The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Trávová (* 1925  †︎ 2021)

• narozena 10. září 1925 v židovské rodině v Boru u Tachova

• od roku 1931 vyrůstala v Praze

• účast na tělovýchovné a sportovní činnosti na Hagiboru, vedené Fredym Hirschem

• 20. listopadu 1942 deportována s rodinou do ghetta Terezín

• září - říjen 1944 deportace ostatních členů rodiny do Osvětimi

• zůstala v Terezíně sama, osvobozena v květnu 1945

• návrat do Prahy, studium

• pracovala jako pedagog na AMU a průvodkyně

• členka Terezínské iniciativy

• zemřela 23. dubna 2021

S paní Hanou Trávovu jsem se poprvé setkala při natáčení s její přítelkyní paní Hanou Kleinerovou, která žije v Anglii a při svých návštěvách Čech bydlí u paní Trávové. Setkání jsme několikrát z různých důvodů odkládaly, nakonec jsme se sešly v příjemném bytě paní Trávové. Před vyprávěním mě paní Trávová upozornila především na to, že si svůj život rozdělila na různé etapy, které si zvykla důsledně oddělovat. Kdyby se je odvážila propojit, nemohla by existovat. Proto když mluví o předválečném životě s rodinou, musí potom „zatáhnout pomyslnou oponu“, aby ve vyprávění přešla na léta strávená v Terezíně, a teprve po další oponě může následnovat dějství odehrávající se po skončení války, kdy se vrátila sama z Terezína. Přežila z rodiny jediná, a šťastná z toho nebyla. „Jako většina z těch, kteří se vrátili sami, jsem si vyčítala to, že jsem přežila. Rodina má zůstat pohromadě – buď společně žít, nebo společně zemřít.“

„Nám se nemůže nic stát, naše rodiny tady žijí dvě stě, tři sta let.“

Paní Hana Trávová, rozená Zentnerová, se narodila 10. září 1925 v Boru u Tachova v židovské  rodině. Maminka pocházela z německo-židovské rodiny, hovořila čtyřmi jazyky a pracovala jako cizojazyčná korespondentka v Karlových Varech. Tatínek pocházel z Plzně, vyučil se v obchodě s konfekcí. V rodině se mluvilo česky. Hana měla o šest let mladšího bratra Bedřicha. Své židovsktví rodina pociťovala jako kulturní tradici. Počátkem 30. let otec změnil zaměstnání a celá rodina se přestěhovala do Prahy: „Tatínek se dvakrát pokusil o samostatné podnikání, ale neuspěl, později se z neúspěšného obchodníka stal spokojeným zaměstnancem ve firmě svého staršího bratra.“ V roce 1938 se po záboru Sudet do Prahy přistěhovala i babička.

Po okupaci Československa a se zavedením protižidovských opatření, mezi které patřila ztráta zaměstnání, vyloučení ze školy i ze zájmových organizací, zabavení bytu a další, rodina, především maminka, zvažovala emigraci. „Maminka, která vyrůstala v pohraničí, chtěla odejít od Anglie, dokonce sehnala sobě i tatínkovi zaměstnání, výpomoc v rodině, ale tatínek o celé věci nechtěl ani slyšet. ,Nám se nemůže nic stát, naše rodiny tady žijí dvě stě, tři sta let.‘“ Dětství, které bylo „krásné, jak dětství bývá“, skončilo v Hanině případě v jejích 14 letech. Tehdy začala pracovat a převzala některé role, které bývají obvykle vyhrazeny rodičům a dospělým: „Od začátku války jsem byla v rodině jediná, kdo vydělával peníze. Mohla jsem dělat cokoli a byla jsem otužilá pro život. V červenci 1942, po lidických událostech, kdy odjíždělo z Prahy velké množství transportů především starých lidí a nejdříve jedna, později i druhá babička dostaly předvolání do transportu, obě jsem je na seřadiště transportu vyprovázela já, protože maminka zkolabovala a nebyla toho schopna.“   

