The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Truncová (* 1924  †︎ 2022)

• narozena 23. srpna 1924 v Teplicích

• otec Jan John byl majitelem truhlářské firmy

• v Teplicích prožila celé období druhé světové války

• po roce 1948 spolupracovala s převaděčem přes hranice

• na stroji přepisovala protikomunistické letáky

• v roce 1951 byla pamětnice, její snoubenec Otakar Čeněk Trunec i otec zatčeni a odsouzeni za velezradu a špionáž

• odsouzena k třináctiletému trestu

• trest si odpykávala v pracovních útvarech v Kladně, Jilemnici a Varnsdorfu a ve věznici v Pardubicích

• propuštěna na podmínku začátkem roku 1960

• pracovala jako pomocná síla v jeslích

• od roku 1968 zaměstnána jako referentka pobočky Čedoku

• svůj příběh vyprávěla na řadě veřejných akcí i ve školách

• zemřela 7. dubna 2022

„Věděla jsem, že nám nedovolí na léta se rozloučit ruky tiskem, obejmutím, ani náhodou,“ vzpomíná Hana Truncová na moment, kdy v listopadu 1951 naposledy u soudu viděla svého otce a svého snoubence. Všichni tři skončili v komunistických věznicích a znovu se celá rodina shledala až po amnestii v roce 1960. Její osud je spjatý s dramatickým příběhem teplického pohraničí, které od konce třicátých let minulého století zažilo několik vln vyhánění obyvatel z domovů, zabírání cizího majetku a opětovného vyhánění…

Hana Truncová, rozená Johnová, se narodila 23. srpna 1924 v Teplicích-Šanově. Její otec Jan John zde měl velkou truhlářskou dílnu, která vyráběla nábytek na zakázku pro české, německé i židovské zákazníky. Jejich rodina držela krok s moderními technologiemi: už od roku 1926 měli doma telefonní přístroj, vyrobený z leštěného dřeva a mosazi. A stejně tak rodiče sdíleli moderní názory oproštěné od předsudků. „Vodila jsem si domů přítelkyně bez rozdílu národnosti nebo náboženství,“ vzpomíná Hana Truncová. To ovšem nebylo v té době v jejich kraji nic neobvyklého. „Všechny národnosti prosperovaly vedle sebe. Byla to taková zdravá konkurence. Než lidé začali tíhnout k nacionalismu. To byl začátek konce.“ Okolo roku 1937 totiž začala pozorovat, že se v jejich městě cosi mění. Atmosféra už nebyla tak přátelská a pospolitá jako dříve.

Napětí vyvrcholilo na podzim 1938, když Československo muselo odstoupit Sudety nacistickému Německu. Haniny kamarádky a spolužačky z obchodní akademie začaly jedna po druhé mizet. „Někdo měl čas rozloučit se ve školní lavici, někdo mi pošeptal, že zítra už do školy nepřijde, že se odstěhují z Teplic. Já jsem se ani nezeptala proč, byla jsem perplex.“ Tehdy poprvé zažila, že její generace je, jak říká, „generací velkého loučení“: přátelství i rodinné svazky této generace historie mnohokrát násilně zpřetrhala.

Přítelkyně zmizely a už jsem je neviděla

Také v Teplicích, podobně jako na jiných místech v Sudetech a v Německu, zažili obyvatelé nacistické řádění později známé jako Křišťálová noc. Šlo o částečně organizovaný pogrom, který byl „křišťálovou nocí“ nazván kvůli všudypřítomným střepům z roztříštěných výloh a oken židovských domů a obchodů. Rodina Hany Truncové se stala obětí přepadení nacisty v noci ze 14. na 15. března 1939 proto, že její otec vyráběl pro židovské zákazníky a ochotně Židům pomáhal.

