Anna Tomíšková

„Já jsem tam zaklepala u těch lidí, tak mě nechali tam přespat, večeři mi dali. Moc dobrý lidi to byli, starší lidé. Ráno, když jsem vstávala, mi dali zase najíst. A on povídá, jo... on se šel převlíknout do uniformy, on to byl policajt, a povídá: ‚Tak, děvče, teď nám řekni po pravdě: kam jedeš, proč jedeš a co se ti stalo, že jedeš?‘ Tak jsem jim to všechno vypověděla, že mě v továrně vyhodili a bála jsem se jet domů. Já jsem nevěděla, že mě dali naši hledat rádiem. Proto o mně asi už věděli. Tak pěkně mi to řekl. A přátelsky. To z něho vyzařovala ta dobrota. Tak jsem byla ochotná vypovědět všecko, co jsem, kde jsem. A povídá: ‚Chceš se vrátit domů, nebo chceš na to Slovensko jet?‘ Řekla jsem: ‚Já domů nejdu.‘ A on povídá: ‚A chtěla bys pracovat tady u nás?‘“

„Jsem ráno musela vstávat ve čtyři hodiny, ale to jsem hnala jenom naše kozy. Nad tým kopcem ke hřbitovu... tohle to je hřbitov... tak u toho jsem vždycky pásávala, a jak jsem zapadla... jsem si sedla na zem a v tu ránu jsem usnula, kozy utekly na hřbitov, požraly tam kytky lidem. No jenomže pan farář to viděl a potom to žaloval mamince a máma vzala zase tu palicu a chcela ma praštit tou palicou a farář povídá: ‚Takto sa deti nevychovávajú, to dievča za to nemôže.‘“