmi přísná. Měli jsme vždy dvě třídy společně. První oddělení dostalo tiché zaměstnání a druhé oddělení se vyučovalo. Navzájem se museli všichni tolerovat a poslouchat,“ vypráví pamětník.

Nejsilnější vzpomínku má z třetího ročníku, kdy jeho třídu vybrali, aby jela do blízkého Hodonína zazpívat k narozeninám prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi: „Tatíček Masaryk prohlásil, že bude narozeniny slavit tam, kde se narodil, proto Hodonín. Před rodným domem stálo veliké pódium a zahrádka. Tam jsme my děti ze škol v okolí recitovaly.“ Jan Tomeček si vybavuje přesně, jak tehdy (pravděpodobně v roce 1935) vyjeli ráno na kole do vedlejších Kněždub a odtud pak autobusem do Hodonína.

„Tam nás rozesadili okolo pódia, zahráli národní hymnu, prezident Masaryk došel na pódium a my jsme zpívali: ‚Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, dokud ty jsi mezi námi, bude vždycky dobře s námi, tatíčku starý náš.‘ No a pak až to skončilo. Dostali jsme každý sodovku a jeli jsme zase autobusem domů.“ Jan Tomeček si dodnes pamatuje přesné datum smrti TGM – 14. září 1937. Od té doby se podle něj v Československu pomalu začaly měnit poměry.

Lidovce v obci nahradili fašisté

Se vzrůstající silou fašistického Německa obzvláště po podepsání Mnichovské dohody začala popularita fašistické ideologie pronikat i na vzdálenější území včetně Slovácka. „Před válkou byli u nás hlavně lidovci a fašisté, dvě politické strany,“ vzpomíná Jan Tomeček. „Samozřejmě se neměly rádi. Můj otec patřil k lidovcům a jeho protivník byl fašista, stal se později starostou a přihlásil celou svou rodinu k Němcům.“ Data z Pamětní knihy Tvarožné Lhoty, kterou místní zpětně po skončení 2. světové války sepsali, jeho slova potvrzují. Stránky z tohoto období jsou uložené v dodatečných materiálech, autorem je Martin Bačík.

„Rozhodnutím místního Nár. Výboru při schůzi konané dne 3. září 1945, byl jsem já, Martin Bačík, rolník, varhaník, narozen 10. listopadu 1897, pověřen vedením obecní kroniky. Své funkce se ujímám rád a budu se snažiti, bych ji podle svých sil a schopností, ku spokojenosti nynějších i budoucích občanů zastal,“ píše na úvod. Jeho detailní zápisky umožňují zasadit pamětníkovo vyprávění do souvislostí.

V každodenním životě vesničanů nastaly změny okamžitě po vstupu německých vojsk na území Československa, jak dokazuje záznam z 15. března 1939: „Byl vyvěšen na obecní kanceláři velký plakát s německou orlicí na vrchu, oznamující všemu občanstvu zřízení protektorátu Čechy a Morava. Téhož dne již se neukázal ani jeden kopaničář, či kopaničářka v naší obci, neb hranice slovenské byly pro styk s protektorátem uzavřeny a přísně střeženy.“

V pamětní knize se dále píše, že vesnici obsadila kvůli těsné blízkosti slovenských hranic německá finanční stráž a kontroly hranice zesílily, v obchodech mizelo zboží, a kdo měl ušetřené peníze, nakupoval především textil. Obyvatelé vesnice měli také odevzdat všechny zbraně, palné i sečné. „Odevzdáno nebylo málem nic, vše putovalo do skrýší,“ lze číst na stránkách kroniky obce Tvarožná Lhota.

Hned měsíc poté Martin Bačík zaznamenal jinou příhodu: „V autu projíždějící jednotka německého vojska vesnicí zastavila proti cikánskému táboru, kde skupině hrajících se dětí, byly házeny drobné kovové mince, na které se děti vrhaly. Jisté výjevy pak fotografovali, zajisté k propagaci. Podívej se světe, do jaké zubožené zemi jsme přišli pomáhati.“ Vesničané, kteří zažili 1. světovou válku, věděli, co je v dalších letech čeká.

