The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Trpišovská (* 1943)

• narozena 19. ledna 1943 v Kolíně

• od roku 1946 až do roku 1974 žila v Tasicích na Vysočině

• ve věku 15 let nastoupila do sklárny na brusírnu

• v Tasických sklárnách pracovala až do roku 2000

Uprostřed lesů náhorní paseka. V kraji Vysočina vás jako první vítá ves Tasice, z které trčí cihlový komín, jehož kořeny padají pod střechu jednoho z nejstarších dochovaných sklářských objektů celé Evropy. Řeč je o sklárnách Huť Jakub Tasice, která své dnešní jméno dostala podle známého seriálu Synové a dcery Jakuba skláře.

Libuše Trpišovská zde strávila takřka celý život. Od dětských let proskotačených pod dvě stě let starým košatým kaštanem, až do dnešních dnů, které se nesou ve znamení rozjímání a vzpomínání na sousedy a všechny tváře s tasickou hutí spojené. Tatínkovo nabírání skla tolik podobné stáčení medu. Hučící pec jako vosí úl. Píšťala v puse, nafouknuté tváře láskou skláře. A pod košilí teplíčko z verštatu. Sklářská vesnička objímaná náručí dřevěných domků, ovocným sadem a kašnou plnou průzračné vody ze studánky v lesíku. Větve starého kaštanu na dvoře jsou jako křivolaké ruce času vytahující vzpomínky paní Libuše Trpišovské.

Rodina Kohoutkova (rodné příjmení pamětnice) přišla do Tasic roku 1921 ze skláren v Herálci ze Žďárských vrchů. Stalo se tak několik let po skončení první světové války, v herálecké huti tak jednou provždy vyhasla pec. Tehdy šlo o zánik nejdéle fungující sklárny na Vysočině.

 

Panský dům z konce 18. století

Libuše Trpišovská se narodila 19. ledna roku 1943 v Kolíně. S tatínkem Karlem, maminkou Antonií a o deset let starším bratrem Karlem žili v nájmu ve vesničce Bělá. Odsud její tatínek docházel každé ráno do sousední vesničky Tasice, měl to z kopce sotva kilometr. Být sklářem, to bylo vážené povolání, a tak nebylo třeba, aby si jeho choť hledala zaměstnání. Podobně tomu bylo i v domácnosti Kohoutkových. Po skončení druhé světové války se rodina roku 1946 stěhovala z Bělé na Panský dům do skláren v Tasicích. Doškovou střechu Panského domu pak o rok později zachvátily plameny. „Bylo to někdy k ránu, lidi už byli na huti a pomáhali oheň uhasit. Běhali s vodou z kašny, která je tady na nádvoří. Pak jsem se nějaký čas bála v Panském domě bydlet,“ vzpomíná na požár Libuše Trpišovská. Tehdy jí byly čtyři roky.

V Tasicích do té doby chyběl opravdový společenský sál. Vedlejší prostory hospůdky už nestačily, a tak v padesátých letech proběhla výstavba zdejšího kulturního domu, který si skláři svépomocí postavili. „Už jako děti jsme běhali ve stavebních základech, vozili jsme kolečka se škvárou a ptali se strýčků, zda nepotřebují s něčím pomoct,“ dodává k výstavbě kulturního domu pamětnice.

O pár let později si pro maminku Antonii sáhla těžká nemoc, rakovina. Zápasila s ní dva roky a v závěru maminčiny nemoci doporučili doktoři desetileté Libušce Trpišovské, aby maminku v posledních bolestivých životních chvilkách neviděla. Na starost si ji tak na čas vzala sestřenice Květa Dvořáková, za svobodna Lhoťanová. Po smrti maminky pak malé Libušce padla na hřbet celou vahou starost o domácnost - její bratr Karel byl totiž na studiích v Praze. Bylo jí teprve deset let, když musela plně zastat práci v Panském domě. S mnohým jí pomohla paní Polcarová, která se pro malou Libušku Trpišovskou stala alespoň částečně druhou matkou, a zasvětila ji do veškeré domácí práce. „Měla jsem strach, aby si tatínek žádnou nepřivedl, takže o to víc jsem se snažila o něj starat. Prala jsem na valše, uklízela, vařila a běhala od jednoho k druhému. Muselo být o vše postaráno,“ vzpomíná Libuše Trpišovská.