„Naši rodinu tu noc přepadli třikrát. Byli to nacisté v uniformách. Vedl je jakýsi Křesadlo, bývalý tatínkův zaměstnanec, který všechno v našem domě znal a věděl, kde jsou klíče,“ vzpomíná Hana Truncová. „Rodiče tu noc nebyli doma a náš strýc Emil John se před nacisty ukryl ve skladu dřeva.” Strýc Hany Truncová bydlel ve vedlejším domě a zřejmě byl předem varován, co se chystá. K večeru ho totiž  navštívil neznámý mladý muž a dlouze spolu hovořili o samotě. Proto byl strýc na noční předpadení připraven, nešel spát, schoval se ve skladu dřeva a Hanu a její sestru zamknul v bytě. Dívky se ale dokázaly z bytu dostat a když nacisté vrhli dovnitř, chtěly na vlastní oči vidět, co se děje: “Já a moje sestra jsme se šly podívat, kdo měl tu nehoráznou drzost s takovým rámusem vstoupit do našeho domu. Oni vyhákli domovní bránu a všechno těmi tyčemi rozmlátili. Tisíce střepů všude. Zůstaly jsme stát na schodech nad přízemím. Oni stáli dole jako na obrazu Noční hlídka od Rembrandta. Dívaly jsme se jim do očí. To nečekali.“

To byla však jen předehra k dalším událostem druhé světové války. „Poztrácela jsem mnoho přítelkyň, které jsem už neviděla, prostě nebyly. Věděli jsme, že za humny, za Teplicemi, je koncentrační tábor Terezín. Naše rodina nebyla oslepená.“ Otec poslouchal každý den vysílání z Londýna na malém rádiu Blaupunkt, které za války nikdy nemohli dát do opravy, protože opravář by jim musel odstranit příjem krátkých vln. Za války Hana pracovala u sedláka v Českém středohoří, díky čemuž zřejmě unikla nějaké formě totálního nasazení. „Ale bombardovali mě několika dopisy. Naskočila mi tehdy vyrážka na celém těle, dnes bych řekla, že to bylo určitě ze stresu,“ říká.

Konec války neprožívala euforicky, byl pro ni spojen s příliš mnoha drastickými výjevy. Nejprve se setkala s pochodem smrti. „Šli jsme s tatínkem po dnešní silnici E55 z Dubí nahoru na Cínovec. Tam jsme je potkali, oni šli proti nám, z kopce dolů. Šel s nimi jen jediný dozorce. Měli jsme u sebe svačinu, namazané krajíce, tak jsme je vyndali, natahovali po chlebu ruce, roztrhali ho. Byla jsem šťastná, že jsem jim to mohla dát.“ A potom dorazili sovětští vojáci. „To vojsko ani nevědělo přesně, kde je. Mysleli si, že jsou v Německu, protože viděli německé nápisy. A podle toho se k nám chovali. Brali lidem jízdní kola, sundávali z rukou hodinky, rvali křížky, všechno možné. Všechno si brali. Jakým právem?“ 

Pohraničí bylo pomalováno rudě

Tím ale poválečná dramata teprve začínala. Přišla další vlna zpřetrhávání kořenů a tradic, tentokrát s odsunem německého obyvatelstva. „Naproti našemu domu byla takzvaná lékařská vila, do konce roku 1937 tam žila židovská česká rodina. Zachránili se alespoň ti mladší, kteří odjeli do Švédska. Jejich starší rodiče bohužel šli do Terezína. A do té vily, zařízené vším, včetně peřin, přišla německá lékařská rodina. Viděli jsme si z oken do oken. A pak skončila válka, ta rodina byla vyhozená a zase tam přišla jiná česká rodina a sedla si do té zařízené vily. To chce hodně dobrý žaludek,“ uvádí příklad Hana Truncová. „Ty rodiny, které žily v ukradeném majetku a na tu cizí domácnost si zvykly, měly strach z politiky. Jenom aby se původní majitelé nevrátili. Panebože, jen aby se jednoho dne nevrátili. Ten ukradený majetek jim nepřinesl žádné štěstí. Stále žili v obavě, aby se jednoho dne politika neotočila a aby nebyli vyhnáni z toho, co si přisvojili.“ 

