The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Topš (* 1928  †︎ 2013)

• bývalý politický vězeň

• 1950 odveden k 21. tankovému praporu v Žatci, později povýšen do hodnosti četaře

• za kázeňský přestupek degradován

• poté sloužil u tajného útvaru v Jablonečku u Mnichova Hradiště

• 1952 zatčen za ilegální činnost – pořizování kopií fotografií vojenských objektů a dokumentů v rámci přípravy útěku na Západ společně s organizovanou skupinou vojáků

• odsouzen na 11 let

• vězněn převážně v Leopoldově a v táboře Bytíz

• z vězení si odnesl trvalé zdravotní následky

• 1959 byl podmínečně propuštěn

• po propuštění pracoval jako údržbář a řidič sanitky v Litoměřicích

• zemřel 30. 9. 2013

Dětství a rodina

Václav Topš se narodil 27. dubna 1928 v malé vesnici Nučničky u Terezína jako poslední ze sedmi dětí již starším rodičům. Tatínek Jaroslav se narodil v roce 1880. V 1. světové válce sloužil v rakouské armádě, potom se dostal do ruského zajetí. Ze zajetí, kde pracoval v solných dolech ještě dlouho po bolševické revoluci, se vrátil s podlomeným zdravím roku 1922. Dostal pak místo u vojenské správy v Terezíně. Jedna z jeho dcer a Václavových sester Běta byla v mladém věku zastřelena svým nápadníkem v lese u Nučniček. Rodiče Václava Topše zemřeli poměrně mladí, matka Marie, rozená Foriová, v roce 1937, otec v roce 1939. Proto na ně Václav nemá mnoho vzpomínek. V jeho paměti se ale zachovala ta, jak s maminkou chodíval jako dítě prodávat zeleninu, vajíčka a máslo na trh do Terezína.

„My jsme měli malé hospodářství, maminka na něm pracovala, sourozenci taky museli pomáhat. Maminka, to jsem byl asi pětiletý nebo šestiletý, mě brávala s sebou, když nosívala na prodej nůši zeleniny, vajíčka, máslo... To jsem musel vždy v noci před tím točit tou bečkou, aby se ze smetany stalo máslo.“

Do Terezína chodil Václav Topš i do měšťanské školy. Tam také zažil, když do pevnostního města začali přicházet Židé. Město bylo postupně celé uzavřeno pro civilní obyvatelstvo, které se muselo vystěhovat, a stalo se z něj židovské ghetto.

Po základní škole se Václav Topš vyučil v Roudnici nad Labem obchodním příručím. V té době už nežili jeho rodiče a jako poručník mu byl určen jeho starší bratranec Jaroslav Klement. Bylo to ale poručnictví pouze formální, a když pak za pár let poručník zemřel, nikdo už se o Václava nestaral.

Bratr František, u kterého bydlel, se oženil, ale jeho žena neměla Václava příliš v lásce, vznikaly mezi nimi neshody. Soužití v domku po rodičích bylo nevyhovující, stavení mělo pouze dvě místnosti, do roku 1947 tam ani nebyla zavedena elektřina.

Po vyučení Václav Topš zjistil, že výdělky prodavače jsou velmi nízké. Bratr mu také sdělil, že už nemůže bydlet v rodném domě, a tak přivítal, když mu kamarád z Nučniček vyjednal zaměstnání v Kolbence v pražských Vysočanech. Zaučil se tam jako strojní zámečník, našel si ještě s několika kamarády podnájem a pracoval tam až do roku 1950. Peněz sice také mnoho nevydělával, musel se sám živit, šatit a platit bydlení, ale byl alespoň svým pánem. V Praze chodívali s kamarády, občas i s děvčaty, do kina, tančit do vinárny Kotva a Vltava nebo na koncerty.

Základní vojenská služba, povýšení, degradace, přeložení, ilegální činnost

V roce 1950 byl Václav Topš odveden na vojnu. Narukoval do Žatce k 21. tankovému pluku. Vojenský výcvik byl ostrý, „podle sovětského vzoru“. Poddůstojníci dostali červené brožury a podle nich se cvičilo. Všichni byli ostříháni dohola, všechno bylo za zásluhy, za celé dva roky neměl Václav Topš jedinou dovolenku. Nejhorší prý byli romští mazáci.

