The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Topičová (* 1932  †︎ 2023)

• narozena 8. září 1932 do rodiny jugoslávského diplomata Petara Bradiće

• v roce 1942, v době atentátu na Heydricha, docházela s rodiči do pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a byla členkou tamního dětského pěveckého sboru

• květen 1945 – v době Pražského povstání pobývala u své tety v Praze 6

• 50. léta – sledována StB jako potenciální agentka Západu (sestra v emigraci v západním Německu)

• v roce 1960 se provdala za Kristiána Topiče, dramaturga a režiséra Krátkého filmu (1971 rozvedeni)

• od 50. let do roku 2000 byla zaměstnankyní pravoslavné církve, zajišťovala účetnictví a podílela se na obnově kostela i jiných památek po republice

• zemřela 15. září roku 2023

„Snažila jsem se vždy vykřesat i z těžkých situací jen to pozitivní, ale nebyl to vždy lehký úkol,“ říká Věra Topičová, rozená Bradić. Mnohdy  moc nechybělo, aby se její osud stal tragickým – ať už během Pražského povstání, či v době, kdy docházela jako dítě do kostela v Resslově ulici, v němž se ukrývali v roce 1942 parašutisté z operace Anthropoid.

Tatínek byl jugoslávský diplomat

Věra Topičová se narodila 8. září 1932 do rodiny Srba Petara Bradiće a Češky Marie Slukové. Tatínek pocházel z vesnice blízko Splitu. Ve dvacátých letech přišel do Prahy jako student architektury, později se rozhodl vydat na diplomatickou dráhu a stal se v roce 1929 zaměstnancem jugoslávské ambasády v Praze. Maminka Marie pocházela z malebné vesnice Rozstání, z kraje spisovatelky Karolíny Světlé. Mladá léta Věry Topičové jsou však spojena s Jugoslávií, kde rodina Bradićových pobývala do doby, než se sestry dostaly do věku dětí školou povinných. „Starší sestra Smiljana začala chodit ještě do obecné školy v Jugoslávii, chodila tam asi dva roky, potom jsme se ale už natrvalo přesunuli do Čech,“ vypráví Věra Topičová. Malá Věra sestře školu záviděla: „Nemohla jsem se dočkat, až budu chodit do školy, a tak mě tam posílali se sestrou, jen jsem tam seděla a poslouchala, učitelé mě nehodnotili.“ V roce 1938 prožila i ona svůj první školní den, a to na základní škole na dnešním náměstí Svobody (Základní škola Emy Destinnové, Praha 6). Jednalo se o poměrně novou školu, která byla vystavěna teprve v letech 1928–1931, a při jejím slavnostním otevření nechyběl pražský primátor Karel Baxa, osobní přítel Petara Bradiće, který jemu a jeho ženě Marii šel v roce 1928 na svatbě za svědka.

Maminka mi řekla, že je v Polsku válka

Do útlých školních let malé Věry však zasáhla druhá světová válka. Dne 1. září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko; Věrce bylo sedm let. „Maminka mi řekla, když jsem se ráno probudila, že je v Polsku válka,“ vypráví Věra Topičová. „Pamatuji si, jak defilovala německá armáda, lidé plakali, my děti jsme to nemohly úplně pochopit, ale vnímaly jsme, že je to smutné.“ V těchto dramatických momentech zůstala Marie Sluková-Bradić se dvěma dcerami sama. Petar Bradić byl toho času pracovně v Jugoslávii a uzavření hranic mu znemožnilo se k rodině do Čech vrátit. „Tatínek se k nám vrátil až výrazně později, jen díky svému diplomatickému pasu, mohl pak přiletět a odletět, kdy chtěl, ale to bylo až v době, kdy už se události začaly trochu uklidňovat,“ vypráví Věra Topičová.