Pak nastaly první poválečné, jak Hana Truncová říká, „takzvaně svobodné“ volby. „V celém pohraničí bylo všechno pomalováno jenom rudě. Volič se téměř bál volit někoho jiného než komunisty. Mnoho občanů dostalo darem dům, byt, různé potřeby k životu. Tak šli k urnám a děkovali. Ano, a to byl začátek konce.“ 

Ona sama už tehdy uvažovala o emigraci. Dokonce si kvůli tomu dlouhou dobu záměrně nehledala žádného partnera. „Z každého plesu jsem utekla před půlnocí, aby mi nikdo nenabízel doprovod. Poslední tramvaj a domů.“ Snila o práci cizojazyčné korespodentky, o cestování po evropských zemích.

 

Odejít už nestihli 

Právě v té době se seznámila s Otakarem Čeňkem Truncem, čerstvě vyhozeným z Vysoké školy politické a sociální. Přátelil se s doktorkou Miladou Horákovou, 25. února 1948 se účastnil průvodu studentů na Pražský hrad, kde chtěli podpořit prezidenta Beneše, aby odolal tlaku komunistů. „Jestli si mě chceš vzít, tak počítej s tím, že budu pracovat v politice a jednou budeme nahoře a jednou dole. Tak si to velmi dobře rozmysli,“ řekl jí snoubenec. Souhlasila, aniž by se rozmýšlela. 

“Lásce jsme se nebránili, věděli jsme o sobě, co chceme a kam chceme,” říká Hana Truncová. Emigrovat měli v úmyslu oba. “Měla jsem kontakty na super převaděče z německé strany Cínovce. Tento muž občas u nás i přespával.” Hana s pomocí převaděče dopomohla několika lidem k odchodu na Západ. Ona a její snoubenec však termín emigrace odkládali z rodinných důvodů. A nakonec odejít nestihli. 

Otakara zatkli roku 1951 na Městském národním výboru v Krupce, kde v té době pracoval jeho otec. Hana byla ještě asi tři týdny na svobodě. „Stihla jsem zlikvidovat letáky, které jsme přepisovali na stroji. Veškeré kopíráky, každý cár papíru, všechno proletělo komínem. Netušila jsem, kdo nás udal. Ale já a můj snoubenec jsme zpívali v církevním sboru, který někdy zkoušel u nás v domě. Ve stejné místnosti byl i ten velký psací stroj, na kterém jsem psala letáky. Je možné, že během zkoušek si tam toho někdo všiml.“ 

Pro Hanu si přišli v červnu 1951 do Císařských lázní, kde pracovala jako sekretářka. “Přišli estébáci, celkem tři. Zatykač jsem nikdy nepodepsala. Následovala první domovní prohlídka. Oba rodiče byli doma, ale nesměla jsem se s nimi ani rozloučit. Pod křikem policistů jsem si stihla jen vzít ze skříně flaušový kabát, který mi později v soudní vazbě na Pankráci sloužil jako deka.” 

Odvedli ji do kobek StB v Ústní nad Labem, které se nacházely pod budovou spořitelny. “Bachařka mě ihned začala svlékat do naha, s důkladnou osobní prohlídkou. Zvláštní shodou okolností to byla žena, kterou jsem po válce každé ráno potkávala cestou do práce. Osobně jsme se neznaly. Víckrát jsem ji v Ústí neviděla, ale potom jsem ji znovu viděla na Pankráci, kde na vedlejší cele dělala bonzačku. I odtamtud ihned zmizela.” 

