The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Tomek (* 1922)

• narozen 15. února 1922 v obci Strážné na Slovensku

• otec František Tomek čs. legionář v Rusku

• otec u finanční stráže

• pamětník člen Sokola

• v září 1943 pamětník zařazen k Technische Nothilfe

• během pěti měsíců zažil asi padesát leteckých náletů na Berlín

• zažil největší spojenecký nálet na Berlín v noci z 23. na 24. listopadu 1943

• při bombardování Berlína zemřelo několik jeho přátel

• zaměstnán v koksovně Svoboda v Přívoze

• v současnosti žije v Ostravě

Miroslav Tomek se narodil 15. února 1922 v obci Strážné, ležící v jižní části Východoslovenské nížiny hned u hranic s Maďarskem. Otec se totiž jako československý legionář účastnil v 1. světové válce bojů v Rusku a po návratu do Československa získal místo u finanční stráže právě ve Strážném.

V obci v naprosté většině žili obyvatelé hovořící maďarským jazykem. Miroslav Tomek tam žil do svých šesti let, než ho rodiče poslali za příbuznými do Prahy. Ve Strážném prý totiž nebyla škola, a tak nastoupil do první třídy v Praze. „Občas mi ve třídě ulétlo nějaké maďarské slovo a děti mi nadávaly, co jsem to za Maďaróna,“ dodává pamětník. O rok později se malý Miroslav přestěhoval za dalšími příbuznými v Ostravě-Přívoze, kde absolvoval druhou a třetí třídu.

Když měla do školy nastoupit i pamětníkova sestra, otec zažádal o přeložení ze Strážného. Dostal místo v obci Skalité nedaleko města Čadca. Za rodinou tam přišel i Miroslav Tomek. Ten po absolvování základní školy nastoupil na gymnázium v Žilině. Nepodařilo se mu jej dokončit, a tak se nakonec vyučil zámečníkem v Ostravě.

Nástup do Technische Nothilfe

V Ostravě také Miroslav Tomek zažil události spojené s mnichovskou dohodou, kdy vojska wehrmachtu obsadila převážně Němci obývané pohraniční oblasti. Chodil do místního Sokola a vzpomíná, že se s jeho dalšími členy v Nádražní ulici v Přívoze často dostávali do střetů s ostravskými Němci. „Většinou jsme vyhrávali,“ dodává Miroslav Tomek. V Ostravě bydlel u vzdálených příbuzných česko-německé rodiny Jäckel. Vypráví, že s nimi také prožil podvečer 14. března 1939, kdy vojska wehrmachtu obsadila Moravskou Ostravu. „I když manželka Jäckela byla Češka, tak šli všichni k radnici vítat Němce. Mě tam tehdy táhli s sebou a hned začali hajlovat.“ Ten samý den vyhlásil sněm Slovenské krajiny samostatný Slovenský stát, vzniklý pod patronací Německa. Zanedlouho poté prý otce, matku i sestru vyhnali ze Slovenska zpět do Čech.

V době, kdy již v Evropě probíhaly vojenské operace druhé světové války, nastoupil Miroslav Tomek jako zámečník do firmy Viléma Vrbka v Ostravě. V roce 1942 ho pak přijali na Mistrovskou školu strojnickou ve Vítkovicích. Krátce po nástupu do druhého ročníku vstoupili 2. září 1943 do učebny školy muži v kožených kabátech, aby třem studentům oznámili, že se mají druhý den hlásit v Německém domě. Jednalo se o studenty Číže, Jankovského a právě Miroslava Tomka. Po zdravotní prohlídce všichni tři odcestovali do Brna, kde je spolu s dalšími studenty zařadili do Technische Nothilfe a poslali do Prahy.

Protektorátní ministr školství a osvěty Emanuel Moravec totiž ze své iniciativy nabídl vedení Technische Nothilfe dvě stě mužů z Čech a Moravy. Stalo se tak, že některé studenty z mechanicko-technických mistrovských škol, ale i jiných oborů s českým vyučovacím jazykem starší sedmnácti let zařadili do těchto oddílů. Příslušníci Technische Nothilfe měli za úkol odklízet trosky a opravovat budovy po bombardování. Zařazovali je ale také na různé práce technického charakteru a občas i na záchranné práce.

