Miroslav Tomek

„A vyvrcholilo to posledního října 1967, kdy naprosto neorganizovaně a spontánně se vyrazilo do Prahy. Vyrazilo se do Prahy zadem přes Pohořelec do Nerudovy ulice s výkřiky ‚Chceme světlo!’. Jenomže problém byl v tom, že v té době zasedal ve Španělském sále Ústřední výbor KSČ a oni si to vysvětlili po svém, že chceme světlo do politiky. Dole na Malostranském náměstí už čekali policajti, protože to někdo prásknul po cestě. Začalo domlouvání a nejenom obušky, ale i vytlačovali auty. Takové to najíždění do nohou auty, to není nic příjemného. Tak jsme se stáhli na Strahov, pár kluků zatkli a naházeli do aut. A do tohohle nastoupil Pohotovostní pluk VB. Byla to banda lidí, která se vyžívala v bolesti druhých. Řezali hlava nehlava – mladé, staré, student, bylo to jedno. Řezat, bít, tlouct, kopat. Dokonce šli k holkám do pokojů a řezali je obuškem, když ležely v posteli. Spousta lidí zraněných. Spousta lidí potlučených."

„Pro mě je tahle doba spojená s jednou věcí. Byl jsem se ženou v Praze, jdeme po Václaváku a zrovna jsme míjeli průchod domu, kde se upálil Zajíc. Ještě teď se mi ježí chlupy, protože se mi vybaví ten nelidský řev toho člověka. Pokaždé mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Bylo to hrozné. Nejhorší vzpomínka po roce 1968 je pro mě tahle. Bylo to něco děsivého, když jsem z toho průchodu slyšel ten zvuk, to je něco šíleného.“