The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Igor Tomeš (* 1931  †︎ 2018)

• narozen roku 1931 v Brně, vnuk brněnského primátora Karla Tomeše

• otec byl obchodním zástupcem firmy Škoda

• 1932‒1936 a 1939‒1946: žil s rodiči v Hongkongu a jiných místech Dálného východu

• 1951‒1955: vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze

• 1955: po absolutoriu odborný asistent na katedře pracovního práva

• 1959‒1963: zaměstnanec Mezinárodní organizace práce v Ženevě

• evidován jako spolupracovník rozvědky pod krycím jménem François

• 1966: docent v oboru pracovního práva a sociálního zabezpečení

• 1968: aktivní během pražského jara, předseda fakultního výboru KSČ

• 1970: nucený odchod z fakulty

• 1971‒1989: pracoval jako sociolog a právník v Technicko-ekonomickém ústavu hutního průmyslu

• 1989‒1991: náměstek mistra práce a sociálních věcí

• 1992: spoluzakládal s Jiřinou Šiklovou katedru sociální práce na FF UK

• zemřel 23. března 2018

Narodil se v rodině někdejšího brněnského primátora (1925‒1935) Karla Tomeše (1877‒1945), který byl jeho dědečkem. Jeho otec byl obchodní zástupce plzeňské Škodovky. Asi jako roční odjel Igor Tomeš poprvé na Dálný východ do Šanghaje. Šanghaj musela rodina později kvůli pokračující občanské válce opustit. Jeho otec si za dramatických okolností přestěhoval kancelář do Hongkongu.

Dne 8. prosince 1941 začal útok na Hongkong. „Když byl Hongkong napadený Japonci, zrovna jsme měli ve škole srovnávací zkoušky. Tatínek si pro mne přišel do školy v uniformě.“

S matkou a mladším bratrem byli internováni v táboře Rosary Hill v Hongkongu, otec jako voják byl zajat a odvezen na nucené práce do dolů v severním Japonsku. Po osvobození na něj dlouho čekali, než se z japonského zajetí přes Filipíny dostane zpět do Hongkongu. Po dlouhé anabázi se až v květnu 1946 celá rodina dostala zpět do Československa. Dědeček Igora Tomeše zemřel na konci války v koncentračním táboře v Dachau.

Při návratu do Československa se musel nejdříve naučit pořádně česky. Bylo mu patnáct a žádné gymnázium ho nechtělo vzít. Až Anglické gymnázium v Praze ho podmíněně přijalo, definitivně přijat byl až před maturitou.

Po maturitě vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, vstoupil do komunistické strany. Na univerzitě zůstal i po ukončení studií jako odborný asistent v oboru pracovního práva.

Roky v Ženevě

V roce 1959 se mu otevřela možnost odjet do Ženevy do Mezinárodní organizace práce (ILO). Jak pamětník zdůrazňuje, výběr byl v režii mezinárodní organice, bylo to prý poprvé po únoru 1948, kdy vládnoucí režim nechal mezinárodní organizaci vybírat mezi kandidáty. Nicméně i zde uplatňovala československá vláda právo veta.

„Z 220 vybrali 50 uchazečů. Sem přijel kdosi a udělal s námi písemný test a ten si odvezli do Ženevy. Z toho vybrali devět a s námi udělali ústní pohovory, vybrali pro generálního ředitele ILO tři lidi, nějakého soudce z Plzně, nějakého člověka ze Svazu mládeže a mne. Komunisti prosazovali toho ze Svazu mládeže, oni chtěli toho soudce, ale on byl národní socialista, to bylo pro naše komunisty nepřijatelný. Já jsem byl komunista, sice jen řadový, ale byl jsem odborný asistent, uměl jsem dobře anglicky a trochu francouzsky, takže to padlo na mne. A tak jsem odjel na pět let do Ženevy.“

V letech 1959‒1963 byl zaměstnancem Mezinárodní organizace práce v Ženevě v odboru sociálního zabezpečení. V rámci technické pomoci OSN působil jako poradce na úrazovém pojištění v Súdánu (1962) a v Turecku (1963). V roce 1963 byl odvolán domů. Ačkoli se mu nechtělo, poslechl. Nechtěl prý svou emigrací poškodit bratra, navíc i v Praze se mu otevírala slibná kariéra.

