The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Toulec (* 1925  †︎ 2023)

• narodil se 19. května 1925 v Praze

• otec František Toulec byl od roku 1919 nájemcem statku v Hostivaři, známého dnes jako Toulcův dvůr

• vystudoval Státní reálné gymnázium ve Vršovicích a Vysokou školu zemědělskou

• 15. března 1949 statek v Hostivaři přešel pod správu státního statku v Ruzyni a rodina Toulcových byla vypovězena

• František Toulec dělal pomocné práce pro státní statek v Ruzyni

• pracoval jako dělník ve vršovické Tesle

• ve druhé polovině 50. let působil jako semenářský agronom v Krajském podniku pro osivo a sadbu

• v roce 1958 byl na základě usnesení sjezdu KSČ kvůli „kulackému“ původu přeřazen na nekvalifikovanou práci

• od roku 1964 pracoval pro odrůdovou zkušebnu Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského v obci Sedlec

• v roce 1985 odešel do důchodu

• po roce 1989 se účastnil setkávání Ekologického centra Toulcův dvůr

• zemřel 29. prosince roku 2023

Toulcův dvůr, starobylý statek v pražské Hostivaři, dostal jméno po svém posledním nájemci, který zde soukromě hospodařil, Františku Toulcovi. Jeho syn František Toulec mladší zde strávil své dětství i dospívání a odnesl si celoživotní lásku k půdě, obilným lánům a zemědělské práci a také vášeň pro její technologické zdokonalování.

 

Otec byl rozvážný kliďas

František Toulec mladší se narodil 19. května 1925 v Praze, historii své rodiny však dokázal vystopovat až do počátku 19. století, přesněji do roku 1817, kdy se Jan Toulec, vysloužilý voják z oddílu černých myslivců, oženil s vdovou ze středočeské obce Bylany a začal hospodařit v jejím statku. Narodil se jim jediný syn Václav, pamětníkův pradědeček. František Toulec bez zaváhání cituje další a další jména svých předků, letopočty jejich narození a místa, kde žili.

Příběh Toulcova dvora však doopravdy začíná až roku 1919. Jeho otec, tehdy už třicetiletý, se vrátil z bojišť první světové války, kde působil jako vozataj u polní sanitky, ke své ženě Antonii a třem dětem, Anně, Miladě a Miloslavovi. Protože neměl vlastní hospodářství, podal nabídku, „ofertu“, na pronájem statku v Hostivaři u Prahy, který byl majetkem zemského úřadu. Sem se i s rodinami svých zaměstnanců přistěhovali 1. října 1919.

Poválečná léta 1919–1921 byla dobou přetrvávajícího chaosu a nestability, takže i otec se málem stal obětí místních politických radikálů. Chtěli v Hostivaři hospodařit sami a měli v plánu otce vyštvat, což se jim ale nepodařilo. „Otec byl takový rozvážný kliďas, on to ustál, organizátora nepokojů propustil, ale jeho rodinu na statku nechal,“ říká František Toulec.

Roku 1922 však rodinu postihla tragédie, Antonie Toulcová zemřela a rok nato se otec oženil s Boženou Javůrkovou z Čestlic. Na svět přišly další dvě děti, Květoslava a František.

„My všichni sourozenci, vlastní i nevlastní, jsme vyrůstali ve shodě, ti tři starší dobře vycházeli i s naší matkou,“ říká František Toulec.

Otci se na statku dařilo, jeho specialitou bylo pěstování cukrové řepy a jetele. „Na statku byl pořádek. Každou sobotu se uklízelo. Tenkrát například nebyly vozy na pneumatikách, ale na železných ráfech, takže vždycky rozjezdily celý dvůr. Bylo tedy potřeba z lomu dovézt škváru a urovnat to,“ vzpomíná František Toulec. Roku 1928 si otec k hostivařskému statku pronajal ještě další dvorec v nedalekých Práčích. V té době totiž opodál vyrůstala nová pražská čtvrť, Zahradní Město, a otec viděl příležitost v tom, že bude místním prodávat mléko přímo od krav. V Práčích pak rodina hospodařila až do roku 1939, kdy byla nařízena pasterizace mléka, takže prodávat čerstvě nadojené mléko už nebylo možné.

 

Kde skončili přátelé ze Sudet

„Nezapomeň, že nemáme žádný statek, který bychom ti mohli odkázat. Takže musíš študovat. Koukej se učit,“ opakovala malému Františkovi matka často. Už v době, kdy chodil do obecné školy v Hostivaři, ho každý rok posílali na výměnný pobyt do rodiny sudetských Němců v Mariánských Lázních, aby se naučil dobře německy. Otec této rodiny Franz Püffelt patřil k těm, kteří Československo nepodporovali a vítali nástup Adolfa Hitlera. „Byl nezaměstnaný, ale i když mu na městském úřadě nabízeli různá zaměstnání, odmítal je s tím, že pro tento režim nebude pracovat,“ říká František Toulec. S místními německými dětmi nicméně prožíval rozmanitá klukovská dobrodružství, přátelil se i s židovskou rodinou Daumových a potají okukoval jejich pro něj exotické náboženské zvyklosti.