„Kolikrát se stalo, že nás vyhnali ven a museli jsme se zakopat na poli ve sněhu. A tam nás nechali klidně dva dny, zakopané a zmrzlé.“

Ze Žatce byl převelen do Pardubic, do poddůstojnické školy. Tu úspěšně absolvoval a dostal hodnost četaře. Potom už měl vojnu trochu mírnější, byly i nějaké výhody, například vycházky. Hodnosti četaře si ale moc neužil. Jako velitel stráže při výkonu strážní služby v Chrástu u Chrudimi kritizoval ještě s několika dalšími vojáky politické poměry a celou jejich debatu tajně vyslechl velitel praporu npor. Ján Tvaroh. Následky nedaly na sebe dlouho čekat. Václav Topš byl degradován za hrubé porušení kázně a již opět jako vojín odvelen ke zvláštnímu tajnému útvaru v Jablonečku u Mnichova Hradiště, kde dělal prodavače ve vojenské kantýně, tzv. Armě. To byla práce bez výkonu služeb. Později mu k ní ještě přidělili práci ve zbrojním skladě, kde měl pomáhat npor. Vlčkovi.

S tím je spojena historka. Při odjezdu důstojníků domů autobusem do Mnichova Hradiště se najednou ozvala rána a zjistilo se, že vybuchla mina z blízkého minového pásma. Npor. Vlček, který měl toto na starosti, se šel podívat, co se stalo, a vkročil do minového pole, aniž si vzal schéma pásma. Nešťastně šlápl na minu, která mu roztrhla nohu. Zůstal ležet v minovém poli a křičel o pomoc. Václav Topš ještě s jedním vojákem se k riskantnímu pokusu o záchranu velitele jako jediní odhodlali.

Naštěstí se jim podařilo npor. Vlčka z minového pole odnést, takže mohl být transportován do nemocnice. Zraněná noha ale musela být amputována.

Po nějakém čase se stala událost, která obrátila Václavu Topšovi život naruby. Po jednom výcvikovém letu frekventantů kurzu vojenských špionů jich přišlo pár k Václavu Topšovi do Army a po pár vypitých pivech se chlubili, že jim pilot por. Janke nabízel odlet na Západ. Oni prý to odmítli, protože neměli s sebou ani peníze ani cigarety, ale příště by prý letěli. Začali tedy organizovat útěk na Západ a přemlouvali i Václava Topše, aby sehnal nějaké vojenské dokumenty a fotografie, které by mohli dát Američanům, aby se jim zavděčili. Václav Topš souhlasil. Protože měl přístup do fotolaboratoře, kterou měl též na starosti výše zmíněný npor. Vlček, získal tam pár fotografií vojenských objektů a nějaké dokumenty. Ale ukázalo se, že to všechno byla lest StB. Pilot Janke byl agent provokatér, vše samozřejmě nahlásil a neletělo se nikam. Život Václava Topše nabral úplně jiné obrátky.

Zatčení a výslechy na Ruzyni

V září 1952 byl Václav Topš pod záminkou, že si pojede do Prahy udělat řidičský průkaz na autobus, odveden z kasáren a zatčen. Byl odvezen do vyšetřovací vazby ruzyňské věznice, kde byl zbaven vojenské uniformy a umístěn do samovazby. Pro Václava Topše začalo peklo. Když byl předveden do kanceláře a dotázán, zda ví, proč byl zatčen, prohlásil, že neví. Vyšetřovatel, Slovák, se rozčílil a řval:

„Jebem tvojho ‚anciáša‘, však ty budeš hovoriť!“

Následovalo mlácení, týrání a výslechy, které trvaly hodiny. Vyšetřovatelé se při nich střídali.