S tetou jsme nakupovaly trikolory a všude se střílelo

Bez otce zůstaly, tentokrát už čtyři ženy – protože rodina Bradićových se v roce 1942 rozrostla o dalšího potomka, dceru Dušanku – i během Pražského povstání v květnových dnech 1945. Marie, Smiljana a tříletá Dušanka zůstaly s maminkou v jejich dejvickém bytě, Věra v nedaleké Někrasovově ulici u maminčiny sestry: „Vzpomínám si, jak jsme s tetou nakupovaly trikolory a pak se tam začalo střílet.“ Někrasovova ulice je ohraničena dvěma parky, na konci jednoho z nich se usídlili Němci a střely nezřídka zasáhly i dům, ve kterém se Věra schovávala: „Trvalo to asi čtyři nebo pět dní, lidé byli zabarikádovaní v domě, dali skříně před okna a žili tam ve tmě; děti byly schované ve sklepě…“ Ve vzpomínkách tehdy třináctileté dívky zůstal tragický moment, kdy pomáhala ošetřit postřeleného mladíka až do příjezdu sanitky: „Mladík byl boxer, statný, silně krvácel a teta mě nechala u něj, abych ho kontrolovala, a když přijela sanitka, byl už v bezvědomí.“ Chaos panující v ulicích, poslední ostrůvky bránících se Němců v místě, kde se Věra schovávala, bohužel vetkly květnové příhodě hořký konec: „Sanitní vůz, jasně označený červeným křížem, ho naložil a pomalu odjížděl. V tu chvíli na něj Němci z protějšího baráku začali střílet. Postřelili řidiče sanitky i boxera, lidi je pak přitáhli do bezpečí, ale oba vykrváceli.“ A okolnosti neušetřily ani maminku a sestry v bytě nedaleko základní školy na „Scharnhorst-Platz“ (dnes náměstí Svobody), kam Věra dříve chodila, a to až do roku 1940. Toho roku byla budova zabrána německým vojskem a žáci přesunuti do provizorní dřevěné boudy v jiné části Prahy 6. Věra Topičová vypráví: „V posledních dnech se v té naší bývalé škole usídlily dokonce jednotky SS, oni se strašně báli Rusů, když dorazili do Prahy. Do bytů v blízkosti školy, tedy i do našeho, vtrhla skupina německých vojáků, vzali si lidi jako rukojmí, nechali je venku nastoupit a hrozili, že je zastřelí, pokud se škola nevyklidí. Na obě mé sestry mířili pistolí.“

Lidský hlas je v pravoslaví ten nejdokonalejší nástroj

Osud Věry Topičové je výrazně propojen s jedním z významných pamětních míst historických událostí nejen Prahy, ale celého tehdejšího Česka. Rodina Bradićových byla nábožensky založená, otec – Jugoslávec – své děti vychovával v duchu náboženské tradice své jižanské země – pravoslaví. Zřízení pravoslavného biskupství v Praze v roce 1929 předcházela poměrně trnitá cesta, kterou prošlapával moravský rodák Matěj Pavlík. V Srbsku vysvěcený první biskup české pravoslavné církve nakonec dokázal, že pražská pravoslavná eparchie (diecéze) byla uznána jak českým státem, tak srbskou pravoslavnou církví, pod kterou oficiálně spadala. Matěj Pavlík – otec Gorazd – se stal jejím prvním biskupem. Právě ono napojení na Jugoslávii bylo důvodem, proč Petar Bradić přivedl rodinu právě sem. V roce 1935 získala církev od státu původně katolický kostel Karla Boromejského, nově vysvěcený jako kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Věrčino útlé dětství je spojeno právě s tímto místem – obřad ji fascinoval a kromě toho – sama se jej aktivně účastnila jako členka dětského sboru. „Bohoslužba je nejvíce podobná římskokatolické, ale je celá zpívaná, nepoužíváme žádné hudební nástroje, jen lidský hlas, ten je totiž v pravoslaví považován za ten nejdokonalejší hudební nástroj,“ upřesňuje Věra Topičová. Zpěv – nejen v kostele – zůstal její celoživotní vášní – později docházela na soukromé hodiny k profesoru M. Fridrichovi, Zdeňku Otavovi, profesoru pražské AMU. Vedle zpěvu se Věra i Smiljana věnovaly veslování na čtyř- a osmiveslici, reprezentovaly republiku i v zahraničí, ale jak dodává: „Profesor zpěvu mi řekl – buď jedno, nebo druhé. A já jsem si vybrala zpěv.“

