The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr., Ing., CSc Dušan Tříska (* 1946)

• narodil se 14. dubna 1946 v Ivančicích

• rodiče byli aktivními zastánci komunistického režimu, matka pracovala na ministerstvu vnitra

• v letech 1963–1968 vystudoval fakultu technické a jaderné fyzicky na ČVUT

• po roce 1968 pokračoval studiem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

• navštěvoval kurzy anglo-americké literatury na Filozofické fakultě UK

• během vojenské služby (1974) podepsal závazek tajné spolupráce se Státní bezpečností

• po vojenské službě nastoupil do Ústavu státní správy, práce ho však neuspokojovala

• v roce 1977 nastoupil do Ekonomického ústavu AV

• studoval a vyučoval ekonomickou teorii v rámci kurzů na EÚ

• podílel se na organizaci mezinárodní ekonomické konference v Liblicích (1989)

• počátkem 90. let pracoval jako Klausův náměstek na ministerstvu financí

• sehrál klíčovou roli v kuponové privatizaci

• pozici náměstka opustil po provalení spolupráce s StB v dubnu 1991

• založil soukromou firmu FSP

• přednáší na Vysoké škole ekonomické

• publikuje ekonomické texty s Václavem Klausem

Po rodičích velký idealista, nadšenec a soutěživý typ. Transformaci československé ekonomiky po revoluci roku 1989 prožíval jako zázrak, který „nastane jednou za tisíc let“. Na rozdíl od svých vrstevníků byl na ni velmi dobře teoreticky připraven, takže se do ní zapojil podstatnou měrou.

Hledání cesty

Dušan Tříska se narodil 14. dubna 1946 jako druhý syn manželů Třískových v jihomoravských Ivančicích. Oba rodiče byli členy KSČ, otec byl vyznamenán za odboj, neboť se po útěku z totálního nasazení připojil k partyzánům a účastnil se bojových akcí. Matka byla velmi cílevědomá a pragmatická. Rozhodla se svým synům zajistit co nejlepší budoucnost, a proto prosadila co nejrychlejší přesídlení rodiny do Prahy. Pamětník se rozhodl pro studium jaderné fyziky na ČVUT – FJTF, což zvládl dokonce s červeným diplomem. Nicméně si uvědomil, že v tomto oboru nedokáže tak vynikat, jak by odpovídalo jeho ambicím, a tak se po promoci v roce 1968 přihlásil na právnickou fakultu.

„Tak jsem se do toho pustil, abych pochopitelně zjistil, že přestože jsem měl v té škole červený diplom, tak mnozí z těch ostatních kluků to zvládají fakt o hodně snáz než já. Zjistil jsem, že jsem narazil na svý limity, a když vidíte někoho, kdo to zvládá levou zadní, tak vidíte, že to není ten obor, ve kterým zvítězíte a budete mistr světa.“

Po promoci v roce 1968 se přihlásil na právnickou fakultu a příchod vojsk Varšavské smlouvy ho zastihl shodou okolností na Středním východě.

„Ladislav Mňačko zorganizoval pro mladé české nežidovské intelektuály cestu do Izraele, do kibucu Kfar Masaryk. Mezi členy výpravy byl Petr Pithart a pár dalších českých intelektuálů.“  Nicméně se od výpravy odpojil a cestoval dále až do Damašku, odkud zamířil přes Turecko do Evropy. Ve Vídni prošel obtížným rozhodováním mezi návratem a emigrací.

„Říkám, že v té době vznikl jaderný program Izraele, protože hodně mých kolegů tam zůstalo,“ žertuje o příležitostech, kterých se někteří kolegové chopili. On sám neočekával, že by se jednalo o něco více než jen dočasný incident, a rozhodl se k návratu. Na právnickou fakultu skutečně nastoupil a celkem bez problémů ji absolvoval. Během studia se účastnil kurzů angloamerické literatury, které pořádali na filozofické fakultě dva zahraniční profesoři – Brit a Američan. Ti byli samozřejmě bedlivě sledováni příslušníky StB, kteří se snažili získat přehled o jejich působení na studentskou mládež. S tím pak souvisí lustrační problém Dušana Třísky, který nakonec způsobil ukončení jeho politické kariéry. Kromě pozornosti StB mu návštěvy literárních kurzů přinesly ještě životní družku – první manželku Jarmilu.

