Nikolaos Tsametis (* 1942)

Ing. Nikolaos Tsametis

 

„Při první příležitosti jsem běžel maratón v Řecku, to bylo v roce 1982.“

 

 

• narozen 5. 9. 1942 ve vsi Trikono v severní Řeck
• otec partyzán, padl
• roku 1948 odešel z Řecka
• šest let žil v Rumunsku, dětský tábor Oradea
• matka odešla do ČSR, dostal se za ní ve dvanácti letech
• příbuzní v Taškentu
• žil v dětských domovech
• absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích
• technická VŠ v Brně
• práce v Ostravě
• aktivní sportovec: box, vytrvalostní běh

 

 

   

     

Vzpomínky na válku

 

Pan Nikolaos Tsametis se narodil 6. září 1942 ve vesnici Trikono (okres Grevena) v severním Řecku. Jeho rodiče byli zemědělci. „Měli vinice, z kterých potom vyráběli víno a nějaký alkohol, a to prodávali.“

 

Tatínek byl vojákem v protinacistické odbojové organizaci ELAS i v Řecké demokratické armádě (DSE), dělal instruktora u zbraní. Během války však padl. V partyzánské armádě byla i maminka pana Tsametise; co přesně dělala, však neví. „Zřejmě bojovala, protože byla zraněna, ale přesně to nevím.“

 

Pan Tsametis vzpomíná na občanskou válku. „Po skončení války ti největší spolupracovníci s Němcama, my jsme jim říkali ,burandades‘, oni se pustili do těch vesnic a honili ty komunisty, kteří vedli odboj proti Němcům. My jako děti jsme dělali takové hlídače, hlídali jsme, jak jsme viděli někoho z nich, jak se blíží k vesnici, tak jsme avizovali rodiče a všechny ostatní a ti odcházeli do hor, protože by je zatkli a uvěznili. Naše otce nenašli, tak se vybili na maminkách, rozházeli celý byt, terorizovali.“

 

         

Cesta do Československa

         

Kvůli občanské válce však musel pan Tsametis z Řecka odejít. „Byl jsem donucený pěšky opustit svůj domov, šli jsme přes Albánii. Tam jsme byli začátkem roku 1948, tam jsme dorazili po dvou dnech strastiplné cesty po horách. V Albánii jsme byli v několika domovech nebo táborech, dá se říct, tam jsem byl do srpna 1948. Jelikož Albánie nás nemohla hostit, to byla chudá země, tak nás naložili do nákladních aut, převezli nás tajně do Jugoslávie, tam nás naložili do nákladních vlaků a nákladními vlaky jsme jeli do Rumunska.“

 

V Rumunsku se pan Tsametis dostal do dětského domova v Oradeji v bývalém klášteře, kde bylo asi tisíc řeckých dětí. V Oradeji strávil šest let, začal tam chodit do školy. „První dva roky jsme se učili více řecky, než jsme se naučili rumunsky. Pak jsme se učili všechny ty předměty v rumunštině a dvakrát, třikrát týdně jsme měli řečtinu.“

 

Naděje na návrat domů brzy vyhasly. „Mysleli jsme si, že se brzo vrátíme, jenže pak začala studená válka. Návrat byl v nedohlednu, tak přes Červený kříž se dávaly dohromady rodiny s dětmi.“ Pan Tsametis měl rodinu roztroušenou po celém východním bloku. Když odjížděl, maminka ještě bojovala. Později se přes Gdaňsk dostala do ČSR, s sebou měla bratrance pana Tsametise, jehož matka zůstala v Řecku a otec se dostal do Taškentu v Sovětském svazu. S panem Tsametisem byla v Rumunsku sestřenice (sestra bratrance, který byl v ČSR). „V roce 1954, přes Červený kříž, jsem já jel tady za maminkou, sestřenka do Taškentu a tady ten bratranec z Československa taky do Taškentu, tak se sešly rodiny.“ Taškentští příbuzní se později vrátili do Řecka. „Když jsem se na ně byl v Řecku podívat, tak mezi sebou pořád mluvili rusky.“

 

 

V dětských domovech

         

Po příchodu do Československa navštěvoval pan Tsametis nejdříve dva týdny jednotřídku ve vesnici Hlinka, kde žila jeho maminka. „Tak mě posadil do první třídy, do první lavice, dal mně přečíst slabikář, to jsem přečet. Rumunština, to bylo stejný písmo. Tak mě hned posadil do druhé, tam jsem byl jeden den, pak mě dal hned do čtvrté.“

 

Po dvou týdnech se dostal do dětského domova v Sobotíně nedaleko Šumperku. „Půl roku jsme se učili de facto češtinu a dalšího půl roku jsme doháněli učivo do sedmé třídy. Jedna výhoda byla, protože v Rumunsku se vycházelo ze sedmé třídy, tak ty odborné předměty ze šesté třídy byly stejné jako tady ze sedmé třídy. Tak nám to pomohlo.“ Jelikož měl v Rumunsku ruštinu, nedělala mu čeština problémy. V Sobotíně absolvoval pan Tsametis sedmou třídu a dostal se do Chrastavy u Liberce, kde vychodil osmou třídu. Posléze odešel do Nových Hradů a pak na internát do Českých Budějovic, kde dokončil střední školu.