Rodiče nás v tu dobu nechtěli moc pouštět ven

Psal se 27. květen 1942, když se lidé z rozhlasu dozvěděli, že na říšského protektora Reinharda Heydricha byl spáchán atentát; 4. června na následky zranění zemřel. Rozpoutal se krutý hon nejen na ty, kdo atentát provedli – Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše – ale na všechny, kdo by jen náznakem byli s případem či „zločinci“ spojeni. Na období tzv. heydrichiády si vzpomíná i Věra Topičová. „Lidi se strašně báli, ze zpráv totiž věděli, jaké jsou tresty jenom za to, že je znali a zahlédli, a neoznámili.“ Atmosféru všeobecného strachu a hrůzy, kterou rodiče prožívali, pocítily na vlastní kůži i děti: „Rodiče nás v tu dobu nechtěli moc pouštět ven, protože jsme si na ulici hrály s německými dětmi a děti z neznalosti řeknou všelicos, třeba že chodíme do kostela. V tu dobu už se vědělo, že se skrývají někde v kostele, Němci si všechno prověřovali. A první na ráně byli cizinci, a my jsme byli dokonce Jugoslávci.“ Rodina Bradićových mohla mít obavy více než kdokoliv jiný, ovšem o nebezpečí v kryptě kostela, kam v tu dobu docházeli, nic netušili. Tíhu spojenou s pomocí parašutistům nesli na bedrech tři muži: ve spolupráci s domácím nekomunistickým odbojem poskytl starší sboru pravoslavné církve Jan Sonnevend a pravoslavný farář a kaplan Vladimír Petřek sedmi československým parašutistům úkryt v kryptě pod chrámem. „Otec Gorazd byl v tu dobu na cestě po Moravě, snažil se získat pro naši církev nové kontakty, a když se vrátil, postavili ho před hotovou věc a on souhlasil,“ dodává Věra Topičová. Dne 18. června 1942 skončil po dlouhém, sedmihodinovém boji s Němci v kostele sv. Cyrila a Metoděje život sedmi československých parašutistů – Opálky, Gabčíka, Kubiše, Valčíka, Bublíka, Hrubého, Švarce. Důsledky pomoci byly pro pravoslavnou církev a její členy fatální: o život přišli na pražské střelnici v Kobylisích na začátku září kromě jiných i otec Gorazd, Jan Sonnevend i Vladimír Petřek, nebyli však jediní: „Další, kdo je znali, příbuzní, známí, všechny zatkli. Naproti kostelu bydlel lékař, který jednoho parašutistu ošetřil, a také zahynul.“

Všechny jsem je znala, učili mě náboženství

Ze života Věry Topičové zmizeli lidé, kteří se výrazně zapsali do její dětské paměti a v mládí ji ovlivnili, nejen nábožensky: „Znala jsem je všechny, učili mě náboženství, byli pro nás i dobrými psychology, vladyka Gorazd chodil často mezi nás děti, vzpomínám na ně jako na velmi příjemné lidi, všichni měli rodiny a děti stejně staré jako já.“ V koncentračním táboře Mauthausen byly popraveny i manželky a děti těch, kdo parašutistům poskytli pomoc. Na otázku, proč zrovna pravoslavná církev nabídla pomoc, pamětnice dodává: „Naše církev za války ukrývala i Židy, myslím si, že pomohlo i to, že naši duchovní byli napojení na Jugoslávii, tam byla církev zvyklá na atentáty, bylo to tam divočejší. Pro katolíky asi bylo nepřijatelné ukrývat lidi, kteří někoho zabili, byť to byl Heydrich.“ Kromě ztráty nejvýznamnějších členů církve došlo téhož roku i k jejímu definitivnímu zákazu a konfiskaci majetku, pravoslavné bohoslužby se pod trestem smrti nesměly konat až do konce války.