Starosta udal otce za to, že pomáhal partyzánům

Poloha obce v blízkosti hranic ovlivňovala život zdejších obyvatel v mnoha ohledech. Z Břeclavska po Mnichovu přišlo do Tvarožné Lhoty mnoho vystěhovalců. Zároveň rostla podpora fašistické strany, která získala už v roce 1938 ve volbách do obecního zastupitelstva 127 hlasů. Pro srovnání, na prvním místě byla Lidová strana s 219 hlasy. V roce 1941 dosavadního starostu vystřídal František Bačík, už zmiňovaný fašista a dlouholetý nepřítel pamětníkova otce Jana Tomečka staršího.

„Od okresního úřadu z Hodonína přišel na obec přípis, že dosavadnímu starostovi Josefu Uřičářovi se uděluje zdravotní dovolená. Vedení obecní samosprávy přebral náměstek František Bačík, který se o dovolenou zmíněnému starostovi postaral, chtíce vedení obecní samosprávy do svých rukou,“ píše se v pamětní knize. V blízkosti obce stála romská osada a vesnice měla také několik židovských rodin. Postupně jim vedení obce pod německou správou ubíralo práva a předvolávalo je do sběrných táborů. S koncem války zesílila i partyzánská činnost v okolních lesích v pohraničí.

Podle kronikáře starosta Bačík několikrát udal místní obyvatele za urážku Německa nebo za provolávání československých hesel. Starosta, který se po začátku války přihlásil k německému občanství, udělal to samé i rodině pamětníka. „Můj otec patřil už před válkou k lidovcům, takže byl Bačíkovým protivníkem. Bačík se potom rozhodl, že se mu pomstí. Tehdy už začínali partyzáni a došlo to tak daleko, že jednou u nás doma v noci někdo klepal na dveře. Přišli k nám čtyři chlapi s prosbou o jídlo. Říkali, že jsou partyzáni a vybízeli mého otce, aby se k nim přidal,“ vypráví Jan Tomeček. „Ušil to na nás Bačík. Ti chlapi nebyli skuteční partyzáni, ale němečtí konfidenti,“ vysvětluje.

I tuto událost z konce války zachycuje obecní Pamětní kniha. Podle ní přijeli tito muži vydávající se za partyzány k Tomečkovým 12. března 1945: „Do domu Jana Tomečka č. 2 přišlo v noci 5 mužů a žádali o nocleh a úkryt. Představili se jako partyzáni. Mluvili ruským a slovenským nářečím, stěžovali si na velkou únavu, zvláště ti, co měli obvazy následkem zranění. Po přespání ještě za šera odešli.“

Podruhé přišli za tři dny. Tentokrát se vyptávali, kdo z mladých mužů by se k partyzánské skupině mohl přidat a slibovali, že mají zbraně pro všechny. „Jmenovaný rolník Jan Tomeček se k nim nechoval nijak přátelsky, aniž jejich plán schvaloval, taky neodmítal.“ Podle kroniky přišli k Tomečkovým ještě jednou, a to 6. dubna. „Přišli partyzáni zase do vesnice. Dům č. 2 zase navštívili s výzvou, by jim byla opatřena jízdní kola. Sebravše sebou mladíka, syna Jana Tomečka a Jiřího Hřibnáka z č. 5 odjeli. Jmenovaným dvěma občanům dali též zbraně, kteří se z akce vrátili dosti neslavně, poznali, že byli podvedeni,“ píše kronikář Tvarožné Lhoty.

„Nevěděli jsme, že jsou to Němci. Odjeli jsme s nimi do Strážnice, já a kamarád Hřibnák. Ptali se nás, jestli známe Strážnici a ať jim tam ukážeme, co kde je. Ptali se nás, jaké máme zbraně, tak jsme jim je ukázali, a oni nám vzali náboje. Kamarád měl pistoli z Brna a já od otce ještě z vojny. On jel napřed. Mně spadl řetěz, tak jsem zastavil. Jak jsem natahoval řetěz, uslyšel jsem výstřely. To byla přestřelka mezi těmi údajnými partyzány a mým kamarádem. Chtěl se bránit, ale v pistoli neměl náboje. Naštěstí utekl. Viděl jsem, jak se v dálce u Veselské brány rozsvítilo auto, asi nás chtěli rovnou zatknout. Po těch výstřelech jsem už na nic nečekal a utekl jsem zpátky domů. Tehdy mně došlo, že nás podvedli, že to na nás celé ušili,“ popsal dramatické chvíle z mládí pamětník v doplňujícím telefonickém rozhovoru.