Ekonomie jako osud

Po ukončení studií musel odsloužit jeden rok vojenské služby jako tzv. absolvent. Považuje to svým způsobem za zajímavou zkušenost. Po absolvování vojenského výcviku nastoupil do Ústavu státní správy při Úřadu předsednictva federální vlády, který vedl Josef Mečl. Tato práce ho však neuspokojovala, takže asi po třech letech zkusil štěstí v Ekonomickém ústavu ČSAV.

„Tam jsem nahodile potkal Tomáše Ježka a řekl jsem si: Sem já chci, tady mě to bude bavit! A od toho roku sedmdesát sedm jsem byl v Ekonomickém ústavu až do roku 1990, tam jsem se seznámil s Václavem Klausem, s Josefem Zielencem jsme byli tenkrát nerozlučná dvojice, on se tam později také dostal, na to pracoviště.“

Dušan Tříska zjistil, že ekonomie je přesně obor, ve kterém může rozvinout a naplnit svoje ambice. A prostředí tam našel vysoce inspirativní.

„Oni tam měli už v šedesátých letech spolek pro sebevzdělávání v oboru ekonomie. Protože tenkrát (a do dneška to tak trochu je) se ekonomie vůbec v Česku nevyučovala. Tady se učil ten marxismus-leninismus, a ta skutečná ekonomie ne...“

Studium západní ekonomické literatury byla tehdy téměř disidentská činnost. Znalosti získané studiem pak šířili amatérští školitelé v kurzech pro kolegy.

„A já jsem se tam k nim navařil, udělal jsem taky svůj kurz a už od začátku osmdesátých let běžely na půdě Ekonomického ústavu dva kurzy; jeden vedl Klaus, druhý jsem vedl já. Čistě vyučování ekonomický teorie, čistě tohle.“

Na rozdíl od bytových seminářů lidí okolo Václava Havla trvali klausovci na přísné legalitě s oficiální vazbou na ČSAV. Jejich příležitost nastala, když po pádu komunistické moci nastoupila demokratická vláda, která sice získala spontánní podporu národa, ale kromě politického převzetí moci musela řešit ekonomickou transformaci společnosti.

Sametové opojení a hlava na špalku

Rozpad sovětského impéria znamenal otevření obrovských možností. Něco takového se stane jednou za tisíc let, jak říká člověk, který to období prožíval jako málokdo jiný. Pokud ale lidé nejsou připraveni nové možnosti využít, může přijít obrovský, neopakovatelný potenciál vniveč. Tím spíše, že Československo bylo zemí, kde byl zlikvidován prakticky celý soukromý sektor a lidé se stavěli k podnikání jako takovému spíše podezíravě. O to bylo cennější, že se vedle nesmírně důležité politické garnitury prosadila i skupina erudovaných ekonomů, kteří se rozhodli celou ekonomiku země transformovat podle standardů svobodného světa a dát jí možnost prosadit se v něm. Ekonomický nadšenec se dostává do varu při vzpomínce na tu neuvěřitelnou dobu.

„Rozpadne se impérium – vakuum. Kdo jde kolem, tak se stane ministrem. Máte možnost vlastníma rukama realizovat své myšlenky! Tak jsem myslel, že každej... Jenže těch lidí, kteří byli ochotni do toho jít, bylo překvapivě málo.“

Situace byla taková, že kdyby se objevil vhodný uchazeč, tak by dostal vysoký post na ministerstvu financí a k tomu příslušný tým úředníků, nadšených, že mohou dělat něco smysluplného.

„Když se objevil Jan Švejnar, tak jsem před ním klečel, ať s námi pracuje (toho jedinýho budu jmenovat), a nakonec se ukázalo, že do toho s takovým plným nasazením šlo tak do pěti lidí.“

Nebylo také divu: účast v tomto podniku znamenala především dát hlavu na špalek.