 „Studoval jsem Ženevskou univerzitu, sociologii, ale nedostudoval jsem to. I když jsem měl permanentní kontrakt, po pěti letech mi soudruzi řekli, že v zahraničí smím být jen pět let a musím se vrátit domů. Podal jsem výpověď. Nabízeli mi, abych emigroval, byl o mne zájem. Věděl jsem, že doma mám rodinu, měl jsem tady bráchu, on měl taky rodinu. Vím, co se stávalo koncem padesátých let s rodinami emigrantů, že dostaly flastr a že si už neškrtly. Nechtěl jsem, aby kvůli mně někdo doma trpěl.“

Před odchodem podepsal závazek spolupráce s rozvědkou Státní bezpečnosti, kde byl veden jako agent Francois. Igor Tomeš k tomu dnes uvádí: „Když mi dávali pas na ministerstvu zahraničí, tak mne požádali, abych jim pomáhal s informacemi tam, kam se nedostanou naši diplomati. Později jsem se dozvěděl, že to byla rozvědka Státní bezpečnosti. Tehdy jsem byl pravověrný komunista, tak jsem to považoval za práci pro vlast, byla to rozvědka, tedy žádný donášení na lidi, ale měl jsem sledovat, jestli nejsou nějaké akce připravované proti Československu nebo jestli by se mohlo Československo účastnit. To, co dělají běžně diplomati. V té době se k tomu naši diplomati nedostali, oni je izolovali. Považoval jsem to za svoji vlasteneckou povinnost, teprve později jsem pochopil, že jsem šlápl vedle. Jakmile jsem to mohl ukončit, tak jsem to ukončil. Potom jsem se s Zelenkou spřátelil, mimochodem jsem mu to v roce 1962 řekl. Bavil jsem se s ním, jestli to mám skončit, z hlediska mezinárodního práva to bylo zakázané, ale on řekl ne, pak jsem s ním konzultoval, co jsem hlásil. Od roku 1960 jsem se s tím netajil, v podstatě se to o mně vědělo.“

Jeho spisový svazek je dnes k nalezení pod číslem 42338 v Archivu bezpečnostních složek.

Pražské jaro

Pod vlivem své zkušenosti ze života v zahraničí se stal kritickým k fungování rigidního komunistického režimu. Na právnické fakultě UK se aktivně zapojil do tzv. obrodného procesu, který vyústil v pražské jaro.

„Ač komunista, tak jsem se stal nepřítelem komunistů. Po pěti letech pobytu venku jsem se dostal k informacím, které jsem tady neměl. Dozvěděl jsem se o Gulagu, o všech těch zvěrstvech. Pochopil jsem, že rozdíl mezi komunismem a fašismem není zas tak velký, že jsou to diktatury, jen mají trochu jinou ideologii. Zapojil jsem se do toho, co vyústilo v pražské jaro, a zapojil jsem se intenzivně do všech aktivit, stal jsem se místopředsedou jednoty právníků.“

Od ledna do září 1968 byl předsedou fakultního výboru KSČ, funkci složil krátce po spojenecké invazi. Vystupoval proti „spojenecké“ invazi. Například na Mezinárodním kongresu demokratických právníků ve Vídni v lednu 1969 se vyslovil, že splňuje definici OSN o agresi. Nicméně jeho propuštění z fakulty se odkládalo do roku 1970. Několik měsíců byl nezaměstnaný, pak si našel práci v hutním průmyslu, v osmdesátých letech se už mohl omezeně věnovat výzkumu v oblasti podnikového sociálního zabezpečení.

Na konci osmdesátých let začal připravovat koncepci sociální reformy, přes Petra Pitharta byl znám i okruhu lidí z Charty 77 a Občanského fóra. Po listopadu 1989 byl jmenován náměstkem ministra sociálních věcí ve federální vládě.

Asijské způsoby

Jeho pobyt v Hongkongu v době dospívání ho velmi ovlivnil.  „Vyrostl jsem v Číně a Asiaté mne považují za největšího Asiata mezi Evropany. Když jsem mezi nimi, tak se chovám jako jeden z nich. Jsem mezi nimi vyrůstal patnáct let. […] Nikdy mne neuvidíte se nesmát. I když je mi zle, budu se usmívat. To mám od Číňanů. Neuvidíte mne si stěžovat, i když mne něco bolí. Oni říkají, že když si stěžujete, tak raníte své přátele a děláte radost svým nepřátelům. A to je nevhodné.“