„Jak jsem řekl, prostě fyzicky i psychologicky na vás působili. Hladem, mlácením, rušením ve spánku...“

V zimním období se netopilo, jídla bylo málo. Na noc dostával slamník a deku, která vůbec nehřála. Bylo zakázáno spát s rukama pod dekou. Pokud se to stalo, následovalo probuzení kopanci. Nedostatek spánku a celkové vyčerpání se projevovaly i různými halucinacemi, když třeba na prkenné podlaze místo suků viděl podobu svých zemřelých rodičů. V takovémto stavu byl přímo donucen k přiznání. Poté mu bylo řečeno, aby si nedělal žádné iluze, že ho čeká buď trest smrti, nebo doživotí.

V Ruzyni byl Václav Topš vyšetřován 10 měsíců. Po nějakém čase byl převezen na Pankrác, na tzv. provazárnu. To byl další psychologický nátlak – při každém otevření cely si myslel, že jdou pro něj a že bude oběšen. Nevěděl totiž, že to nemohou udělat bez soudu.

Odsouzení a věznice Leopoldov

V červenci roku 1953 byl při tajném přelíčení soudu vynesen rozsudek, kterým byl Václav Topš odsouzen k 11 letům vězení a různým dodatečným trestům. Po vynesení rozsudku byl znovu převezen na Pankrác, na oddělení II. C. Na celu s ním byli umístěni dva vězni – Šenbach a Ján Teplý. Teplý byl protřelý kriminálník, který ostatní vězně učil věci pro vězeňský život důležité. Třeba vězeňskou morseovku nebo zapálení cigarety tzv. bombičkou s naškrábaným celuloidem z hřebenu.

Z vězení na Pankráci byl Václav Topš eskortován do věznice Leopoldov. Po příjezdu a nezbytných formalitách jim řekl náčelník věznice:

„Pozrite sa, tuná už sa pre vás nikdy tieto dvere neotvoria.“

„Tudíž on z moci náčelníka nás odsoudil k trestu smrti.“

Na cele byli vězni po dvou. Práce v Leopoldově obnášela skládání krabiček na injekce a léky pro továrnu v Hlohovci. Když vězeň splnil normu, vydělal si za měsíc pět korun.

„Za to jste si stačil koupit jenom toaletní papír, pastu na zuby a Taras Bulbu.“

Vězni také drali peří nebo pracovali na „konopě“, což byla dílna, kde se vázaly provázky na povřísla. Norma byla 1200 kusů. Kdo neplnil normu, měl poloviční dávky jídla. Pracovaly zde různé osobnosti, mimo jiné i generál Kutlvašr, vězněn zde byl i akad. malíř Olda Vodseďálek, který ve vězení nakreslil Václavu Topšovi portrét. Ten se mu podařilo skrývat až do propuštění, dodnes jej uchovává jako vzácnou památku.

Tábor Bytíz – útěk skupiny vězňů Tatrou 111

V roce 1954 byl Václav Topš převezen do tábora Bytíz u Příbrami. Tam byl zaměstnán nejprve na povrchu jako zámečník.

Po určité době se s kamarády Kampim, Petrovským, Vyčkalem a Charvátkem domluvili, že by mohli z vězení utéct. Jeden z nich navrhl, že by se to mohlo uskutečnit tak, že ukradnou Tatru 111 a s ní projedou skrz bránu. Václav Topš se ale nakonec útěku nezúčastnil. Ostatní útěk podle předem domluveného plánu provedli a podařilo se jim z Bytízu za dramatických okolností uprchnout. Nějaký čas pobývali na svobodě, ale nakonec byli zadrženi a represivní komunistická moc jim nezůstala nic dlužna.

Tábor Bytíz – románek s manželkou velitele příbramské VB

Václav Topš se na táboře také seznámil s paní Věrou, která pracovala ve známkovně. Zrodilo se mezi nimi přátelství, možná i trochu více. Nosila mu na přilepšenou jídlo a cigarety, ale byla vdaná a její manžel byl velitelem VB v Příbrami. Příběh proto nemohl skončit dobře a také neskončil. Při jednom setkání ve známkovně byli během líbání přistiženi bachaři a pro Václava Topše to skončilo trestem jednoho měsíce v korekci, pro paní Věru přeřazením na jiné pracoviště. Do korekce si s ním přišel vyřídit účty i manžel paní Věry. Spolu s bachaři jej zmlátili a nakonec mu vylili na betonovou podlahu korekce vodu, čímž ji proměnili v kluziště, protože venku zrovna panovaly velké mrazy.

