„V srpnu 1968 jsme jeli do Frýdlantu k rodičům na dovolenou s dětmi. U manželových rodičů byly zvyky, které mně občas nevyhovovaly. K jednomu z nich patřilo to, že se nesmělo pustit ráno rádio, nesměla se pustit televize. Ta v té době málokdy ráno vysílala. Po snídani jsme měli naplánovaný výlet s dětmi ke švagrové do Jablonce. Děti se ustrojily na cestu, vycházeli jsme z domu a naproti z domu ve Strmé ulici vyšel náš soused, se kterým jsme se velice dobře znali, a ptal se nás: ‚Kam jdete?‘ A já, naivní, jsem pozdravila a říkám: ‚No, jdeme na nádraží, pane Kubát.‘ A on říká: ‚Na nádraží nechoďte, žádné vlaky nejezdí.‘ A já jsem mu říkala: ‚Proč?‘ A myslela jsem si v duchu, že si dělá legraci. On měl někdy způsoby toho, že rád vytáčel lidi kolem sebe. On říká: ‚Ne, jsme obsazeni.‘ Já říkám: ‚Proboha kým, to už jsme zase ve válce s Němci?‘ On říká: ‚Kdepak, jsme obsazeni našimi přáteli!‘“
„Problémy mi to způsobilo v rodině, u mých rodičů, protože jsem se striktně při nějaké návštěvě vyjádřila, že je to takováhle zrada. Moji rodiče už v té době byli zpracovaní propagandou, že se u nás děly strašné věci na jaře 1968 a že bychom se byli dostali do obrácené revoluce a podobně. Tak se mnou přestali mluvit, protože já jsem si stála na svém, oni si stáli na svém. Trvalo dva roky, než oni se s tím smířili, já jsem se s tím svým způsobem nesmířila nikdy. Do konce jejich života jsem říkala, že prostě... Oni to pochopili nakonec taky, protože zjistili, co všechno se dělo kolem.“
„Na náměstí musely tanky, které projížděly, zahnout do pravého úhlu. Jinudy se jet dál nedalo, aby mohly náměstím projet a potom jely přes železný most. Jiný most ve Frýdlantu nebyl. Byl to jeden jediný. I z toho důvodu ony bezpodmínečně musely projet centrem města. Nevím, jestli si dokážete představit, jak se řídí tank? Manžel sloužil u tankového sboru v Milovicích a říkal: ‚To není možné, ty tanky to tam nevytočí.‘ A ony to vytočily a v tom místě byla asi metrová jáma, protože všechny ty dlažební kostky... Tank, aby zatočil do pravého úhlu, tak jeden pás musí stát a ten druhý jede. A ten, který jede, tak nevím, jestli má i větší sílu, ale v každém případě rozebraly to dláždění na čtyři metry délky, jak do toho najížděly. Je to na rohu dnešní Husovy ulice na náměstí a zatáčí se doprava. Doleva je to k dnešnímu novému mostu a doprava se tehdy muselo přes celé náměstí kolem radnice a přes železný most a přes náměstí jely po celé délce.“
Za jeden den jsem dospěla
Marie Tréglová se narodila 29. října 1944 v Horní Sloupnici u Litomyšle, vyrůstala v rodině přesvědčených komunistů. Je vdaná a má dvě děti. V roce 1968 pracovala jako úřednice na národním výboru v Kadani. Srpnovou okupaci roku 1968 prožila ve Frýdlantu u manželových rodičů. Během normalizačních prověrek v roce 1970 musela kvůli nesouhlasu s okupací změnit zaměstnání.