Pro Jugoslávce v Československu to byla zlá doba

Věra Topičová se po válce rozhodla pokračovat ve studiu na jazykové škole. Jako cizinka – jugoslávské národnosti – musela po válce odejít z libeňského gymnázia na jeho pobočku v Měšicích u Prahy, kterou vedla anglická ředitelka a kde studovaly i další děti českých diplomatů a cizinců – její spolužačkou byla například dcera Zdeňka Augenthalera, člena české exilové vlády za druhé světové války. „Pokud jste chtěli dostudovat, museli jste sem, Jugoslávci měli v letech po válce zakázaný přístup třeba i na vysokou školu, sestra Smiljana nemohla studovat,“ vypráví Věra Topičová. Nemilost, do které se lidé jugoslávské národnosti krátce po druhé světové válce v zemích východního bloku dostali, souvisela se sporem Josipa Tita a J. V. Stalina. Josip Broz Tito – prezident Jugoslávské socialistické republiky, předseda Svazu komunistických stran Jugoslávie – se snažil vytvořit vlastní alianci na Balkáně a vystupovat v zahraniční politice nezávisle, což se nelíbilo SSSR. V roce 1948 byla Komunistická strana Jugoslávie dokonce vyloučena z Kominformy – Moskvou řízené mezinárodní organizace komunistických stran. „Jakmile nastal problém mezi Titem a SSSR, okamžitě se všude po Praze objevily štvavé plakáty, pro usazené Jugoslávce to byla zlá doba, navíc to vypadalo, že se všechno bude ještě zhoršovat,“ vypráví Věra Topičová. Spory neustál ani otec, zaměstnanec ambasády. „Odnesl to i otec, musel odejít z jugoslávské ambasády, spolupráce mezi Jugoslávci a Čechy nebyla možná,“ dodává pamětnice.

Řekla, že v té nesvobodě nemůže žít

Věra Topičová měla ještě dvě sestry – mladší Dušanu a starší Smiljanu. Dušanka Bradić šla ve stopách svého otce a pracovala pro jugoslávskou ambasádu; tragicky zahynula ve svých pětatřiceti letech na následky autonehody. I starší Smiljana se pohybovala v diplomatických kruzích. „Smiljana se zasnoubila s francouzským diplomatem, byl to asi vojenský přidělenec, našli jsme jednoho dne ve schránce zprávu, že ho nemá hledat, že všichni museli opustit zemi do dvanácti hodin, neboť jim hrozilo zatčení kvůli podezření z vyzvědačství.“ To byl nesmírný zásah do jejího osobního života… řekla, že už v té nesvobodě nedokáže žít.“ Komunistickým převratem v únoru 1948 se Československo stalo součástí zemí východního bloku a později Varšavské smlouvy, Francie naopak zůstala v západní části a stala se členem Severoatlantické aliance. Smiljana odjela nejprve do Francie, kde se se svým snoubencem sice setkala, ale ze svatby sešlo, poté pobývala v Jugoslávii, Anglii – kde na vysoké škole vystudovala angličtinu – a nakonec se ve Frankfurtu nad Mohanem provdala za tamějšího vojenského delegáta.