Po tomto incidentu byl přeřazen na velice namáhavou práci lamače a bagristy na překopu. V tu dobu začaly také jeho zdravotní problémy s konečníkem. Po neúspěšné léčbě na vězeňské ošetřovně byl roku 1958 převezen do pankrácké vězeňské nemocnice v Praze. Tam absolvoval operaci, která ale nebyla úspěšná, a po ní byl odvezen opět do Leopoldova.

Podruhé v Leopoldově

V Leopoldově to pro Václav Topše nebylo nic nového. Byl ubytován na společné cele, kde se spřátelil například s Karlem Bayerem, Václavem Žateckým nebo Františkem Němcem. Všichni to byli vzdělaní a inteligentní lidé vždycky ochotní pomoci. V té době se v Leopoldově opět pokusili o útěk ti samí vězni jako na Bytízu. Útěk se však nezdařil a jeden z mladíků dostal trest smrti, který byl později vykonán.

V listopadu 1959 byl Václav Topš odveden dozorcem na velitelství, kde mu byl za účasti soudce přečten nový rozsudek v jeho věci, a to okamžité podmínečné propuštění na zkušební dobu pěti let. Václav Topš nevěřil, že by bylo něco takového možné.

„Taky se stávalo, velmi často, že vám řekli, že jste propuštěný, vyšel jste za bránu, tam čekal tatraplán, naložili vás a v Praze vám přidali deset let, bez soudu, beze všeho. Tak já jsem čekal taky něco takového.“

Na leopoldovském nádraží se bál i nádražáckých uniforem, zamkl se proto na WC a tam čekal na příjezd rychlíku do Prahy.

Propuštění však bylo skutečné, i když ironií osudu bylo, že za necelé dva měsíce poté byla vyhlášena amnestie pro téměř všechny politické vězně, a to bez podmínečného propuštění.

Život po propuštění z vězení

Václav Topš přijel po propuštění z vězení do rodných Nučniček, ale jeho bratr František mu odmítl poskytnout bydlení v rodném domě. Ubytoval se tedy v Nučničkách u druhého bratra, Jaroslava. Problém nastal s hledáním zaměstnání. Propouštěcí senát mu nařídil, že do týdne musí nastoupit do zaměstnání, to ovšem nebylo pro něj vůbec jednoduché. Například v Agrostroji v Roudnici nad Labem mu po zjištění, že se vrací z Leopoldova, oznámili, že o takové pracovní síly nemají zájem, i když měli velký nedostatek zaměstnanců. Jeho podmínečné propuštění také s sebou přineslo povinnost se pravidelně jedenkrát za měsíc hlásit na VB a na okresní vojenské správě.

Intenzivně hledal zaměstnání, až se mu poštěstilo a díky tehdejšímu řediteli litoměřické nemocnice sehnal práci údržbáře právě v nemocnici v Litoměřicích. Tuto práci vykonával několik let a v té době se také seznámil s vrchní sestrou na dětském oddělení Martou Večeřovou, se kterou se v březnu roku 1961 oženil. Později pracoval jako řidič u záchranné služby. Tato práce se mu velmi líbila a stala se mu téměř koníčkem. Většina jeho spolupracovníků, sester i lékařů se k němu chovala přátelsky, i když věděli, že byl politickým vězněm.

Václav Topš žil se svojí manželkou v rodinném domku v Litoměřicích. Vychovali dvě děti, syna Petra (nar. 1962) a dceru Hanu (nar. 1967). Obě děti byly v dřívějším režimu bez šance na studia na vysoké škole, ale díky změně režimu vystudovaly dálkově při zaměstnání. Václav Topš zemřel 30. září 2013. 

 

Autor textu: Vlasta Růžičková