Tělovýchovná činnost na Hagiboru byla světlým bodem v době před transporty

Hana Trávová byla od útlého věku velice sportovně nadaná, chodila do skauta, cvičila v Sokole, reprezentovala školu v atletice, lyžování i míčových hrách a později hrála závodně házenou za klub Republikán Praha XIX. Po vyloučení židovských dětí ze škol a ze všech organizací se Hana účastnila rekvalifikačního kursu pro učitelky mateřských škol pořádaného Židovskou obcí v Praze a především od roku 1940 sportovní činnosti pro židovské děti organizované Fredym Hirschem na pražském Hagiboru. Fredy Hirsch, který do Prahy přišel z Německa ve 30. letech, touto aktivitou nabídl židovským dětem, které byly vyloučeny ze škol a nemohly navštěvovat ani hřiště s výjimkou Hagiboru, smysluplné využití volného času a možnost potkávat se se svými vrstevníky. „Potom si jistý Fredy Hirsch v roce 1940 vymyslel, že udělá kurs pro tělocvikáře. Já jsem se nadšeně přihlásila a podpořila mě v tom i maminka. Kurs byl velice dobrý, dostali jsme víc praktických základů než teoretických znalostí různých pohybových i tanečních škol. Na Hagiboru, kam jedině židovské děti mohly docházet – s výjimkou hřbitovů – jsem, od svých patnácti šestnácti let každý den dostala družstvo dětí, které jsem musela zaměstnat pohybovou a tělesnou činností. Z té doby jsou přátelství dodnes. Tato činnost byla světlým bodem v době před transporty, kdy židovské děti mohly žít jako děti.“

Dne 20. listopadu 1942 byla Hana spolu s rodiči a mladším bratrem deportována do ghetta Terezín. Může mluvit o „štěstí“, že okamžitě po příjezdu do ghetta onemocněla spálou, neboť transport, kterým celá rodina přijela, měl za několik dní pokračovat dál na východ. Místo toho Hana strávila první dny v Terezíně na marodce. „První tři dny jsme měli spolu s celým transportem, asi tisícovkou lidí, strávit v podzemních kasematech. Vypukla však spála a já jsem ji dostala a mnoho dalších dětí také. Hrozila epidemie, a vedení tedy zrušilo další pohyb transportu na východ. Z šíření epidemií měli Němci strach. Takže ten transport zůstal v Terezíně a mě odvezli rovnou na infekční kasárna, kde jsem byla šest týdnů.“ V Terezíně bydlela Hana společně s maminkou v ženských kasárnách, bratr žil v tzv. Kinderheimu a tatínek v Sudetských kasárnách. Maminka pracovala, kde se dalo, ve snaze ulehčit rodině – „maminka přijala každou práci, která znamenala malé přilepšení“, pracovala v továrně na štěpení slídy, chránila tak svou rodinu před transportem na východ. Později maminka pracovala jako ošetřovatelka nemocných tyfem. Hana vykonávala různé práce – v kuchyni, později v truhlářské dílně – stloukala rakve a později stavěla krovy pro nově budovaná přístřeší.

Tělocvik v Terezíně byl malým pokračováním normálního života

Ve svém volném čase pokračovala ve vedení tělovýchovné činnosti pro mládež, byla členkou tzv. Freizeitgestaltung, organizace pro volný čas. Podobně jako v době před deportacemi na Hagiboru, i v Terezíně tato tělovýchovná a sportovní činnost, kterou inicioval Fredy Hirsch, měla ohromný význam pro nedoborovolné vězně ghetta. „Mě si tam našel Fredy Hirsch, který měl na starosti péči o mládež, Jugendfürsorge, takže jsem dělala – dokud tam byl Fredy – tu práci, kterou jsme začali před deportacemi na Hagiboru. To byla úžasná věc pro ty děti, ale i pro nás, kteří jsme byli s nimi. Moc se toho dělat nedalo, ale bylo to malé pokračování normálního života. Cvičili jsme na kasárenském dvoře i na hradbách.“ Paní Hana Trávová se účastnila kulturních akcí pořádaných v ghettu, vzpomíná si na klavírní koncerty Alice Herz-Sommerové, kulturní přednášky, divadelní a recitační večery, provedení opery Brundibár. „Kulturní život v Terezíně byl kouskem normálního života v nenormálním světě.“ V tomto smyslu paní Trávová nazývá Terezín univerzitou života. „Lidi udělají cokoli, aby se nezhroutili. Možnost udržovat jakýkoli rituál v životě pomáhala snášet život v ghettu takový, jaký byl. V Terezíně umírala spousta lidí proto, že ztratili naději. “