V kobkách ústecké StB strávila Hana Truncová několik měsíců až do listopadu téhož roku. Vězňové zde spali na velké dřevěné palandě, celou noc jim svítila do očí žárovka u stropu a sužovaly je spousty štěnic. Francouzský záchod byl umístěný přesně naproti kukátku pro bachaře. Denní světlo sem pronikalo okénky těsně nad úrovní chodníku. Když vězeň nevypovídal, byl za trest poslán do tzv. temnice, což se stalo i Haně Truncové: „Byla tam mokrá podlaha, neomítnuté stěny, žádná okna. Jídlo mi servírovali v gumové nádobě, v jaké zubaři míchají amalgám na plomby. Žádnou lžíci mi k tomu nedali, protože bachař mě nemohl vidět a byla obava, abych si tou lžící třeba neublížila. Nebyl tam záchod, takže člověk nevěděl, do čeho šlape. Neustále tam byl slyšet hluk nějakých motorů v podzemí. Ta tma, mokro a neviditelní pavouci všude…“ Zážitek z temnice byl pro ni tak traumatizující, že o něm léta nemluvila ani s jinými vězni. 

 

“Ke své rodině se budu hlásit kdekoli.” 

V listopadu 1951 převezli Hanu Truncovou, jejího otce i snoubence v antonu do Prahy, do soudní vazby v pankrácké věznici. Jejich soud se konal 28. a 29. listopadu 1951. „První den na nás nepříčetně křičeli,“ vzpomíná Hana Truncová. Obvinili ji ze špionáže a velezrady, jejímu snoubenci navrhovali trest smrti. Druhý den se situace náhle změnila. „Byli jako vyměnění, dokonce s námi diskutovali a nakonec nám dali mírnější tresty.“ Ona třináct let, její snoubenec patnáct. Teprve později se dozvěděla, že krátce předtím byl zatčen Rudolf Slánský a další vrcholní komunisté. „Oni dostali strach. Komunismus začal požírat vlastní děti,“ vysvětluje Hana Truncová. 

Druhý den po odsouzení, když vězenkyně vedli husím pochodem pankráckým podzemím, zahlédla na chodbě svého otce a snoubence. „V zatáčce jsem se pootočila, zamávala jsem jim, na dálku se rozloučila. Věděla jsem, že se dlouho neuvidíme.  Bachař mě okřiknul, nadával mi a  já jsem mu řekla, že ke své rodině se budu hlásit kdykoli a kdekoli. A kráčela jsem na vysokých podpatcích dál.  Bachař mě za trest dal k raportu,“ popisuje Hana Truncová. 

Další den, to už měla na sobě vězeňský erár a šátek „na babku“, ji bachař odvedl do kanceláře velitele. „Dobrý den,“ pozdravila. „Ven!“ zařval velitel. Zopakovala svůj pokus o příchod a znovu byla vyhozena. Teprve napotřetí jí bachař vysvětlil, že se při příchodu musí ohlásit svým pankráckým číslem. Za to, že zamávala otci a snoubenci, jí vyměřili deset dnů v korekci. Na samotce se spalo na „tvrdém loži“, což byla pryčna z prken se záměrně velkými mezerami. „To bylo pro fakíra. Ale já jsem dobrý spáč, usnu kdekoli.“ „Máte to s poklopem, nebo bez?“ zeptal se jí bachař, než večer odešel. Teprve po chvíli jí došlo, že se ptá na turecký záchod v cele. Z jeho nezakrytého otvoru totiž mohly v noci vylézat krysy. 

 

Nikdy jsme nevěděly, kam nás vezou

První část trestu strávila v pracovních útvarech v Kladně (prosinec 1951 - leden 1952), Jilemnici (leden 1952- leden 1953) a ve Varnsdorfu (leden 1953 - květen 1953). Vězenkyně pracovaly společně s civilními zaměstnanci, jejichž přístup se na různých místech lišil. „Na Kladně si před námi mistr odplivnul. V Jilemnici měli civilové lásku v očích, byl to úplně jiný ráz lidí. Až později jsem se dozvěděla, že mnozí z nich měli v kriminále své nejbližší.“ Když je eskortovali z místa na místo, vězenkyně nikdy netušily, kam míří. „Autobusy měly vepředu cedulku Zájezd a bachaři se zbraní mezi námi seděli tak, aby to z chodníku nebylo vidět.“ 