Poslední zprávy o svých přátelích z Mariánských Lázní dostal František Toulec na konci druhé světové války. V lednu 1945 se na statku v Hostivaři zničehonic objevila Annemarie Püffeltová, německá dívka, která sem před válkou jezdila na výměnný pobyt, zatímco on pobýval v její rodině v Sudetech. Když se jí vyptával na jejich společné přátele, ukázalo se, že téměř všichni už jsou po smrti, zahynuli ve službách wehrmachtu: jeden se utopil v ponorce, další padli na západní frontě nebo u Stalingradu, jiného zase zastřelili partyzáni na Balkáně. „A co vy, kde teď bydlíte?“ zeptal se František. „My jsme se přestěhovali do Drážďan,“ odpověděla Annemarie. Pouhý měsíc nato zasáhlo Drážďany spojenecké bombardování, při němž zahynuly desetitisíce civilistů.

 

Bloch už nepřišel

Sám František Toulec prožil druhou světovou válku celkem v bezpečí jako student vršovického gymnázia v Kodaňské ulici. Nicméně většina jeho spolužáků takové štěstí neměla – studium začínali jako třída dvaatřiceti studentů, ale k maturitě jich nakonec šlo pouze třináct.

„Když jsem chodil do kvarty, přišlo nařízení o prokázání árijského původu. Každý musel donést křestní listy svých rodičů a prarodičů,“ vypráví František Toulec. „V první lavici seděl Jaromír Bloch. ,Nezlobte se, Blochu, pojďte se mnou k panu řediteli,‘ řekla naše třídní profesorka. ,Ale já jsem křesťan,‘ bránil se Bloch. ,Táta byl taky křesťan.‘ Jenže to byli pokřtění Židé,“ vysvětluje pamětník. Bloch už se do své lavice nevrátil. Další studenti, všichni s rokem narození 1924, zmizeli v rámci totálního nasazení. A potom odešly i všechny zbývající dívky, které bez ohledu na rok narození musely nastoupit jako řidičky tramvají, průvodčí nebo poštovní doručovatelky. Dva studenti byli navíc zatčeni za údajné přechovávání zbraní.

František Toulec tedy odmaturoval v roce 1944 a dostal pracovní knížku jako praktikant u svého otce, aby byl uchráněn před totálním nasazením. Jeho otec se mezitím na statku snažil plnit stále se zpřísňující podmínky dodávek a nájemného. Zatímco za první republiky bylo čtvrtletní nájemné v pachtovní smlouvě stanoveno na 330 kilogramů pšenice za cenu platnou na pražské burze, za války se to zvýšilo na 550 kilogramů. „Naštěstí v těch letech byla slušná úroda, takže se to dalo splnit,“ konstatuje pamětník. Dvakrát jeho otec dostal dopis, že do tří dnů se musí ze dvora vystěhovat – a pokaždé se mu podařilo to odvrátit.

V květnu 1945 se na statku ubytovali příslušníci Svobodovy armády: „Volyňští Češi, Slováci, lidi z Podkarpatské Rusi. Poprvé jsem se od nich dozvídal, jak se s nimi zacházelo, když v roce 1939 utíkali na východ s úmyslem zapojit se do odboje. Jak se jim žilo v těch táborech, do kterých je zavřeli,“ vypráví František Toulec. Když potom 19. května 1945 měla být v Praze slavnostní vojenská přehlídka před prezidentem Benešem, někteří vojáci se jí nemohli zúčastnit. „Ty koňáky ve špinavých hadrech tam nepustili. Ti brečeli,“ dodává František Toulec.

 

Přišlo nařízení shora

Bezprostředně po druhé světové válce začal pamětník studovat Vysokou školu zemědělskou a závěr jeho studia nadešel na jaře 1949. „Zavřeli nás na čtrnáct dní do objektu v Uhříněvsi, kde jsme se čtrnáct dní od rána do večera doučovali marxismus-leninismus, který jsme během těch čtyř let ještě neměli,“ vzpomíná František Toulec. Přesto ho od státní zkoušky vyhodili. „Nemám na to žádný vliv, přišlo nařízení shora,“ pokrčil rameny profesor Vilikovský, u kterého si byl stěžovat.