Transporty v té době byly součástí likvidace Terezína

Na podzim 1944 docházelo k postupné „likvidaci“ Terezína, která spočívala především v jeho oslabení a zbavení se velké části mužských vězňů. V Terezíně měli zůstat především práceschopní jedinci, kteří zajišťovali chod ghetta. V září 1944 byl otec rodiny deportován do Osvětimi, 28.10.1944 z Terezína odjela i maminka s mladším bratrem. Hana Trávová zůstala v Terezíně sama. Rodiče ani mladší bratr se z Osvětimi nevrátili. „Na podzim roku 1944 Němci věděli, že se válka chýlí ke konci, a chtěli zlikvidovat vše. Transporty v té době byly součástí likvidace Terezína. Už neplatilo to, že se při sestavování transportních listin rodiny držely pohromadě. V Terezíně nechávali práceschopné, kteří pak měli Terezín zrušit, aby po něm nezůstaly stopy.“

Po osvobození se Hana Trávová vrátila do Prahy. Přežila sama z celé velké rodiny, kromě jednoho strýce, kterému se před válkou podařilo s rodinou odjet do Anglie. Po válce rozhodně šťastná nebyla. „Rodina pro nás skončila tak jako pro většinu židovských rodin – přežila jsem jenom já a ta část rodiny, keré se podařilo před válkou emigrovat do Anglie. Po válce jsem pak zůstala zcela vykořeněná, nebylo čeho se chytit, nebyla rodina ani místo, ke kterému by se člověk mohl vrátit.“ Tak jako mnoho lidí, kteří přežili holocaust na rozdíl od členů jejich rodin a jejich blízkých, si svým způsobem vyčítala to, že je naživu. V té době jí velice pomohli spoluhráči z házenkářského klubu, jehož členkou byla před válkou: „Řekli mi: ,Jen co se trochu spravíš, začneš hrát.‘ Za tři měsíce jsem hrála.“ Po válce se také sblížila s rodinou generála Karla Klapálka prostřednictvím jeho dcery Olgy, své spolužačky. Společně se připravovaly na maturitu a další studium. „Přátelství s rodinou generála Klapálka bylo jedním ze záchranných pásů v mém poválečném životě.“

Po Terezíně jsem se už nikdy ničeho nebála

Později Hana Trávová vystudovala tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě a historii na Filozofické fakultě UK. Pracovala jako profesorka tělesné výchovy na AMU a později také jako průvodkyně. Několikrát zvažovala emigraci, poprvé krátce po válce v roce 1947, kdy se v Anglii setkala s rodinou strýce. Kdyby jí tehdy nabídl, aby v Anglii zůstala, byla by to asi přijala. Léta strávená v Terezíně ji vybavila do dalšího života: „Po Terezíně jsem se už nikdy ničeho nebála, zůstal mi jedině strach o děti.“ Prožité zkušenosti i studium historie se odrazily v jejím realistickém přístupu k životu: „Bylo by dobré nedělat si iluze. Iluze dovedly naše rodiče k rozhodnutí zůstat v Čechách. Věřili, že člověk je dobrý a že se to, co se stalo, nemůže přihodit. Je třeba dělat hodně pro dobro a přitom vědět, že zlo existuje.“

Později se paní Hana vdala, narodily se jí postupně tři dcery. Také v roce 1968 zvažovala s manželem emigraci, kvůli manželově nemoci však nakonec zůstali v Čechách. Paní Hana Trávová je členkou Terezínské iniciativy, žije v Praze, s vnoučaty a pravnoučaty často jezdívá na Šumavu do Železné Rudy do domku po své babičce, který zůstal jediným pevným bodem, který paní Trávovou spojuje s předválečnou historií její velké rodiny.