V době, kdy pracovala v Jilemnici, kde vězenkyně předly len, se hovořilo o možnosti zřízení stanic, kde by se mohli občas setkávat členové uvězněných rodin. Tehdy sebrala odvahu a požádala o možnost navštívit svého otce a snoubence, uvězněné v Plzni na Borech. K úžasu svých spoluvězenkyň povolení skutečně dostala. Eskortoval ji esenbák ze sousední vesnice, který ji ve vlaku hostil vlastní svačinou a hruškami ze své zahrady. Po příjezdu do Plzně však vyvstal problém: nikdo tam o její návštěvě nevěděl. „Kam je dáme, kam je dáme?“ křičeli bachaři. Nakonec ji odvedli do staré návštěvní místnosti, rozdělené nízkou dřevěnou bariérou.

„Za chvíli přišli, každý v doprovodu svého bachaře. Měli na sobě bílé mundúry a oni sami byli bílí v obličeji, tatínek měl i bílé vlasy a můj snoubenec byl už prošedivělý. Byli neoholení, nevěděli, že přijdu, netušili vůbec, co je čeká. A neměli slov. Kdybych nemluvila já, bachař by asi řekl ,konec návštěvyʻ. Takže jsem si pořád říkala, že musím mluvit, musím to všechno vnímat, protože kdo ví, zda je ještě někdy uvidím. Když pak to ,konec návštěvyʻ zaznělo, bylo to, jako by vám znovu vzali rodinu. Využila jsem dvířek v té dřevěné bariéře, vrazila jsem tam a oba jsem je objala. Bylo mi jedno, že bachaři křičí, věděla jsem, že mě tady zavřít nemůžou.“ Větší část trestu měla v té době ještě před sebou. 

 

Za devět let jen jednou pod sprchou

Po smrti Gottwalda a Stalina v roce 1953 přišlo nové nařízení: vězni s tresty nad deset let si je musejí odpykávat v pevných věznicích. Proto byla Hana Truncová v květnu 1953 převezena do Pardubic. Některé vězenkyně tu byly od ostatních oddělené, vznikly zde samostatné útvary přezdívané „Hrad“ a „Vatikán“. „Vatikán“ bylo oddělení řádových sester, v „Hradu“ byly politicky exponované vězenkyně jako Františka Zemínová nebo Růžena Vacková. Hana Truncová a její spoluvězenkyně těžce snášely, že ony za politické vězenkyně označovány nejsou, sdílely cely s pachatelkami běžných kriminálních činů. 

„Měly jsme jen studenou vodu a pod sprchy se chodilo minimálně. Já jsem za těch skoro devět let byla v Pardubicích pod sprchou jen jednou,“ vzpomíná na omezené možnosti hygieny ve vězení. „Raději jsme se myly studenou vodou ve vojenských umývárnách, protože tam bylo čitelně velkým písmem, že tam bachaři mají vstup zakázán. Byl tam nespočet kohoutků, jedno dlouhé koryto, tam se dveře netrhly. Jednou za čas jsme si vyprosily horkou vodu. To musely nést dvě, pak jsme si ji rozdělily díky tomu, že jsem měla vyšmelené umyvadlo.“  

Korespondence podléhala přísné cenzuře a vězenkyně směly psát jen na dvě adresy. Přijaté dopisy si vězenkyně mohly ponechat jen tři dny, potom je měly odevzdat zpět do dřevěné schránky. To se ale často nedodržovalo. „Ty dopisy neměly jednací čísla, nebyl v nich pořádek, takže dopisy, na kterých nám záleželo, jsme prostě nevracely.“ Na návštěvu za ní jezdila jen maminka a babička, střídaly se. „Maminka návštěvy ve vězení těžce snášela. Babička to brala drsněji. Nikdy nám před bachaři neukápla ani slza. Neříkaly jsme žádná jména,“ popisuje Hana Truncová. 