Po základní škole v dalších studiích nepokračovala. Tatínek nad ní držel ochrannou ruku a do světa ji nepustil. Od svého mládí byla obklopena smrky, za nimiž nejsou vidět žádné kopce - nic, než jen nebe. Smrkové výhledy byly po celý život jejím dějištěm a domovem. Nikdy toho však ani na chvíli nelitovala. A tak patnáctiletá pohledná černovláska Libuše Trpišovská nastoupila do skláren na brusírnu. Huť byla už od roku 1957 převedena pod národní podnik Kavalier v Sázavě. V Tasicích se vyrábělo především varné a laboratorní sklo, které se vyváželo do Sovětského svazu. „Za Kavalíru nás neustále strašili, že naši tasickou huť zavřou, nakonec se to vždycky uhrálo. Pan vedoucí Navrátil jezdil do Sázavy, kde veškeré nesrovnalosti urovnal a zase se jelo dál. Co nás pak zachránilo, byla zakázka sacích láhví, které se dělaly několik dalších let,“ vzpomíná Libuše Trpišovská. Na brusírně se často střídala s náhradnicí u pece, kde asistovala a držela formu na sklo. Brzy se seznámila i se svým budoucím manželem Františkem Trpišovským a společně začali plánovat svůj rodinný život. Žili společně i s pantátou Kohoutkem na Panském domě. Manžel Libuše Trpišovské začal pracovat na hutích jako šmelcíř, který na druhý den vařil pro skláře sklo. Takřka celý život se potkávali ve dveřích. Ona na dopolední, on na odpolední směně. V roce 1962 se jim narodil syn a po ročním návratu z mateřské dovolené nastoupila pamětnice v roce 1963 zpět do skláren, tentokrát na pozici kvalitářky. Po takřka třiceti letech žití na Panském domě se Libuše Trpišovská přestěhovala. Roku 1974 si v horních Tasicích, jak vrchní část Tasic nazývá, rodina Trpišovských postavila rodinný dům.

 

Příchod Jakuba skláře

Tasická huť si svým zachovalým starobylým kouzlem získala i režiséra Jaroslava Dudka, který zde s filmovým štábem v polovině osmdesátých let natáčel známou českou třináctidílnou ságu dle předlohy Jaroslava Dietla Synové a dcery Jakuba skláře. Sklárnu tak ve dvou etapách obsadil na několik týdnů filmový štáb. Nejen areál bylo nutné přizpůsobit prvorepublikovému vzhledu, ale i místní zaměstnance skláren, se kterými probíhalo natáčení seriálu za plného provozu. Z natáčení má mnoho živých vzpomínek i pamětnice Libuše Trpišovská. „Nezapomenu, když v seriálu Jana Štěpánková hlásí lidu, že musí být výhas pece. Loučila se zde u pece se zaměstnanci a u toho měla plakat. Ta scéna se opakovala snad čtyřikrát a vždy u toho začala přirozeně ronit slzy.“

 

Od pánve k pánvi

Roku 1989 se stala huť soukromým podnikem a o rok později byla prohlášena za kulturní památku chráněnou státem. Počet zaměstnanců skláren rapidně klesl a řada měla přijít i na paní Trpišovskou. Nechtěla se vzdát zaměstnání ve sklárnách, kde strávila tolik let svého života, a přijala nabídku práce v kuchyni. Na konci roku 1990 zemřel manžel a ona zůstala na všechno znovu tak trochu sama. Sklárny ovšem dostaly nový nádech, ne však na věčné časy. Majitelem se v roce 1991 stal výtvarník Petr Moidl, který do huti přivedl i nové pracovní pozice. Huť vyzdobil vitrážovým sklem a vybudoval zde restauraci, kam se po krátkém čase přesunula i paní Libuše Trpišovská. Zde setrvala až do roku 2000, kdy po odpracovaných čtyřiceti dvou letech ve sklárnách v Tasicích odešla do penze.

Krátce po odchodu paní Libuše Trpišovské sklárny svůj provoz ukončily, stalo se tak 15. dubna 2002 a s dalšími roky se začala stahovat černá mračna. Ne však navždy. Huť postupně chátrala a byla nějaký čas nabízena v konkurzu. Roku 2004 huť koupil nový majitel Luboš Pipa, ten vydal téměř všechny své peníze a za finanční pomoci Havarijního fondu Ministerstva kultury a Fondu Kraje Vysočiny vybudoval ve sklárně skanzen. K dnešnímu dni je sklárna vyhlášena Národní kulturní památkou České republiky a s láskou ke sklu a obecně k Tasicím ji vlastní a opatruje rodina Milichovská.