„Někdy v televizi jsem přiznal, to bylo ještě před nastartováním té slavné kuponové privatizace, že kdyby teď přijely ruský tanky, tak se mi uleví, protože už to nebudu muset dělat.“

Malý počet ochotných spolupracovníků byl určitým zklamáním, ale na druhou stranu ukázkou otevřenosti prostoru a možností. Zanícený vypravěč Dušan Tříska připomíná, že v té bouřlivé době vlastně tak převratná věc jako privatizace 1492 podniků v první vlně kuponové privatizace proběhla do jisté míry zastíněna jednáním Václava Klause a Vladimíra Mečiara o rozdělení Československa v brněnské vile Tugendhat.

Zpětný pohled do „kuponovky“

Otec kuponové privatizace otevřeně říká, že je řada věcí, které se mu nepodařilo do projektu zahrnout, a další řada věcí, jež by s dnešními zkušenostmi dělal jinak. Ale s potěšením konstatuje, že výsledek byl přes chaotický průběh neuvěřitelně harmonický. On sám byl vůbec proti privatizačním fondům, obával se, že vzniknou dva či tři a výsledkem bude jen jiná varianta zestátnění. Nakonec jich bylo kolem pěti set, říká zastánce a podporovatel konkurence s uspokojením. Jiná obava panovala z nezájmu občanů. Překvapivě se o reklamu postaral svým razantním způsobem Viktor Kožený, kterému se nezdráhá přičíst určitou pozitivní roli. Dalo by se vyprávět mnohem více o různých technikáliích kuponové privatizace, ale veřejností spíše hýbou jiné problémy.

Morální aspekty privatizace

„Nejtěžší na těch transformačních procesech je, že jejich vítězi mohou být a často jsou osoby, které si to takzvaně nezaslouží. A že ustát tento fenomén je to nejtěžší na tom všem. Protože uznat legitimitu těch nových kapitalistů je ještě těžší než uznat legitimitu kapitalistů jako takových.“

Objevily se návrhy, jak nové vlastníky kádrovat, návrhy na kupony různých barev podle „zásluhovosti“ a podobně, ale naštěstí se od toho upustilo. Ale ani to není všechno.

„Bolestné je to, že lidé nebyli na stejné startovní čáře. Že třeba takoví Babišové měli samozřejmě výhodu, nebo Třískové, kteří byli v Ekonomickým ústavu a četli si anglický texty, protože maminka je poslala do tý Prahy... ta startovní čára je velký téma.“

To se ale netýká jen naší země a transformace ekonomiky. Je to problém mnohem obecnější. Problém, co s příslušníky struktur staré společnosti po přechodu na novou. Zanedbání tohoto problému se tragicky vymstilo například v Iráku. Příslušníky saddámovských silových složek by inteligentní vedení dokázalo využít i v nové společnosti. Nové vedení však trvalo na kompletní personální výměně, čímž se bohužel zasloužilo o vznik Islámského státu.

V našich podmínkách se podařilo, že se aparátčíkům, komunistickým ředitelům a jiným „starým strukturám“ nebránilo ve využití jejich výhod, plynoucích z jejich předchozího působení. Ti se pak realizovali v podnikání a neměli potřebu mobilizovat svůj potenciál do boje proti nové společnosti. Svým způsobem byli využiti pro provedení transformace, a jak říká Dušan Tříska, „nakonec si to odpracovali“.

Globalizace

„Vidím ve vývoji globalizace pohyb k horšímu. Těžko se to vysvětluje, snadno dochází k nedorozuměním. Libertarián, zastánce tvrdého, brutálního trhu, se shodne s extrémní levicí na tom, že tu globalizaci nenávidí. Ona totiž dusí konkurenci. Tím, jak vznikají ty molochy, na světě už máte jednu či dvě firmy, které dodávají informační technologie, Microsoft... nebo v autech třeba Volkswagen je roztažen přes půlku Evropy... Stále opakuji pravidlo, že to nebezpečí je v principu ‚too big to fail‘, příliš velký, než aby mohl zkrachovat. Každá jednotka, kterou vytvoříte, by měla mít tu vlastnost, že by byla bankrotovatelná... Každá německá vláda zachrání Volkswagen, to už je nebankrotovatelný útvar, a to narušuje konkurenci na trhu i v politice. Nakonec tyhlety nebankrotovatelné, zglobalizované firmy začnou vládnout, protože politici se dostanou do jejich područí.“