Vězenkyně byly přesvědčeny, že jejich příbuzní na svobodě mají možná ještě horší úděl. „My jsme se mohly v kriminále jedna na druhou spolehnout. Ale naše rodiny byly jako hozené do vody. Lidé si na ně ukazovali,  byly pod stálým tlakem.“ Její maminka a babička dále žily v domě s truhlárnou, ale užívat směly jen dvě malé místnosti, zbytek byl zkonfiskován. „Maminka na naši zahradu, kterou komunisté zabrali, ani nevstoupila. Ale babička si tam chodila natrhat kytky nebo zeleninu,“ popisuje život své rodiny v době jejího věznění. 

Jeden z nejemotivnějších momentů v Pardubicích zažila Hana Truncová o Vánocích. S kamarádkou Jiřinou Fárkovou byly přiděleny na stavební práce, měly vozit hašené vápno. Když si bachař s dělníky udělali pauzu, zamkli je samotné na vězeňském dvoře. „Vítr foukal a my jsme se schovaly pod vchod bloku A. Říkaly jsme si, kdybychom tam měly alespoň jednu větvičku chvojí na Vánoce. Nebudete mi to věřit, ale ta větvička v tom prosincovém větru najednou skutečně spadla na zem, k mým šněrovacím botám.“ V podmínkách pardubického vězení, kde nesměly být žádné rostliny, se to rovnalo skoro zázraku. Hana s Jiřinou větvičku ukryly, vytáhly ji v cele na Štědrý večer a potichu si zpívaly vánoční koledy. 

Dávný kruh se uzavírá

Hana Truncová byla podmínečně propuštěna začátkem roku 1960, jen krátce před rozsáhlou amnestií. Brzy pochopila, že vězeňské stigma nemůže setřást jen tím, že už je venku. „Toho pocitu, že jsme byli vězni, se do konce života nezbavíme. Třeba když mi u pokladny v obchodě řeknou, že platím 214 korun… to bylo moje pardubické číslo.“ Brzy se shledala s otcem a svým snoubencem Otakarem, kterého si krátce nato vzala, a začali žít ve vesnici Bohosudov kousek od Teplic. O tom, co prožívali v kriminále, spolu ale téměř nemluvili.  

Pamětnice se domnívá, že traumatu se částečně zbavila díky tomu, že dostala práci pomocné síly v jeslích. Každý den trávila nějaký čas s maličkými dětmi sama. „Všechno, co jsem měla na duši a na srdci, jsem vyprávěla těm nemluvňatům, která mi nerozuměla, jenom poslouchala můj hlas. Ulevila jsem si tak od věcí, o kterých jsem s nikým nehovořila, ani doma.“ 

Po roce 1968 pracovala v teplické pobočce Čedoku a opět měla příležitost pomoci několika lidem k emigraci, například jim obstarávala letenky. Měla zájem podepsat Chartu 77 a cítila mírné zklamání, že ji a jejího muže nikdo z chartistů neoslovil. „Byla to taková karta Prahy.“ 

Po roce 1989 se pak angažovala v organizaci Dcery politických vězňů, účastnila se mnoha besed na školách a vystupovala také na festivalu Mene Tekel, připomínajícím totalitní historii. 

Právě tam se jednou setkala s dcerou jedné ženy z Teplic, která, jak se Hana Truncová dnes domnívá, v roce 1951 udala ji, jejího otce i snoubence. Tenkrát to byla dívka, která spolu s ní účinkovala v církevním pěveckém sboru. „Před zatčením jsme se dozvěděli, že byla na StB na dlouhém výslechu. Ale nic se jí nestalo a u soudu se vůbec neobjevila.“ Setkání s její dcerou, která o činu své matka možná neměla ani tušení, znamenalo pro Hanu Truncovou katarzní zážitek. „Říkala jsem si, že tady se uzavírá dávný kruh.“