Akce „Stipendistka“

Není divu, že se o rodinu Bradićových začalo intenzivněji zajímat kontrarozvědné oddělení Státní bezpečnosti; zejména pamětnice byla pod ostrým dohledem jistého agenta Barka – dle zpráv uložených v Archivu bezpečnostních složek[1] – žel velmi blízkého přítele nejen Věry, ale i celé rodiny. Pamětnice se svým „nepřátelským postojem ke komunistickému zřízení“ netajila. „Pramen prohlásil, že u nás ani nevíme, co je svoboda, že jsme v otroctví, do kterého jsme byli uvedeni, aniž bychom si to uvědomovali,“ cituje agent Barek po jednom z rozhovorů v roce 1957 Věřina slova. Podezřelá byla celá rodina Bradićových, neboť – jak se ve spisech píše – měli mnoho příbuzných v NDR, NSR, Francii, Anglii, Švýcarsku a USA a „udržovali s nimi styky“. Zmíněn byl i Smiljanin někdejší francouzský snoubenec Bernard Joubert, který se stal podle zjištění StB „vedoucím služebny francouzské rozvědky v Norimberku“, se kterým byla sestra v určité době v kontaktu. Věra Topičová na tuto dobu, která je pro ni dodnes velmi bolestivým místem v paměti, vzpomíná: „Věděla jsem, že mě sledují, u nás byly pořád ‚návštěvy‘, chodili za mnou i do práce, na sestru v Německu také nasadili agenta, říkala mi to… To nemůžete žít v klidu, ani církev vás neochrání…“ Pod tímto intenzivním tlakem žila celé tři roky, až v roce 1960 byla „Akce Stipendistka“ ukončena. Důvody zněly: špionáž se nepodařilo prokázat, pamětnice už na velvyslanectví nedochází a získala československé státní občanství. V roce 1960 se totiž provdala za svého dlouholetého přítele Kristiána Topiče, dramaturga a režiséra Krátkého filmu, a svatbou získala české občanství. Manželství vydrželo sice jen jedenáct let, ale – jak Věra Topičová říká – „zůstali jsme dobrými přáteli až do jeho smrti v roce 1997“. Příjmení Topičová si pamětnice ponechala.

Církev mi podala pomocnou ruku a zaměstnala mě

Věra Topičová nakonec složila v roce 1949 na jedné z mála škol, kde ji jako Jugoslávku nechali studovat, maturitní zkoušku a o rok později i státnici z angličtiny na Univerzitě Karlově. Vyrůstajíc v bilingvní domácnosti mluvila vedle toho ještě srbochorvatsky, doplnila si ruštinu a němčinu. Na začátku padesátých let, v době, kdy komunistická moc začala nemilosrdně pronásledovat církve i její členy, se Věra Topičová rozhodla v církvi i nadále zůstat, ale nejen to, stala se její zaměstnankyní: „Zůstala jsem věrná pravoslavné církvi, všichni duchovní, kteří přežili druhou světovou válku a nucené práce v Německu a vystudovali díky otci Gorazdovi, když se vrátili, řekli: ‚Musíme vrátit církvi to, co nám ona pro život dala…‘ Rozhodla jsem se pro to samé, církev mi tehdy podala pomocnou ruku a zaměstnala mě. Do konce života jsem pomáhala jazykově i s organizací.“ Podobě jako její otec stál u počátků zrodu pražské pravoslavné diecéze ve dvacátých letech, Věra Topičová stála u jejího obnovení po válčeném zákazu: „Naučila jsem se vytvářet rozpočty, vyúčtování, chodila jsem na kontroly po církevních obcích, zaučovala jsem duchovní, spravovala státní příspěvek na činnost církví, komunikovala s církevními odbory ministerstva kultury,“ upřesňuje pamětnice náplň své činnosti. Práci pro církev vykonávala nepřetržitě až do svého odchodu do důchodu v roce 2000. Tlumočila při zahraničních návštěvách a sama několikrát do zahraničí vycestovala jako pěvkyně – do Francie, Itálie nebo Švýcarska. Vedle církve zůstala oddaná i své rodině, děti bohužel s manželem neměli, starala se o své rodiče, kteří se dožili relativně vysokého věku (otec 84 let, maminka 75 let). Takto – jejími slovy – „dosloužila“ i své nejstarší sestře Smiljaně, která nakonec zemřela ve Frankfurtu; svým sopránem ji Věra Topičová v kostele při pohřbu doprovodila na poslední cestu.

Zpěv, péče o druhé a služba církvi zůstaly pro Věru Topičovou úhelnými kameny. A přestože v životě prožila mnoho těžkých chvil i zklamání, neustále opakuje: „Snažila jsem se vždy vykřesat i z těžkých situací jen to pozitivní a vést k tomu i lidi kolem sebe, ale nebyl to vždy lehký úkol.“ V roce 2022, v době natáčení rozhovoru, žila v Praze 6 v bytě po své tetě, kde s ní prožila náročné dny Pražského povstání v květnu 1945.

[1] Informace vychází mj. ze Svazku ABS arch. č. KR-46091 MV, část zveřejněna v části Dodatečné materiály.