Miroslava Tomka s dalšími studenty po příjezdu do Prahy ubytovali v budově bývalého dívčího gymnázia ve Slezské ulici na Vinohradech. Dostali tam výstroj a také prošli čtrnáctidenním výcvikem. „Bylo tam s námi asi pět českých fašistů a ti nás pořád dokola učili, abychom zdravili zdviženou pravicí.“

Největší bombardování Berlína

Po výcviku studenty naložili do nákladních vagonů, které je odvezly do Berlína. V té době Německo zažilo již několik velkých spojeneckých náletů. „Otevřeli jsme dveře vagonu a viděli jsme, jak předměstí Berlína je částečně vybombardované.“

Miroslava Tomka pak prý asi spolu se sedmdesáti studenty z Ostravy a dalšími z jiných českých měst ubytovali v budově bývalé školy, stojící na ulici Invalidenstrasse v Berlíně-Charlottenburgu. Studenty zařadili do skupin s určeným německým velitelem a následně je posílali na různé práce po městě. „Hned jak skončilo bombardování, tak jsme pomáhali lidi vyprostit z vybombardovaných domů. Někdy jsme našli mrtvoly. Děti tam třeba zemřely. Jednou nás volali na vodovodní šachtu. Kopali jsme, aby ji mohli opravit. Vtom k nám přišla paní z baráku, který hořel, jestli bysme jí nepomohli vynést fotografický automat. Náš velitel to zakázal. Říkal, že u něj zahynulo už dost lidí. Z toho hořícího domu totiž padaly trámy. Všude jsme víceméně dělali pomocné práce a po bombardování jsme také pomáhali hasit.“

Miroslav Tomek také vypráví, že obyvatelé Berlína se k nim chovali slušně. To samé říká o jejich veliteli. Horší to prý bylo s českými fašisty, kteří s nimi do Berlína přijeli. Občas se také setkali se sovětskými zajatci, kteří z ruin vynášeli těla mrtvých mužů, žen a dětí. „Věděli jsme, že jsou to chudáci. Mladí kluci. My jsme jim dávali chleba, aby na tom byli trochu lépe. Oni měli žrádlo všelijaké. A my jsme měli jídlo dost slušné. Hlad jsme neměli. V žoldu jsme dostávali peníze na cigarety a na zákusky.“

Bombardování Berlína Spojenci bylo čím dál intenzivnější. K nejtěžšímu náletu došlo v noci z 23. na 24. listopadu 1943. Během této noci přišlo o střechu nad hlavou sto tisíc obyvatel. Miroslav Tomek bombardování prožil v protileteckém krytu. „Chvěly se tam zdi. S kamarády jsme byli domluvení, že když budeme zasypáni, ať jeden druhého omráčí, abychom netrpěli. Jináč jsme byli celkem v pohodě, až na několik jedinců.“Studenti v tomto krytu bombardování přežili, ale o několik stovek metrů dál kryt s pamětníkovými přáteli zasáhla bomba. Zahynulo v něm patnáct studentů většinou pocházejících z ostravských škol. „Do naší světnice ráno přišel velitel a vzal několik studentů na nějakou akci. Splnili jsme ji, a jak jsme se odpoledne vrátili, tak bylo nějaké nebezpečí a povolali se další kamarádi na nějakou další velikou akci v Berlíně. Přišel poplach a všichni se dostali do krytu. Bylo jich asi dvacet. Prožili tam bombardování. S Čechy tam byli dva němečtí sourozenci, a jak byl konec bombardování a zjistili, že dům hoří, tak spolu začali organizovat vyprošťovací práce. Naši zkraje pomáhali odstraňovat balvany a cihly. Detaily vím od mých dvou kamarádů, kteří se zachránili. S těma Němcema se dostali ven a pak ten strop znovu propadl. Ostatní tam zemřeli, uhořeli. My jsme tam asi za dva dny přišli a viděli jsme vytažený mrtvoly. Byly vytažený u chodníku. Ohořelý, že jsme je ani nepoznali. Dělali jsme takovou menší tryznu.“

V polovině prosince roku 1944 vydal Adolf Hitler rozhodnutí, podle kterého již neměli být protektorátní příslušníci uniformovaných formací nasazováni mimo území protektorátu. Na začátku února 1944 se tak Miroslav Tomek vrátil domů. V Berlíně strávil necelých pět měsíců, při nichž zažil asi padesát leteckých náletů a viděl nespočet ohněm zohavených těl.

V Ostravě již zůstal

Po návratu do Ostravy dostudoval školu a ještě v roce 1944 nastoupil do dnešní koksovny Svoboda, kde na různých pozicích zůstal až do penze. „Nastoupil jsem do Kokerei Franz, pak to byla koksovna František, pak jsem pracoval v koksovně Vítězný únor, pak generála Svobody a pak už jen svobody,“ vypráví o jedné a též koksovně Miroslav Tomek. Názvy koksovny ilustrují dějiny dvacátého století v Československu a změny politických ideologií. S tou komunistickou Miroslav Tomek nikdy nesouhlasil a přes naléhání také nikdy nevstoupil do komunistické strany. Nedostal proto povolení dálkově vystudovat vysokou školu a omezilo to i jeho pracovní růst.

Dnes žije stále v Ostravě.

EISENHAMMER, M., Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace, Praha – Univerzita Karlova, disertační práce, 2013.