Několik nocí se ukrýval po stodolách

Pamětní kniha zaznamenává také dění z 9. dubna 1945, kdy přijeli muži naposledy: „Z rána 9. 4. zastavilo u domu č. 2 Jana Tomečka auto, z něhož vystoupilo 5 gestapáků. Majitel domu poznal v nich známých partyzánů, kteří jej maskovaní několikrát navštívili. Samo sebou, že se představili jiným tónem, jako když žádali přístřeší a nocleh. Ptali se po jeho synovi Janovi a Jiřím Hřibnákovi, které měli v plánu postaviti ku zdi za to, že byli ochotni se zbraní v ruce zúčastniti se akce proti nim. Naštěstí, syn Jan odešel před krátkou dobou ke krejčímu do Kozojídek, kam byl otcem poslán. Jiří Hřibnák vozil hnůj a byl ihned o věci informován, proto se ztratil.“

Když se toho rána Němci objevili u jejich domu, byl pamětník náhodou pryč. „Nechali jsme si tehdy šít u krejčího ve vedlejších Kozojídkách kalhoty ke kroji. Poslal nám ale zprávu, abychom si pro látky přišli, že je ušije až po válce. Každý věděl, že už se blíží fronta. Když jsem se vracel přes pole domů, viděl jsem, jak v dálce někdo pobíhá a mává na mě. Byl to kamarád, který mě varoval, abych nechodil domů, a řekl mi, jak Němci zbili otce,“ vzpomíná.

Jan Tomeček věděl, že se nemůže vrátit domů, a několik dní se skrýval po stodolách v Tvarožné Lhotě. „Zůstal jsem tam asi tři nebo čtyři dny. Sešel jsem vždy na chvíli a zeptal se v domě, jestli mají nějaké jídlo. Pak jsem zamířil zas do jiné stodoly,“ vypráví. Jeho kamarád Jiří Hřibnák se vydal až za slovenské hranice a domů se vrátil až s Rudou armádou.

„Co vyváděli gestapáci v domě č. 2, o tom postižený nerad mluví. Říká: Co jsem dostal, dostal jsem sám a neproměnil bych to nikde. Děkuji Bohu, že to tak dopadlo, tak by to nebylo dopadlo, kdyby se byl uskutečnil jejich návrh na nábor do partyzánských skupin, kolik občanů mohlo býti postiženo?“ píše kronikář a dále uvádí, že členové gestapa vyrabovali oba domy a odjeli oba mladíky hledat. Zastavovali různé chodce a stříleli po nich, když okamžitě nezastavili. Podle datace kronikáře Bačíka k těmto událostem došlo ve dnech, kdy se blížila fronta a němečtí úředníci a občané hromadně opouštěli obec. 

Německý starosta skončil po válce ve vězení

Během několika dnů, kdy se Jan Tomeček ukrýval v okolí, postoupila do vsi válečná fronta. Jak pamětník vzpomíná, šlo to rychle. „V noci Němci začali pakovat a ustupovat. Brzy ráno došli do dědiny Rusi. Já jsem mezitím slezl dolů ze stodoly a šel jsem za zbytkem rodiny domů. Vzadu na zahradě jsme měli postavený velký kryt pro tři rodiny. Brzy ráno asi v pět hodin jsme najednou slyšeli střílení a někdo zabouchal na dveře a křičí: ‚German jest?‘ To byli Rusové, co hnali Němce pryč,“ vzpomíná Jan Tomeček. Rudá armáda ve vesnici nezůstala, pokračovala dál směrem do Strážnice a na Hodonín. Podle knihy Tvarožná Lhota – Minulost a přítomnost obce už 13. dubna nebylo v obci jediného německého vojáka.