V téže době postihla rodinu další rána: 15. března 1949 přišel do dvora v Hostivaři Alois Boháč, ředitel nově vytvořeného státního statku v Ruzyni, a řekl jeho otci: „Nedá se nic dělat, dnešním dnem to tady přebíráme.“ Jeho synovi však současně nabídl zaměstnání, což František Toulec mladší přijal: „Byl jsem na výplatní listině mezi traktoristy, ale dělal jsem, cokoli bylo potřeba.“ Jeho úkoly byly skutečně velmi pestré: od shánění řemenů do starých anglických mlátiček přes nahánění zatoulaného dobytka na Šumavě až po řešení průšvihu na statku v Lahovicích, který byl veřejně kritizován v rozhlase. Jindy dostal za úkol zabavit traktor sedláku Milerovi ze Zbuzan. „Když jsem tam přijel, sedlák ten traktor leštil a takhle mu kapaly slzy...“ vzpomíná František Toulec.

Když dostal předvolání k opakování státní zkoušky, vyžádal si od ředitele Boháče studijní volno. „Žádné volno nedostaneš,“ řekl mu ředitel. „Pět dní před zkouškou si každý den přečti Rudé právo od A až do Z. A pak si klidně běž ke státnici.“ Řídil se jeho radou a zkoušku skutečně udělal, takže na výplatní listině se posunul mezi technicko-hospodářské pracovníky.

Jeho rodiče se však po výpovědi ze statku ocitli ve velké existenční tísni. Starý přítel Antonín Švehla, syn prvorepublikového ministra vnitra, sice Františku Toulcovi staršímu nabídl, zda nechce převzít jeho statek, ale otci bylo v té době už sedmdesát let a na podobnou výzvu se necítil. Stát jim přidělil jednopokojový byt ve Strašnicích v ulici Nad Primaskou, namísto toho se však nastěhovali k nejstarší dceři do Horních Počernic. Otec nedostával žádný důchod, a když o něj požádal, byl odkázán na „alimentační povinnost“ svých dětí. Až do svých osmdesáti let, kdy konečně dostal minimální starobní důchod, pracoval v továrně jako metař a vrátný, zatímco jeho žena pracovala jako lisařka.

 

Přišel jsi mě kopnout do zadku?

Po návratu z vojenské služby nastoupil František Toulec jako dělník ve vršovické Tesle, ale později využil příležitosti a vrátil se ke své kvalifikaci: našel práci jako semenářský agronom v Krajském podniku pro osivo a sadbu. V roce 1958 ale přišlo další „nařízení shora“: sjezd KSČ vydal usnesení, podle nějž potomci bývalých kulaků nemohou působit na vyšších pracovních pozicích. „Tak co, soudruhu řediteli, už jsi mě přišel kopnout do prdele?“ oslovil pamětník svého nadřízeného, když ho zahlédl na poli. Ředitel ho ujistil, že se nic neděje. Pár měsíců nato však za něj špinavou práci odvedl nově najatý kádrovák. František Toulec mohl v podniku zůstat, ale musel dělat nekvalifikovanou práci.

V nadcházejícím období postupného uvolňování se však mohl ke své profesi vrátit a začal pracovat pro odrůdovou zkušebnu Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského v obci Sedlec. „Dělal jsem takzvaného pokusníka, zaznamenával jsem všechno, co se na jednotlivých pokusných políčkách děje,“ vysvětluje.

 

Otcův odkaz žije dál

Komunistický režim do jeho života naposledy citelněji zasáhl po roce 1968, kdy se v létě zúčastnil zájezdu zaměstnanců JZD do Západního Německa a v Norimberku navštívil příbuzné své ženy. „Později, v roce 1969, jsem byl obviněn, že jsem se snažil ,navázat kontakt s nepřítelem‘,“ konstatuje.

V roce 1985 odešel František Toulec do důchodu, ale vývoj v zemědělství sledoval i nadále, protože si přivydělával jako brigádní agronom. Technologický pokrok v zemědělské výrobě nadšeně sleduje i dnes, přestože si uvědomuje různé „háčky a háky“ používání chemické ochrany porostů.

„Mám radost, že Toulcův dvůr funguje dál. Těší mě, když malý syn mojí vnučky za mnou přiběhne a říká: ,Dědo, víš, kde jsme byli? V Toulcáku!‘“ říká pamětník. Občas se setkává s námitkou, jak to, že hostivařský dvůr je nazván po jejich rodině, když jí ve skutečnosti nikdy nepatřil. „Takovým lidem odpovídám: ,Dávám vám plně za pravdu. Nikdy jsem nenavrhoval, aby ho tak nazvali, nikoho jsem k tomu neponoukal. Nikoho jsem nepodplácel. Ale kapitola Toulcův dvůr v Hostivaři je ve většině knih, které popisují objekty v obvodu dnešní Prahy. Já jsem to do těch knih nenapsal. Beru to prostě, jak to je.“