Severní Korea

Pravděpodobně i díky své roli v transformaci naší ekonomiky se Dušan Tříska dostal do týmu evropských expertů, kteří radili v Severní Koreji, jak dále směřovat v modernizaci země. Jeho dojmy byly naprosto odlišné od rozšířené „představy takového koncentráku, kde všechno zamrzlo a kde takříkajíc chcíp pes. Samozřejmě z pohledu takových normálních západních kritérií Korea vypadá úděsně, ale má dynamiku, mění se, vyvíjí se a vyvíjí se i náhled na ten problém.“

Pamětník tvrdí, že dění v tomto regionu je zásadně ovlivněno interakcí tří velmocí: USA, Číny a Ruska. Asiaté sami, ať už Korejci, nebo v minulosti Vietnamci, nepociťují vůči sobě zdaleka takové averze, jak si to představují ve svém černobílém vnímání Evropané či Američané. Dušan Tříska se snažil pochopit onu odlišnou východní mentalitu a namísto mentorování projevuje spíše pokoru. Velmi spoléhá na rozvoj vzájemných obchodních vztahů obou korejských států, který je skutečně v plném proudu, a varuje před násilným politickým řešením.

„Současně s tím samozřejmě vzniká otázka sjednocení toho poloostrova, k němuž jsem silně kritický... Stále opakuju, že procesy jako sjednocení Německa jsou asi politicky nevyhnutelné, ale v zásadě komplikují přizpůsobovací proces z jedné i druhé strany. Myslím si a doufám, že se to v té Koreji nestane. Zní to paradoxně a možná hloupě, že si nepřeji sjednocení demokratické Jižní Koreje a despotické Severní Koreje. Já si myslím, že i z technického hlediska by se to zesložitilo, že by se přes noc nadělali z pětadvaceti milionů obyvatel Severní Koreje občané druhé kategorie.“

Jeho představa je spíše evoluční, s vidinou posilování vzájemného obchodu, „který se už teď posiluje, vznikají zvláštní zóny na hranicích, tam už to dávno zprivatizoval Hyundai, před patnácti lety, už se tam dějí neuvěřitelné věci, ta země se dolarizuje, prostě se to prolíná. Zároveň bych držel politiku oddělených měn. Nespojovat měnu, protože my jsme odpůrci měnových unií, které jsou ekonomicky velice náročné a umějí učinit ten vývoj ne úplně hladký. A skoro bych řekl, že bych držel i tu hranici ne úplně jednoduše prostupnou, protože to, co se stalo v NDR – nesnadno se to říká, je to politicky neuvěřitelně složitá věc – ale ty průvody lidí z východu na západ, a opačným směrem tečou dotace, prachy tečou do míst, která se vylidňují, to by se mohlo stát i tady.“

Václav Klaus – zvíře politické

Dušan Tříska se zná s Václavem Klausem již od šedesátých let, ale užší spolupráce se datuje od roku 1980, 1981. Za tu dobu ho stačil poznat z mnoha stránek. Na žádost o charakteristiku odpovídá ve čtyřech bodech:

● Jeho ochota „jet do Šumperku a tam dobývat voličstvo“. To pamětník považuje za projev politické rvavosti, téměř predátorství. U sebe si něco takového nedovede představit. Říká tomu „politické zvíře“, samozřejmě v nejlepším slova smyslu.

● Koncept, jasná myšlenka. „Je to člověk, který má projekt. Má jasnou myšlenku, co s tou společností chce udělat, a za svou myšlenku dá hlavu na špalek.“

● Neuvěřitelně pozorný a vnímavý posluchač. „Má pověst, že je arogantní, že neposlouchá. Pravý opak je pravdou. Před ním utrousíte třeba dopoledne nevinnou větičku, on řekne: ‚Co je to za blbost?!‘ – a večer to říká v televizi. Už si to sešrotoval a hned si to zapojil do myšlenek.“

● „Nikdy v životě mě nenudil, operativní porady, semináře s ním, ani vteřinku jsem se nenudil, ale na pustej ostrov bych s ním jel nerad... O mně se říká, že postrádám nějakou lidskost, ale proti němu jsem těžkej romantik, takřka múzicky ulítlej...“