Němečtí občané, včetně starosty Bačíka, obec opustili ještě před příchodem fronty. Jeho odchod zachycuje Pamětní kniha: „Starosta obce František Bačík, jakožto příslušník německé Říše, po rozloučení se z občany místním rozhlasem, odešel na výzvu německých úřadů k lidobraně ve Strážnici. Ti, kdož se přihlásili k německé národnosti a nebyli narukováni u vojska, byli nyní všichni voláni, i staří přes 50 let. Zůstávali poblíž svého působiště a byli zařazení k hájení, hlavně měst.“

Jan Tomeček si vzpomíná, že František Bačík měl tři syny – Frantu, Laďu a Janka. Všichni sloužili v německé armádě. „Laďa byl o rok mladší než já, padl někde u Ostravy a Jan jezdil na vojně s koňmi. Byl součástí pomocných skupin, které zajišťovaly dopravu zbraní a dalšího nákladu, Franta padl do zajetí. Po válce prohlásil, že sám sloužit nechtěl, že to bylo jen kvůli tomu, že jej otec přihlásil k německému občanství. Byl rehabilitovaný a odjel do Ameriky. Jeho otec pak byl po válce několik let zavřený,“ uzavírá Jan Tomeček na adresu fašistického starosty.

Poté, co Rudá armáda vyhnala německé jednotky a táhla dál, vystřídali je v obci Rumuni. „Usadili se u našich sousedů a mluvili česky. To pro nás byla záhada! Měli velké vozatajstvo s koňmi a vozili zásoby,“ vypráví pamětník. Jak stojí v článku Petrušky Šustrové a Josefa Mlejnka v časopisu Moderní dějiny, rumunské jednotky postupovaly společně s druhým ukrajinským frontem sovětské Rudé armády a s 1. československým armádním sborem a v této sestavě sváděly tuhé boje v rámci bratislavsko-brněnské vojenské operace: „Po slovenských městech byly postupně osvobozeny 14. dubna 1945 Hodonín a 26. dubna také moravská metropole Brno.“

„U nás na dvoře stály čtyři vojenské vozy s koňmi. Pomáhali jsme je krmit a u toho jsem se seznámil s vojáky. Jeden z nich měl na voze krásné lyže. Já mu povídám, kdes to vzal? Jak postupovali ze Slovenska k nám, tak táhli přes rekreační středisko a pokradli, co zůstalo v opuštěných domech. Řekl jsem mu, ať mi ty lyže prodá. Nabízel jsem mu 50 korun. On ale říkal, že nechce koruny. Chtěl 100 rumunských lei,“ vzpomíná Jan Tomeček. Vydal se proto za důstojníkem, kterého se zeptal, kolik vychází 100 lei na koruny a ten mu řekl, že je to asi 20 korun. Peníze si u něj vyměnil a za 100 lei, tedy 20 korun, si tehdy od rumunského vojáka lyže koupil. „Hned jsem si je přinesl domů a schoval na půdu pod slámu,“ směje se.

Po válce sebrali komunisté rodičům pole a dobytek

Když skončila válka, měl za sebou Jan Tomeček měšťanku. Studoval dál v pokračovací škole, chvíli pracoval a v roce 1949 nastoupil do základní vojenské služby v Brně, kde sloužil jako radista. Poté nastoupil k Československým drahám a oženil se s učitelkou Marií Poláškovou. V té době už jeho rodiče čelili nátlaku místních komunistů, aby vstoupili do družstva.

„Otec se s nimi nekamarádil a nic nechtěl podepsat. Pak jsem se jednou vracel domů z práce a viděl jsem u našeho domu nákladní auta a mnoho lidí. Nakládali všechen dobytek, co jsme měli doma,“ vzpomíná. Odvedli koně, krávy a další dobytek. Rodičům zůstalo jen trochu drůbeže a kousek pole hned za domem. „Viděl jsem jen rodiče, jak seděli venku před domem a plakali.“

Když přišlo v 60. letech uvolnění a mohlo se cestovat, vydala se manželka Marie poprvé navštívit své příbuzné ve Spojených státech amerických. Pozvala ji v roce 1964 sestřenice Antonie. Odjela sama, své dvě dcery, tehdy desetiletou Jiřinu a dvouletou Janu, nechala doma. Marie Polášková se ve Spojených státech narodila. Její rodiče tam odjeli začátkem 20. století za prací. Kvůli nemocným rodičům se ale v roce 1932 vrátili zpět na Moravu, aby pomohli s hospodářstvím. U příbuzných v Americe se Marii velmi zalíbilo a jako rodina začali Tomečkovi přemýšlet o emigraci.