 

Následně studoval na vysoké škole technické v Brně. „Ke konci jsem měl specializaci železniční svršek a spodek.“ Proč si vybral techniku? „Líbilo se mi, že budu stavět domy, nakonec jsem se stejně dal na tu železnici. Ale myslím, že mám víc sklony k učitelství, měl jsem talent na jazyky.“

 

 

Po škole

         

Po dokončení vysoké školy získal práci v Ostravě. „Bydlel jsem na ubytovně. Než jsem se dostal ke svému bytu, trvalo to pět let.“ V roce 1990 o práci přišel, využil však toho, že měl státnici z řečtiny, a začal pracovat jako překladatel pro řeckého obchodníka. „Spolupracoval jsem s ním asi tři roky, ale on byl takový nespolehlivý, tak jsem si zase začal hledat práci zpátky ve stavebním oboru. Tak jsem nastoupil v roce devadesát tři čtyři k Báňské stavební společnosti.“ Později pracoval ve společnosti VOKD, odkud odešel do důchodu.

 

 

Matčin život v Československu

         

Matka pana Tsametise pracovala na státním statku na poli a jako ošetřovatelka prasat. „Pořád to tu brali jako provizorní. Tam na té vesnici to byla jakoby další řecká vesnice.“ Matka se v roce 1987 vrátila do Řecka, střídavě však žila v Řecku a v Česku. V roce 1997 se přestěhovala natrvalo zpět do České republiky.

 

 

Návrat do Řecka

          

O návratu do Řecka pan Tsametis sice uvažoval, ale nakonec zůstal v Československu, protože si vzal Češku. „Děcka jsme měli, v tu dobu, jak se to začalo vracet, tak jeden byl na gymplu, ten druhý končil, tak by bylo těžké to tu přerušit. Tady byly takový jistoty a teď začínat někde znovu. Kdybych třeba byl sám bez dětí, určitě bych se vrátil.“ Doma mluví česky, děti ale řecky umějí. „Maminka naučila děti řecky.“

         

Poprvé navštívil Řecko v roce 1975. „Hned poprvé jsme se jel podívat do své vesnice, pak jsem tam byl ještě několikrát. Už tam jsou jenom staří, už tam není na obživu nic, hlavně jak se živili těma vinicemi, tak to už není.“

 

         

Maratonským běžcem

         

Pan Tsametis byl celý život aktivním sportovcem. „Na vysoké jsem začal běhat, běhal jsem za Techniku. Dokonce ještě na gymplu jsem boxoval. To jsem byl v Českých Budějovicích, to byla pěkná parta, s takovými borci jako Němeček, olympijský vítěz. Ten nedávno zemřel.“

         

Když se přestěhoval do Ostravy, začal běhat za Vítkovice. „Pomohl jsem jim vyhrát kvalifikaci do první ligy. Šest let jsem ve Vítkovicích běhal první ligu, hlavně tři kilometry překážek a pětku, desítku.“

         

Zvláště vzpomíná na jeden závod:  „Na jaře 1974 byl takový zvláštní závod, Vavřínová podkova se to jmenovalo, to se běhalo přesně po trase Velké pardubické, úplně přesně těch 6,9 kilometru. Na taxisáky, ostatní překážky se lezlo po trámech, přes ten vodní příkop byla fošna. To jsem vyhrál.“

         

Později se zaregistroval do Lokomotivy Ostrava, což byl maratonský oddíl. „Mám uběhnutých sto maratonů. Běhal jsem Košice, při první příležitosti jsem běžel ten maraton v Řecku, v roce 1982. Tam jsem byl druhý v kategorii nad čtyřicet. Jinak, v New Yorku mám dva bratrance, tak jsem běžel i ten newyorský, v Mnichově ten olympijský, tam jsem byl třetí v kategorii, ve Vídní v roce 1991, tam jsem byl první v kategorii, ve Frankfurtu druhý. Jinak tady v republice ve veteránských kategoriích držím asi patnáct rekordů na různých délkách.“

 

 

Politika

          

Pan Tsametis je levicové politické orientace, ale nebyl členem Komunistické strany Řecka (KKE). „V osmašedesátem jsme se bavili s vojáky, kteří seděli na tancích, tak nějak normálně. Těžko říct, jak jsem to vnímal. Celé to období začalo na jaře, že se to zlepší, ale pak se to začalo hrnout jiným směrem. Kdyby to šlo vrátit, jak by to pokračovalo, to nikdo neví, ale určitě to vzalo zvrat proti tomu, co tu bylo. Jako okupaci jsem to vůbec nevnímal, ono to v té válce stejně bylo rozdělené, na té jaltské dohodě. To se projevilo už v naší občanské válce, protože kdyby to nebylo rozdělené, tak by nám Sovětský svaz pomáhal.“

          

Po sametové revoluci přišel v roce 1990 o práci. „To člověk nevěděl, co to přinese. Sice nám vyprávěli o nezaměstnanosti na Západě, ale dokud to člověka nezasáhne, tak vůbec s tím nějak nepočítá. Pak jsme teda na to přišli, co to všechno ten Západ je a není. Začala nezaměstnanost, žebráci. Nedej bože těch bezdomovců. Mně se teda líbil ten systém předtím, zdál se mi spravedlivější. Jestli toho nebylo tolik, měli jsme všichni stejně.“ Dnes pan Tsametis řeckou politickou scénu sleduje, ale v řeckých volbách nevolí.

 

 

Zpracoval Vladimír Kadlec, 18. 12. 2010