Požádali o návštěvu jako rodina a už se nevrátili

„Manželka jednoho dne řekla, že by bylo lepší, kdybychom se dostali do Ameriky. Její rodina nám nabídla, že nám na začátku pomůže,“ začíná Jan Tomeček vyprávění o plánované emigraci. Rozhodnutí posílila ještě okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jako rodina zažádali v roce 1969 o povolení k návštěvě rodiny. Oficiální plán zněl – chceme vzít děti na prázdniny. „Úředník mi tehdy řekl, soudruhu Tomečku, můžete do té Ameriky odjet, ale jedna dcera musí zůstat doma. Podíval jsem se na něj a odmítl jsem, že dětem nezkazím radost. Nakonec jsme povolení získali všichni a začali jsme se chystat,“ vypráví.

Tomečkovi odletěli v červnu 1969 s několika kufry. Na letišti v New Yorku je čekali příbuzní. „Dojeli jsme ke Křenčíkům a řešili jsme, co budeme dělat. Bratr tetičky Franta Polášek byl pokrývač, tak rozhodl, že budu pracovat s ním. Nosil jsem nejdříve tašky na ramenou na střechu a pak mě Franta naučil, jak se pokládají. Tak jsme vydělali první peníze,“ říká Jan Tomeček.

Pamětníkova manželka Marie musela opustit milovanou práci učitelky a nastoupila do lahůdkářství československých majitelů. Obě dcery začaly nový život v amerických školách. Pamětníkova dcera Jiřina Vašek k tomu dodává: „Pamatuju si jen, že jsem se před odjezdem z Československa na památku fotografovala se svými spolužáky. Zabalili jsme si tehdy jen letní oblečení, aby nebylo nic podezřelé. Jen pár nejbližších příbuzných vědělo, že už se do Československa nevrátíme.“

Manželčina otce, Josefa Poláška, si v prosinci 1970 k výslechu předvolala Státní policie v rámci vyšetřování jejich emigrace. V materiálech Archivu bezpečnostních složek (vyšetřovací spis V-5988 BN), které jsou uložené v dodatečných materiálech, je detailní popis rodinné situace Tomečkových.

“Pokud z korespondence vím, tak dcera je zaměstnaná jako posluhovačka v domácnostech a její manžel je zaměstnán jako čistič parku. Její starší dcera Jiřina se učí jazyku anglickému. Dcera s rodinou bydlí v nájmu. Co bylo příčinou emigrace mojí dcery s rodinou, já nemohu odpovědně sdělit. Mám však zato, že to byla nespokojenost a politické poměry v ČSSR, zejména s tím, že jako rodiče manžela mé dcery tak i já jsem byl likvidovaný jako zemědělec v roce 1957. Dcera i její manžel tuto skutečnost velmi těžce nesli. Toto také mohla být příčina emigrace.”

Jan Tomeček později složil zkoušky z angličtiny a až do důchodu pracoval v místním parku Great Neck Park v New Yorku. Začátky byly těžké, ale postupně si Tomečkovi našli místo v československé komunitě. „Byla to pro nás obrovská změna. Ve Lhotě jsme byli zvyklí, že vyjdeš ze dveří a vidíš půlku dědiny. Mezi Čechy a Slováky s podobným osudem jsme pak našli druhou rodinu. Byli jsme členy Československého klubu Manhasset. S nimi jsme jezdili na výlety, pořádali jsme hody, domácí zábavy, jezdili jsme do Kanady na pouť nebo na Boží Tělo,“ přibližuje tamější život. Klub Manhasset pojmenovaný podle oblasti na Long Islandu, kde většina členů žila, měl v dobách největšího rozmachu před 300 členů. V roce 2000 svou činnost kvůli nezájmu mladší generace pamětník ukončil.

Odchodu z Československa Tomečkovi nikdy nelitovali, i když měli o svých příbuzných jen kusé zprávy. „Pořád jsme měli v myšlenkách ten život, který jsme tam zanechali, ale nelitovali jsme. Vždy, když jsme se s dalšími emigranty sešli, povykládali jsme si, zjišťovali, kdo co má za nové zprávy, ale Československo bylo moc daleko a informací jen málo. V první řadě byla práce, protože když chce člověk něco mít, tak musí pracovat,“ uzavírá Jan Tomeček.